Posledné pokušenie Krista

Asi nejkřesťanštější film, co znám (nejpravdivější film, co se týče zachycení pravých a těch opravdu důležitých z křesťanských myšlenek). Při prvním shlédnutí to byl jistě jeden z mých tří nejsilnějších filmových zážitků. Při nedávném zatím posledním shlédnutí mě uvrhl do několikadení deprese. Vždycky ho pochopím trochu jinak, vždycky nacházím nové a nové myšlenky. Geniální hudba, geniální Willem Dafoe, hodně hodně hodně dobrá režie, střih a vůbec všechno - především scénář. No prostě to musíte vidět... :-) 12. 10. 2006 : Nejkřesťanštější a v tomto směru nejpravdivější (a nejkrásnější) film je Deník venkovského faráře od Roberta Bressona (ale Poslední pokušení je hned po tom) (08.10.2006)

V rámci pojatia našich svetových náboženstiev sa považujem za ateistu. Preto ma každé rýpnutie do ich zavedených trápnych dogiem vždy patrične zaujme. Ja si tiež myslím, že Kristus, ak existoval a žil v takej forme, ako sa "píše", bol človekom pochybujúcim, trpiacim a musel hľadať ťažko a dlho svoje životné poslanie. Ak ho neskôr pochopil, určite z neho nebol nadšený. To by si mali uvedomiť aj ortodoxní kresťania a namiesto kritizovania Scorseseho psychologickej štúdie ich modly radšej o nej popremýšlať. Vedenie zhora mu raz nariaďuje kázať lásku, potom sa chopiť sekery a nakoniec mu oznámi, že bude usmrtený. Do toho mu ešte kecá aj satan. Ja sa mu vôbec nečudujem, že mal v tom taký bordel. (08.07.2012)

Scénář: Paul Schrader .. Přiznám se, že filmy s netradičním výkladem bible a křesťanství mám rád (viz Stigmata). Poslední pokušení Krista jsem viděl až po Umučení Krista a musím přiznat, že oba snímky se tak trochu doplňují, neboť to, na co Scorsesemu stačilo cca 20 minut natáhl Gibson na dvě hodiny. Tím ale nechci shodit dílo ani jednoho z pánů režisérů! Každý přispěl svým kouskem do složité mozaiky Takže pro oba 80%. (28.02.2005)

Obligátně: Nečetl jsem předlohu, takže nevím, komu náleží chvála za myšlenku a její rozvinutí. Možná je to výhoda, beru-li v potaz Isherwoodovu kritiku filmu vzhledem ke Kazantzakisově knize. Film jako takový je výborný. Jsem rád, že jsem ho poprvé viděl v době, kdy jsem ve věci víry "hledal". Později už bych ho asi nevnímal tak otevřeně, ale spíš stranicky a povýšenecky. Ani tehdy, ani dnes nevnímám film jako "provokativní" (leda provokující k myšlení) nebo dokonce "odhalující", "bořící" či usvědčující", nýbrž ho považuji za vynikající rozehrání hlubokého, lidsky a myšlenkově věrohodného alternativního pohledu na člověka, který se stal (zde vlastně nestal) Bohem. Nejde o žádné lacině senzační "co když to bylo všechno jinak". Je znát, že tvůrce (spisovatel?), si je velmi dobře vědom, o kom vypráví. I s kanonickým podáním o Ježíši a těch ostatních nakládá bravurně. Mýlí se Maralkey, když tady píše, že se pojetí tohoto filmu "vůbec neřídí podle evangelií, natož pak podle Bible". Samozřejmě, jde o "konkurenční" podání, ale způsob, jak přitom dalekosáhle respektuje kánon (byť proto, aby jeho zvěst obrátil na ruby), je obdivuhodný. (22.04.2011)

Dokonale podnětný film, jehož zařazení na černou listinu dobře dokumentuje bezvýchodné směřování současné katolické církve (což bohužel říkám jako evangelík, příslušník církve možná ještě bezvýchodnější...). Kazantzakisův román a Scorsseho citlivý filmový převod nejsou v žádném případě kacířské - oba autoři se upřímně a usilovně snaží o interpratci příběhu, který ovlivnil směřování celého lidstva. Úhelným kanemen je pro ně Ježíšova lidská podstata a s ní související všepřítomný strach - z údělu Mesiáše, ze svých vlastních pochyb, ze smrti. Zatímco Mel Gibson prezentoval svého Krista ve filmu bez jakékoliv stopy po duchovnosti, Scorseseho dílo je od samého začátku prodchnuto fascinujícím a bolestným hledáním, zoufalstvím a vírou. V Gibsonově filmu vystupuje Ježíš Kristus jako ovce jdoucí na porážku, jejíž užitečnost se projevuje až po smrti (církev tento film přijala s otevřenou náručí), u Scorseseho je Ježíš zatoulaným beránkem božím hledajícim do poslední chvíle smysl svého bytí, smysl své oběti a odpověď na všepřítomné "proč?". (02.06.2007)