Arvéd
Arvéd
Arved
Réžia:
Vojtěch MašekKamera:
Dušan HusárHrajú:
Michal Kern, Emanuel Fellmer, Saša Rašilov nejml., Vojtěch Vodochodský, Martin Pechlát, Vojtěch Vondráček, Tomáš Kobr, Václav Rašilov, Róbert Jakab (viac)Obsahy(1)
Film Arvéd rozpráva o tom, ako ďaleko sme schopní zájsť, aby sme dosiahli svoje ciele. Jiří Arvéd Smíchovský bol ochotný ísť až na hranice samotného pekla. Život a smrť Jiřího Arvéda Smíchovského sú stále zahalené mnohými tajomstvami. Počas vojny ako nacistický konfident zachránil Štěpána Plačka z koncentračného tábora. Po vojne sa ich úlohy obrátia. Plaček splatí svoj dlh a zariadi, že ho súd za kolaboráciu s nacistami neodsúdi na smrť, ale len na doživotie. Tým sa však ich vzájomná služba nekončí. Plaček ako vyšetrovateľ Štátnej bezpečnosti využíva Arvéda na vlastné účely, aby usvedčil nepohodlné osoby. Za jeho služby sa mu odvďačí výhodami prominentného väzňa a predovšetkým Arvedovou najväčšou drogou – vzácnymi okultnými knihami zo skonfiškovaných knižníc. Arvéd a Placek hrajú šachovú partiu. Hra o dušu vstupuje do finále. (CinemArt SK)
(viac)Recenzie (190)
Když po tisících trapných pičočalamádách s Langmajerem, točených výhradně pro neurovegetativní fytoplankton, někdo vrhne do kin něco odlišného, je z toho hned pozdvižení a plesnivé maso pro Lva. Satanžel však „odlišné“ nemusí nutně znamenat dobré, chytré nebo zábavné. A přitom se z životních trampot toho českého sekndhendového Królyho z Podstolemprd dalo v pohodě vytěžit celkem kulantní okultistické nebo politické drama. To by se toho ovšem nesměli chytit druhořadý rešeršní pissálek a urputný artový divadelní masturbant, kteří, nepokrytě ukájejíce své neumětelské ambice, z nadějného tématu uplácali plytkou, divácky naprosto nesnesitelnou repetitivní okultpičistickou a expresifilistickou rádoby kafkofausťárnu s iritující amatérskou leklou ropuchou a děsivě přehrávajícím Šášou v hlavních rolích. Okultpičistickou a expresifilistickou rádoby kafkofausťárnu, u jejíhož sledování nechytnou otravu filmem snad jen samotní pyšní autoři a ta obvyklá kohorta uhrovitých panických rozumbradáčů (čti „absolventů FFUK“), co tolik milují hledat v hovně nestrávené zbytky. Jsem ale rád, milí ufoni, že jste zase jednou nadšeně vylezli ze svých zatuchlých pokojíčků s tím vašim malým, pokřiveným přirozením v ruce a řádně se tu vycákali, protože jste tím vnesli do Arvéda alespoň nějakou zábavu a trochu mi usnadnili rekonvalescenci po tom dvouhodinovém audiovizuálním traumatu. Ahoj kluci! ()
Jak psal už Goffman, všichni hrajeme divadlo. Většinou proto, abychom něco získali, něčeho dosáhli. Někdy se ale těch masek nahromadí tolik, až za nimi ztratíme sami sebe. Arvéd je ďábelský film. Nejen díky výkonu Michala Kerna (snad od Spalovače mrtvol nebylo zlo v českém filmu ztvárněné tak líbezně), ale i díky zpřeházené chronologii a nemožnosti určit, zda sledujeme jen zkoušku, nebo už se jede naostro, což značně ztěžuje sestavení sevřené fabule. Podobně jako při magickém rituálu dochází namísto kauzálního řetězení příčin a následků k cyklickému opakování. Slov, prostředí, situací, dějin. Tak jako film neopouští interiéry (vyjma poslední scény, kde je tím dosaženo krásně ironického efektu), jako kdyby ani vyprávění neopouštělo hlavu (nebo skříň) protagonisty žijícího ve svém vlastním světě, kde se překrývá minulost s budoucností, tragédie s krutou komedií, dobro se zlem. Krom toho, že Arvéd komentuje a znovuprožívá svůj osud, navíc se projektuje do jiných postav (např. Kristián) a příběhů spjatých s Českem nebo českou národní povahou (třeba od Haška nebo Kafky). Dochází k neustálému zmnožování, překrývání, vzdalování se podstatě. Zatímco jiné české biopicy vyprávějí přehledně, popisně a didakticky třeba o lidech, kteří rychle běhali a měli výčitky svědomí, tohle je podmanivě nasnímané queer mysterium, které tajuplnost a nejednoznačnost ústřední postavy zachovává až do konce. Jeden z vrcholů letošní tuzemské filmové tvorby. ()
Po traileru jsem já čekal hutné společenské a historické drama, šmrncnuté okultismem a dočkal jsem se filmu, který je sice pro Česko netypický, ale jehož forma, jakkoli odvážná, mnoho diváků buď unaví nebo otráví. Arvéd je snímek velice zajímavý, ale ve své repetitivnosti dost ubíjející. Jako jeho jednoznačný klad lze ovšem označit to, že Saša Rašilov nejml. se po desítkách let neobjevil v nějaké TV ptákovině nebo rovnou sračce. Snímku uděluju rozčarovaných 70%. ()
Jsem rád, že česká kinematografie se proměňuje a nebojí se aktuálně jít do těžkých témat. Smíchovský je ale natolik zajímavá postava, že by si přeci jen zasloužila klasický film a ne tuhle depresivní změť čehosi, která po příběhové stránce nedává vůbec žádný směr a vlastně se na plátně dvě hodiny vůbec nic neděje. Přitom Michal Kern předvedl úctyhodný výkon. Jen v divácky velice těžce přístupném filmu, který jeho život nepředkládá divákovi fakty a činy, ale pocity a emocemi. Ty jsou dle očekávání temné a depresivní. Ostatně jako celý film. ()
Ambiciózní debut mísí kafkovské absurdno s tragikou nezapadajícího jedince a pohnutých proměn režimů. Kvůli nedostatku opěrných bodů však film stále výrazněji ztrácí titulní postavu, což nezachrání ani vtahující audiovizuál. Více zde. ()
Zjevení na poli českého filmu. Metonymické propojení Protektorátu, 50. let a faustovského tématu. Těžký nedivácký film o Zlu. Spalovač mrtvol + Kladivo na čarodějnice + Lekce Faust = Arvéd. Geniální koncept. Vše je jen hra. Komunistické monstrprocesy. Karel Höger hajlující v Národním divadle. Vlasta Burian natáčející propagandistické skeče v protektorátním rozhlase. Oldřich Nový hrající v budovatelských agitkách. Herci a zpěváci podepisující Antichartu. Spolupráce s StB. Konfidenti Gestapa i Sicherheitsdienst. Právo útrpné. Inkviziční procesy. Protektorát. 50. léta. Normalizace. Věčný návrat téhož... ()
Co jsem Arvéda před nějakými třemi týdny viděl, v něm pořád nemám jasno. Taky jednou film, na kterej jeho trailer vyvolal moc velký očekávání. Během celého sledování jsem nevěděl, co po mě ten film chce, a když jsem myslel, že to vím, ten film udělal nějakou zatáčku. Člověk se asi musí rozhodnout, jestli mu to tak vyhovuje, nebo ne. Jaké dát hodnocení, nevím, ale v tuhle chvíli bych to považoval za příjemné tápání. ()
Vzácný případ toho, že je film natočený pro trochu jiného diváka, než jsem já, a je mi to (v tomto konkrétním případě) docela líto. ()
Muži, kteří vylézají ze skříně. ()
Dokonalý protipól Slova od Beaty Parkanové. A přitom jsou to v jádru podobné filmy: teatrální, dobové, zaklesnuté do paralel, dualit, opakování. Jenže zatímco ve Slově jde o morální čistotu, přičemž neosobní veličiny jako řád a velké dějiny se tyčí nad postavami, které musí vynaložit zbytečky sil na to, aby se vůbec zvedly z domácího gauče a došly do kanceláře, Arvéd naopak do posledního místečka zlovolně ovládá a kolonizuje celý svůj film, rozlézá se do všech štěrbin, cizích těl a českých kulturních ikon (Švejk, Kafka, Oldřich Nový...). Takhle vypadá přebujelé ego na plátně, maniakálně rozpínavé, ale přitom vnořené do sebe, do několika málo interiérů, támhle jedna cimra, támhle druhá a jeden exteriér nakonec, až když je po všem. Film tak arvédovsky egomaniakální, že sebereflexivně komentuje každý svůj krok, tón, přetvářku, uzel ve vyprávění. Trochu nadsazuju, v popisu i hodnocení, ale je mi to jedno. ()
Udělat z mýty opředeného příběhu homosexuálního satanisty dvouhodinovou nudu je skutečně umění, jenž si zaslouží půlnoční projekci na všech festivalech, na kterých se objeví. Nejen ortodoxní intelektuálové s nosem od koblihy budou do deseti minut chrápat. Životní výkon Kerna je bohužel spláchnutý do kanálu. ()
Mašek si zvolil zajímavou osobnost i zajímavý styl, jak o ní poreferovat, ale po luxusním trajleru a některých recenzích jsem čekal větší divočinu. Arvéd má dobrý koncept, vizuál, atmosféru a vynikajícího Kerna, ale je brutálně ukecaný - drtivou většinu času se jen dva lidi baví v místnosti - a kamerově statický a až na roztříštěný střih velmi divadelní. Polovinu času někdo někoho vyslýchá, což je prostříháváno nudným okultním rituálem... Tak nějak jsem čekal, že to bude dravější, opiově halucinačnější a klidně i metafyzičtější. Každopádně solidní počin. 70% ()
„My 2 si rozumíme. Vždycky jsme si rozuměli.“ - „Lidi jako my se poznají po čichu. Inteligence je jako parfém.“ Nevěděl jsem, co od Maška čekat, v obou projektech (Okupace, Křižáček), které jsem od něj měl možnost vidět, byl „jen“ spoluscenáristou, bez přímé účasti na režii. Každopádně překvapil. S Arvédem to divák nemá vůbec jednoduché. Není to kus filmařiny pro mainstreamové publikum, které dost možná ztratí v průběhu sledování zájem o děj i bláznivého Arvéda. Což by ale byla zároveň škoda. Snímek se pohybuje na pomezí snění, představivosti, halucinace a pokrouceného vnímání reality, a to způsobem, kterým se odlišuje od většiny české produkce. Herectví, hudba, nasvícení, snímání postav…to vše napomáhá navodit zvláštní hypnotickou atmosféru plnou mystiky, okultismu a filozofických myšlenek. Mašek však není Szabó, jenž uměl bezpáteřního jedince ve službách totality ukázat o dost výstižněji, Arvéda vidím na lepší 3*. „Vy jste Boha nikdy neviděl a spoléháte na něj? Mně už se ďábel ukázal. Komu mám věřit…vám, nebo sobě?“ ()
Ani nemám potřebu k těmhle dvěma stručným, výstižným komentářům (Matty a Radek99) nic moc dodávat, snad jen že výsledek je kluzký jako sama postava Arvéda, fascinující, uhrančivý, přitažlivý i odporný jako samo zlo. A je to velký posun, pro Maška. Okupace byla jakožto dílo explicitně zlá (zde moje recenze), jak arogantně kopala do ubožáků a vynášela líbivé povrchní soudy, povyšovala se, ale nezmohla se na nic důstojnějšího... Zde však nelze vůbec oddělit postavu od díla, dílo si nedrží umělý morální distanc, je tu naopak jen nehodnotícím zprodstředkovatelem, téměř mizejícím, a vynést soud nad vyjevovaným, či zreflektovat, jaké emoce to v něm probouzí, musí v sobě každý divák sám... Nečekala jsem to, ale překvapená a potěšená hodnotím vysoko. *~ ()
Skvělé. Český expresionistický film žije. Nejlepší domácí film posledních dvou dekád. ()
Divácké masy mají smůlu, přiznám se, že jsem tuhle ambiciózní nechronologickou hutnost taky docela těžce dával. Ostatně debutující Vojtěch Mašek se už podílel na divácky nesnadné Okupaci či Křižáčkovi a je mu evidentně bližší cesta nad rámec stávajícího očekávání. Okultista a intelektuál s geniální pamětí Jiří Arvéd Smíchovský sympatizoval s fašisty, platil za protektorátního udavače, spolupracovníka StB. Základem vyprávění je komplikovaný vztah s vyšetřovatelem státní bezpečnosti Plačkem, kterému pravidelně sloužil jako svědek ve vykonstruovaných procesech. Tak či onak, na tragiku Arvédovy postavy se těžce dívá a ještě hůř „napojuje“. Místy dost pomalé i dost ubíjející. Nicméně klobouk dolů před výrazným výkonem Michala Kerna, který svou vůbec první hlavní roli v životě chytil pořádně za pačesy (a na Českých lvech ve velmi silné mužské herecké sestavě bral hlavní sošku právě on). ()
Spíš mezi *** a ****... Představuju si verzi, kde by měli tvůrci víc peněz na víc dekorací a dávám čtyři. Koncept mi fungoval, vedení herců je jednotné, stylizaci člověk musí přijmout. Jediné, co mi opravdu vadilo, bylo poměrně nenápadité svícení a příliš statická kamera. A trochu připitomělá role Pleslova. ()
Původně jsem očekával zcela jiný film, který by byl mysteriózní, fantaskní a hlavní postava by se v něm setkala s Ďáblem. Když se ohlédnu, tak jsem nakonec takový film stejně dostal. Je zde faustovský motiv, kdy Arvéd se setkává s Ďáblem, slouží mu, pro své cíle je ochoten obětovat cokoliv, avšak následně je odměněn Peklem. Poválečná doba, především když se dostali k moci komunisté, byla děsivá. Pokud šli po krku sami sobě, bylo to v pořádku, jenže při těch jejich čistkách zničili neskutečně dalších životů a rodin. Michale Kern předvedl obdivuhodný výkon, a tak si ocenění právem zaslouží. Řada dialogů má zajímavé myšlenky a nutí k zastavení se nad nimi. Ve finále nejde až tak o Arvéda jako o dobu, v níž se příběh odehrává. Velmi dobrá kamera a vynikající hudba s mrazivými ruchy. Příjemné překvapení. ()
Nevím proč, ale tak nějak se mi vybavil u filmu Petr Čepek a jeho Lekce Faust. Před vánocemi jsem se ocitl podivnou souhrou okolností na divadelním představení s podivnám názvem Rozvod aneb V mezích přijatelné normy. Děj byl ještě podivnější, ale ten kdo mne tam zaujal byl herec hrajícího psychologa či snad kouče rozvádějících se manželů. Ač oni hráli afektované dlouhou válkou svými protějšky zničené existence, on byl stále klidný. Logicky, chodli se k němu radit. Jeho projev byl kultivovaný, plný pochopení, ale v jednu chvilku jej také rozčílili a on doslova vzkypěl k perfektně předvedému vzteku a zlosti. Úplná erupce emocí! Hrál ho Michal Kern, kterého jsem doposud nikde neviděl ani na prknech co znamenají svět, ani na stříbrném plátně. A nikdy jsem neslyšel ani o tajuplné postavě JUDr. ThDr. PhDr. Jiřím Arvédovi Smíchovském.V podstatě se opět opakovalo to co u filmu Šarlatána Jana Mikoláška. O filmu jsem si nic nepřečetl předem a postavu o níž pojednával jsem neznal. A myslím si, že ji nebude znát většina diváků a to dokonce těch, kterým okupace a padesátá léta říkají víc, než že to bylo dávno. Film to rozhodně není jednoduchý a zprvu vám bude chvilku trvat, než si děj správně sesadíte na časové ose. Já naštěstí se dobou kdy se odehrává zabívá, tak jsem se celkem rychle orientoval. Ono stačí sledovat aktuálně vystavené busty v kanceláři vyšetřovatele .-). Rašilov byl skvělej, ale to co tu předvedl Kern... Naposled jsem byl tato paf snad v Poutech z pana Malého. To jak hrál, bylo až strašidelné. Za to bude sbírat hromady cen ať se do pekla propadnu jestli se mejlím a právem. Nejvtipnější je, že Plačka jak ve filmu zazní je chráněncem Slánského. Je tedy otázkou jak potom sám v době antisemitismu a proti Titovských nálad dopadl. Tenhle film se hodně vymiká z naší standardní soudobé kinematografe a věštím mu zajímavou budoucnost i v zahraničí. Ono už jen to téma. ještě děsivější je , že je to vlastně točeno podle skutečných událostí. Na závěr už jen nezbývá než si přát aby se panu Kernovi nic nestalo (třeba aby jej nepřejela červená stodvacítka bez řidiče). .. Dávám za 5 stránek z kabaly. Skvělý a velmi silný film ! * * * * * ()
Súvisiace novinky
30. Český lev - výsledky
V sobotní večer 4. března 2023 proběhl v pražském Rudolfinu jubilejní 30. ročník předávání cen České filmové a televizní akademie, Český lev. Přímý přenos ceremoniálu, během nějž byla oceněna výrazná… (viac)
Na cenách kritiky zabodovaly Arvéd i BANGER.
V letošním roce se nominace na Cenu české filmové kritiky za rok 2022 dočkalo celkem sedmnáct filmů. Našli jste mezi nimi nejen snímky promítané v loňském roce v kinech, ale i seriály, minisérie,… (viac)
Cenu filmových fanoušků získaly Devadesátky
V pondělí 16. ledna v 11 hodin dopoledne proběhla tisková konference České filmové a televizní akademie (ČFTA), během které byly mimo jiné zveřejněny nominace pro jubilejní 30. ročník předávání cen… (viac)
Nominace na Ceny české filmové kritiky zveřejněny
V úterý 3. ledna byly zveřejněny nominace pro třináctý ročník Cen české filmové kritiky, jež mají ocenit a upozornit na výrazná díla i filmaře uplynulého roku 2022. Padesát členů Sdružení české… (viac)
Jiří Arvéd Smíchovský je jednou z nejkontroverznějších figur československé historie. Hermenik, okultista, vyznavač černé magii, nacistický konfident a později i konfident StB. Člověk s pravděpodobně fotografickou pamětí, který se chlubil tím, že stojí za ztrátou desítek životů a jeho smrt je dodnes zahalena tajemstvím. Vysloužil si tituly jako , Malostranský vrah, Ďáblův přítel či Malostranský ďábel. Právě tento název nese i kniha Jana Poláčka. Ta zaujmula režiséra, scenáristu a výtvarníka Vojtěcha Maška, který Poláčka oslovil a rozhodl se, že společně s jeho pomocí realizuje o Arvédovi film. I vzhledem k přítomnosti Maška se poté nedal očekávat zaměnitelný historický tuzemský film. Kdo naopak očekává film s výraznou vizuální stylizací, dostane od Arvéda přesně to, co očekává. A přitom ještě trochu víc. Člověk, který je alespoň trochu obeznámen s výtvarnou tvorbou Vojtěcha Maška (který se jako scenárista podílel na loňské bravurní Okupaci), ihned by začal doufat, že se výrazné vizuální stylizace dočká i právě Arvéd. A od samotného počátku je očividné, že se Arvéda chopil někdo s vizuálním citem. V průběhu sice zamrzí, že stylizace není v jistých momentech ještě výraznější, přesto Arvéd rozhodně patří mezi vizuálně nejvýraznější české filmy posledních let. Sám spoluautor scénáře Jan Poláček prohlásil, že jeho i Maškovým cílem byl pokus Arvédovi porozmět a za pomocí faktů, dobových reálií a fantazie vytvořit příběh. V součtu je pak Arvéd vypravěčskými postupy extrémně náročnou podívanou, která kdekoho může zmást. Arvéd totiž ani zdaleka není normální historický film a ani normální životopis. V průběhu Arvéd působí jako film, kde se divák společně s hlavní postavou propadá do víru šílenství. Série Déjà vu, nahlížení na stejné události z nové perspektivy a pátrání v minulosti. Radost je především sledovat výkon Michala Kerna, převážně divadelního herce, který od počátku dokáže svým hlasovým projevem prodat Arvédovu slizkost a prodat postavu bez charismatu, přičemž nutně problém netkví v tom, že by sám Kern byl bez charismatu. Za zmínku poté stojí i Saša Rašilov, který po delší době získává poměrně výraznou charakterní roli a ve své roli je fenomenální. Arvéd v jistých momentech působí komornějším dojmem, přesto nikdy nepadne do lacinějšího vzhledu. Vizuál je totiž skutečně po celou dobu poměrně výrazný a to i přes fakt, že se možná díky tvorbě Maška dalo čekat, že se vizuální hrátky ještě více utrhnou ze řetězu. V kontextu standardních českých historických filmů je přesto Arvéd potěšující svěží vítr, kdy tu audiovizuálně zajímavější český film skutečně nebyl od zmíněné Okupace. Stěžejní je ovšem skutečně sledovat zajímavou imaginaci tvůrců a skládání komplikovaného pohledu na Arvédovu osobnost do celku. I v tomto ohledu se ovšem nevyplatí čekat klasický biopic, který o primárním cíli řekne prakticky vše od A do Z. I proto, že život samotného Arvéda je nadále zahalen mnoha tajemstvími. Radost je poslouchat výraznou a solidní hudbu dvojice Aid Kid a Jan Poláček, sledovat hravý střih i detailní záběry kamery Dušana Husára, které ještě více pomáhají se dostávat do Arvédova nitra. Stejně tak je radost sledovat různá výtvarná řešení (například práci s osvětlením) a především skutečně sledovat film, který se vymyká typické filmově stavbě a dá se bez zbytečného podkuřování nazvat filmem s uměleckými ambicemi. Film, který je skutečně nevyzpytatelný jako satanistický rituál a u kterého v mnoha momentech zbyde jen prostor pro úvahy nad tím, jak přesně měl divák jisté momenty pochopit. I to je ovšem v rámci českého filmu neskutečně svěží. V průběhu mě vlastně osobně napadlo, že by šlo o látku ideální například pro Jana Švankmajera, který mohl námět realizovat ve stylu své Lekce Faust. U výsledného Maškova pojetí zamrzí, že přeci jen nešlo ještě k výraznějšímu vizuálu (především čerpání z jeho komiksových zkušeností) a cesta k interpretaci je někdy občas až příliš složitá. Přesto je jasné, že jestli má nějaký film posbírat několik nominací na Cenách české filmové kritiky a později několik nominací na Českých lvech, měli by je sbírat právě filmy jako Arvéd. Arvéd nebude film pro každého, v rámci aktuální české tvorby jde ovšem přesně o ten příjemný svěží vítr, který je potřeba. Nezřízenost tohoto filmu je možná v jistých momentech až na příliš vysoké úrovni, přesto je radost vidět v aktuálních tuzemských vodách realizování něčeho tak ambiciózního a nevšedního.... () (menej) (viac)