Niečo z Alenky

Švankmajerova Alenka a říše zasnění. Je úplně jiná než moje Alenka, a přece je mi tolik blízká. Ten dům plný šuplat mi připomíná jeden podobný svět z mého dětství. Jezdívala jsem se starší sestrou na prázdniny do právě takového domu plného tajemství a různých časů i prostorů. Jen šuplátka tam tuším šla otvírat obyčejným způsobem. Ovšem v jednom z nich jsem tehdy nechala svou oblíbenou knížku, v níž se taky prochází do jiných světů. Možná ji tam pak někdo našel a možná mu to šuple nešlo otevřít. (11.03.2012)

Ve své době byl pro mě tenhle film něco jako zjevení. Díky němu jsem se stal, když už to vypadalo, že konečně dospěju, zase zasněným dítětem a k nelibosti všech v mém okolí už mi to zůstalo... Objevil jsem díky němu tvorbu Jana Švankmajera a stal jsem se jeho velkým fanouškem. V tomhle snímku Švankmajer zúročil předchozí dvě desetiletí své výtvarné práce i zkušenosti ze svých ranných krátkometrážních filmů. Je to surrealismus v té nejčistší podobě, kdy nejde ani tak o příběh, jako spíš o tu smršť výtvarných instalací, artefaktů a nápadů, stejně jako o avantgardní animaci, která posouvala hranice dosud známého a možného. Nejvíc na mě zapůsobila jízda výtahem, který míjí podlaží zaplněná spoustou roztodivných živočichů a rostlin, které Švankmajer stvořil. Vymyslel celý alternativní svět a staré obrázky z Brehmova Života zvířat a encyklopedií 19. století využil jako východisko pro stvoření havěti, která jakoby vypadla z nějakého fantasy světa. Na filmu se po výtvarné stránce podílela i Švankmajerova manželka Eva. Celkový dojem: 100 %. Viděl jsem dodneška čtyři další verze Alenky, ale žádná se Švankmajerově ani vzdáleně nepřiblížila... (16.06.2006)

Viděl jsem několik verzí Alenky, a neberu-li v úvahu verze natočené v počátcích kinematografie, které jsou spíše raritou (i když verze z r. 1903 má své kouzlo) a pak verzi pornografickou (kde jde přece jen o trochu jiný pohádkový žánr) je tato Švankmajerova verze tou, která se dmsn nejvíce blíži duchu originálu, té směsici logiky, trhlosti a fantazie, a vůbec zde nevadí, že děj je zde sledován jen volně. Ostatní verze jsou v různé míře přislazené, sentimentální, komerční, kýčovité a dětinské (což nemá s dětstvím mnoho společného). ---- Dodatek z 10. 4. 2016. Verze Alenky z r. 1966 mi připadá velmi blízká originálu a je jistě tak kvalitní jak tato Švankmajerova. (23.12.2014)

Jeden z mála Švankmajerů, který mě bohužel moc neoslovil. Snad jsem tam postrádal nějaký silnější příběh, který by to celé držel víc pohromadě - takhle mi to přišlo spíš jako ne moc soudržný slepenec autonomních scén, které spojuje "jen" jejich surrealistické ladění. Moc mi nesedla ani herecká představitelka Alenky, přišla mi dosti toporná, a skoro jako bych tam viděl toho režiséra, jak ji mezi jednotlivými záběry instruuje, kam se má dívat a co má dělat. Pár nápadů je tam sice úžasných - především ztvárnění králíka mě vyloženě nadchlo - ale jako celek mi to přislo jako ne moc povedená fantasmagorie, která mě dosti minula a u níž jsem se musel hodně nutit, abych ji vůbec dokoukal. Osobně tedy dávám přednost verzi Tima Burtona z roku 2010. (30.06.2017)

Znaje Švankmajera pouze coby autora krátkometrážních filmů, jsem k Alence přistupoval s mírnými obavami, že mne na ploše celovečerního filmu nedokáže nasytit. Ovšem pan režisér hrnul jeden jedinečný nápad za druhým (za všechny krysák, tábořící na Alenčině hlavě) takovým způsobem, že mne ani na okamžik nepřepadl pocit hladu (nebo nudy, když opustíme tu gastronomickou terminologii). Škoda, že se mi nikdy nezdálo něco takhle krásného - namísto těch blbostí, co mě tak často ve spánku navštěvují. 95%. (06.10.2012)