Opäť spolu

Ve světle aktuálního dění, kdy byly na ulicích evropských metropolí uřezány lidem hlavy kvůli úplné hovadině a na vídeňském chodníku ještě nezaschla krev čtyř obětí islámského teroristy, je pro mě složité tvářit se jako altruistický vítač syrských uprchlíků, vyzývat společnost k laskavosti a toleranci. Přitom já taková naiva byla. Dneska bych si lhala do kapsy. Dobře vím, že všichni nejsou stejní, že je strašné, co ty nevinné lidi postihlo, ale takto to nejde. Rodinka v příběhu je jako z reklamy na ukázkové lidi,  krásná, skvělá, milující, vzdělaná, ale těžko říct zda integrace schopná, jelikož je silně věřící, s utěrkou na hlavě i doma, a vůči tomu předsudky už taky jaksi mám. Není to in, zkušenost však nepustí. Fanatismus je problém. Obdivuji všechny dobrovolné duše, které pomáhají, mají ještě srdce a nervy na bezesporu šlechetný, ale autoimunitní boj. Otec dětí pracuje v restauraci v Kanadě a stydí se za to, protože je lékař. Mě udivuje, že si tento cholerik automaticky pohoršeně nárokuje stejné zaměstnání v nové zemi. Podle mě může být rád, že není v Aleppu a vůbec, že žije. Matka po roce a půl života v Dánsku na pohovoru vysvětluje, že práci lékařky na stejném atestovaném postu nepřijme, protože by musela kamsi poslat papíry a vyřízení by trvalo celý rok. Čili už před šesti měsíci mohla být plnohodnotně zaměstnáná ve svém oboru jako specialistka, což by jí Dánsko umožnilo a byla by tak pro společnost reálným přínosem. Ale to ona ne. Z jejího povídání vyplývá, že počítala, že když bude v Evropě, automaticky budou přijaty do pár měsíců i děti. Nicméně je velmi sympatická, chodí se učit říkat dánsky "párek" a "roláda" a chová se hezky. Synové žijí v Turecku, v překvapivě moderním, čistém bytě, mají všeho dostatek, videohovory s rodiči přes wifi jsou rutina, situace je ale těžká, protože jsou daleko od rodičů.To pochopitelně beru. Sedmnáctiletý habán se vzteká, že patří do Evropy, ten už je nasraný v Turecku, co bude, až ho něco začne vytáčet v Dánsku si ani nechci představit. Zpátky do válečné Sýrie se mu pochopitelně nechce, no ale proč o tom píšu? Jejich jakési automatické vnitřní přesvědčení, že patří všichni sem, mě docela zaráží. Taková arogance se mi nelíbí a osobně bych legislativu kolem těchto případů ještě přitvrdila. Včera jsem shlédla kvalitnější počin Ráj na zemi, dokument o práci válečného reportéra Andreja Bána a cítím velký rozdíl a pokoru u lidí, které ve svém dokumentu navštívil on. S arogancí to nemělo společného lautr nic. Lidé v Ráji na zemi byli rádi, že žijí, vděční za jakoukoli pomoc, skromní, životními útrapami rozcupovaní na molekuly, jejich ambice jsou diametrálně jinde, a hlavně: své děti neopustili ani ve válečné vřavě. V konfrontaci s čímsi takovým si realista objektivní názor udělat musí. (05.11.2020)