Finský nůž

Zdeněk Sirový se vlní, ale velmi podivně. Celkem jednoduchý scénář zaměřený na Honzův souboj se svědomím a Tondovo vypočítavé a chvílemi velmi zvláštní jednání. I když hudba je zde komentována pozitivně, mně osobně ty emotivně laděné trubky a píšťaly vadily. Nicneřešící chování postav a narůstání mizérie dvou junáků, kteří se snaží utéct sami před sebou nepatří podle mně k tomu nadprůměrnému, co můžou šedesátky nabídnout. (29.08.2013)

Opravdu velmi velmi silné čtyři hvězdičky k filmu, který v mých očích nejvíc překazila závěrečná pointa. Ač překvapivá a neočekávaná, náhlé obrácení příběhu směrem k čistému happyendu mne zde jakožto diváka (narozdíl od hlavních hrdinů) moc nepotěšilo. Protože Zdenek Sirový natočil pozoruhodný realistický kus se zajímavým tématem, výborným scénářem (napsal Pavel Juráček, v titulcích uveden pod pseudonymem Jan Brandýs) se zaměřením na psychologii, s velice působivou kamerou i hudebními motivy, výbornými civilními projevy herců. Zatímco jméno Karel Meister nebude mimo tento snímek příliš zvučné ani pro fajnšmekry, jeho kolega Jaromír Hanzlík se za pár dalších let díky spoustě dalších počinů vypracoval na prvotřídní hereckou osobnost, nicméně oba mladí pánové zde podávají rovnocenně obstojný výkon v rolích dvou zcela odlišných kamarádů. Přesto, že silnou atmosféru občas odlehčili pohodové momenty (zejména v taneční scéně), sledování pokusu o útěk dvou mládenců před zákonem i před vlastním svědomím mne nechávalo po celý čas v napětí plném očekávání nasledujícího děje. Hodně mi to připomnělo francouzské černobílé filmy s podobnou minimalistickou sondou do života jedinců kriminality čistě skrze tyto postavy, bez zatahování vyšetřování případu do děje. Mít Fínský nůž jiný závěr, mohl by si vedle uvedených žánrů přiřadit i krimi a ještě coby artový film mezi čs. kriminálky zlatých šedesátých ojediněle vynikat. Přesto fandům tohoto žánru u nás doporučuju a samozřejmě ne pouze jim. (85%) 52 rokov filmu za 52 týždňov / Československá filmová výzva (07.05.2019)

Na československé poměry neobvyklý film, který se zaměřuje pouze na psychologii dvou hlavních postav a všichni ostatní jsou jenom v roli jakéhosi křoví. Hanzlík svou možná první filmovou roli zvládl na výbornou. Překvapila mě skvělá hudba Wiliama Bukového, takový jazzovitý styl se v našich filmech objevuje velice zřídka a proto si toho nesmírně vážím. Jenom je škoda, že je film na konci tak hrubě useknutý, znatelně zde chybí nějakých patnáct minut na pořádnou dohru, jakou by si tento zajímavý snímek bezesporu zasloužil. (17.12.2011)

Taková civilnější verze Stínu kapradiny. Film možná krapánek přepsychologizovaný, ale taková asi byla intelektuální móda. Jak se ale posunula doba! V šedesátých letech se filmoví desperádi nemohou vyhnout otázce svědomí, v devadesátých už nic takového neřeší. Musím souhlasit s předhodnotitelem Flakotaso, ta jazzovitá hudba (s barokním nádechem, jak mi připadá) je kouzelná. (17.12.2011)

Jak snadno se dostat na dráhu zločinu! Šerosvitná naturalistická kamera J.Čuříka zaznamenává příběh dvou kamarádů, ve kterém se příliš nemluví. Stačí jedno škobrtnutí, jedno zdvihnutí nože a cesta, kterou se oba mladící vydávají, zdá se býti bez možnosti návratu. Ač se oba protagonisté snaží, seč mohou, divák je na rozpacích, zda s nimi má sympatizovat, nebo je odsoudit. Jejich podivné chování mate a jak se nakonec zdá, ani oni sami neví, co by vlastně chtěli. Průměrný film, který ničím převratným neoslní. Pro soudruhy v době normalizace však byl jedním z těch filmů, co neodpovídají socialistickému umění. Dnes je ale spíše výpovědí o době, kdy vznikal. Absolutním vrcholem Sirového tak pro mne napořád zůstane mrazivá Smuteční slavnost. (04.06.2013)