Úhoř

Takuro Jamašita ze žárlivosti zabije svoji ženu. Po 8 letech ve vězení je podmínečně propuštěn na svobodu. Odejde do malého městečka, kde si otevře holičství. Z vězení si s sebou přináší úhoře, který jeho jediný přítel. Snaží se ode všech lidí držet odstup. Jednoho dne zachrání život Keiko, která se pokusila o sebevraždu. A minulost nejde jen tak zapomenout. (18.04.2006)

„Volám sa Takuro Jamašita. Bývam vo Wakabe, štvrť Tama. Práve som zabil svoju ženu. Touto zbraňou.” • Presne tak, a tak sa tým pádom stáva z tohto ústredného protagonistu akýsi koroshiya, ale rozhodne nie taký extrémny, ako povedzme zrovna ten predchádzajúci (nasledujúci) šialenec Koroshiya 1, tak to je už teda markantný rozdiel medzi týmito dvomi postavami, i keď v podstate každý jeden z nich mal krv na rukách, pričom ten druhý v poradí, by sa v nej mohol doslova i poriadne (vy)kúpať, ako napríklad aj taká uhorská grófka, Alžbeta Bátoriová, samozrejme, že o trochu v menšom porovnaní, než táto legendárna vrahyňa č. 1 • Mimoriadne sofistikovaný japonský režisér, Šóhei Imamura, na samý úvod najprv ponúkol samotné vyhrotenie tejto zložitej situácie, ktorá vyvrcholila chladnokrvnou vraždou, aby mi následne vlastne ani priamo nesprostredkoval samotný pobyt za mrežami našej hlavnej postavy, ale predovšetkým sa zameral na to, ako bude potom fungovať na「čerstvom vzduchu」, akonáhle opustí priestory tohto nápravnovýchovného ústavu, keď príde do nového prostredia, do čoho snáď automaticky prichádzajú i nové, vedľajšie postavy, pritom jedna z nich by mohla mať rovnako dôležitú úlohu, ako aj hlavná postava v podaní Kódži Jakušoa, ktorý podľa mňa predviedol naprosto fascinujúci, herecký prejav, skrátka - celé herecké obsadenie bolo na ňom obzvlášť závislé, jednoducho povedané, že ťažili z jeho temnej minulosti (rozumej, čo sa týka celkového stvárnenia postáv hereckým obsadením). • Intenzívne som premýšľal nad tým, že predsa tejto pôsobivej snímke, napokon udelím maximálne hodnotenie, ale keďže sa v 2/2 diania, línia udalostí, vskutku, zvrtla takým, nie úplne najšťastnejším smerom, čiže daná zápletka sa ďalej postupne rozrástla i o ďalšie podzápletky, tak tým u mňa počin strácal nielen na zrozumiteľnosti, ale zároveň i na atraktivite, ako celku, pretože ak by sa bol režisér a scenárista v jednej osobe, dajme tomu zapodieval iba týmito vlastnosťami, charakteristickými do prvej polovice, t. j. vývoj postavy Takuroa Jamašitu, a jeho potenciálny boj s vnútornými démonmi, poprípade mi vôbec nevadil ani príchod kľúčovej postavy Keiko Hattoriovej v podaní Misy Šimizuovej, no ona mala tiež rovnak pozoruhodnú minulosť, čo mi prezentovali kratšie, ale o to vari výstižnejšie 『záblesky flashbackov』, čo mimochodom pocitovo vnímam, ako určitý, rušivý element, kvôli ktorému som sa nemohol lepšie ponoriť do pocitov hlavného (ne)hrdinu. • Napriek niekoľkým málom výhradám, som s týmto dramatickým Úhorom, nadmieru spokojným, ktorý jednoznačne má vysokú, výpovednú hodnotu! (20.05.2023)

Jako u většiny pozdní tvorby Shoheie Imamury, jde o soubor relativně náročných sociálních a psychologických témat, podávaných však poměrně vstřícně, s určitou hravostí a víceméně odlehčeně (minimálně oproti předcházejícím etapám tvorby - viz např. Insect Woman, Murderous Instincts, či o něco později Vengeance Is Mine). Proces resocializace hlavní postavy po propuštění z vězení je pojímán spíše humorně, vážnější je Imamura, co se týká citového zrání hlavních aktérů a zejména scény s jídlem (především ta první - nebudu vyzrazovat, při/po shlédnutí je zcela evidentní, co mám na mysli) jsou neskutečně silné, svou intenzitou dosahující kvality vrcholů rané režisérovy tvorby, a přitom naprosto jednoduché, obyčejné a nevyumělkované. Téměř ***** (02.05.2010)

Príjemný film s fantastickým Kódži Jakušom. Jeho Jamašita je uveriteľnou postavou, ktorá sa zmieta v tragédií a podobne ako uväznený úhor, ktorý je jeho spoločníkom, sa snaží nájsť miesto, kde by mohol patriť. Dôraz na hlavného hrdinu, ktorý je obklopený rôznorodými postavičkami funguje. Prostredie malého mestečka je tu využité na maximum a absenciu výrazných dramatických scén sa tu Imamura snaží nahradiť ukázaním jednoduchého spôsobu života malomestských ľudí, ktorých najväčšou drámou je nájsť si k sebe cestu. Hoci sa tu Imamura na začiatku nezaprie. Striekajúca krv, nahé telá a silná dramatická atmosféra - zvyšok filmu je skôr poetický a príjemný. Film, ktorý z jeho druhého tvorivého obdobia trochu vybočuje ale svojou príjemnosťou a úprimnosťou baví. Ústredný hudobný motív je krásny a skvelo dopĺňa feeling celého príbehu. Finále je potom pozitívne ladené, čo je tiež niečo v čom by ste Imamuru ťažko hľadali. Nie dokonalé. Má aj lepšie filmy. Ale aj napriek tomu to bolo veľmi príjemné. (01.07.2020)

Japonské pojetí psychologických filmů vypadá buď tak, že vám o postavách doslovně řeknou vše, nebo nic přímo neopodstatní, ale nechávají na divákovi, aby konání postav nějak pochopil a díky tomu je chápal. Úhoř je ta druhá kategorie, což je pro mě dobře i špatně. Dobře proto, že mi přílišná doslovnost vadí, špatně proto, že jsem místy jednání postav opravdu nerozuměl. Ale po několika podobných japonských filmech už to dokážu brát, takže mi stačilo, aby chápal chování a činy hlavního hrdiny v celku a to se naštěstí stalo. Taky je to film o vyrovnání se s minulostí, tíze vážného činu, které se Yamashita nikdy nezbaví, vlivech dobra a zla a také o negativním vlivu potlačování emocí. Od všeho je tam něco, nikdy ale ne moc a jako celek to sice má místa, která mi buď přijdou zbytečná, nedotažená nebo jsem je nepochopil, ale stále to funkčně ladí a rozhodně to ve mě zanechalo víc, než Černý déšť. Navíc je to i lépe natočené a obecně víc propracované, ale možná to tak vnímám proto, že Černý déšť je spíš první možností japonského psychologického filmu. Tak jako tak je ale ke svému tématu málo silný, zatímco tady nejde o národní, ale osobní tragédii, ale Imamura tomu dokázal dát něco navíc, co tam chybělo. Slabé 4* (30.09.2023)