Park Row

(46. MFFKV) Udivuje mě, že film, který vede k sekundární gramotnosti, je přijímán tak, že se nekriticky přejímají informace o něm poskytnuté. PARK ROW opravdu není typické dílo své doby, které by bylo (pouze) vášnivou poctou americké novinařině. Pokud přistoupíme na biografickou legendu o Fullerovi, který své "nejosobnější dílo" údajně "financoval z vlastní kapsy", je dobré si všímat odklonů od konvencí a norem americké kinematografie 50. let, když se tvůrčí kolektiv vzhledem k produkční nezávislosti nemusel přizpůsobovat tzv. house style studií velké pětky a malé trojky klasického Hollywoodu. V PARK ROW jsou sice k vidění a slyšení některé formální postupy, které ve 40. letech zpopularizoval a ustálil OBČAN KANE, ale zároveň se z nich vybočuje: naznačí se flashback, ale nakonec se o něj nejedná, protože je vyprávění chronologické a lineární; pracuje se s více plány najednou a hloubkou pole, ovšem kamera není statická a na svou dobu je netypicky odpoutaná. Formálně tak jde o nebývale sebevědomý počin, jehož upozorňování na/podvrácení kodifikovaných postupů odpovídá nejenom oné ve filmu explicitně zmíněné "poctě americké novinařině", ale i významům, u nichž je třeba trochu namáhat mozek a interpretovat. Média (včetně toho kinematografického) jsou zde ukázána jako ta, která mohou podporovat demokracii. V 50. letech, které byly charakterizovány tzv. Honem na čarodějnice, věc jistě vítaná. V takovém případě lze pochopit i nutnost v podobě dodržení ustanovení heterosexuálního páru v závěru, ačkoliv se spíš než dva lidi dávají demokraticky dohromady dva rozdílné názory a přístupy. (03.07.2011)

Vznik deníku Globe a čeho se rivalové nezaleknou, aby vás mohli zničit... Druhý film Fullera, který jsem viděla, a opatrně začínám tvrdit, že jeho rukopis je znát - ať už se týká příběhu či záběrů kamery. Občas člověk nedokáže rozlišit, co je skutečnost a co je jen jako (hlavně v případě jedné scény jsem byla hodně na vážkách), ale jinak velká spokojenost. Musíte se ovšem přenést v čase a zvyknout si na styl, kterým se filmy točily v padesátých a šedesátých letech - mluva, pohledy, gesta... (01.07.2011)

Samuel Fuller přišel s dílkem opěvovaným kritiky jako lehčí verze Občana Kanea. Pokud jste se přes Občana Kanea ještě neprokousali (a stále čekáte na den, kdy se na ten kultovní film podíváte), Park Row na první pohled splňuje minimálně jedno: fenomén 40.let, hloubku pole. Ať už skrze rekvizity těsně před kamerou, za kterými Phineas Mitchell vede rozhovory s ostatními novináři, nebo v několika plánech kompozičních, Samuel Fuller si pohrává s výrazovými prostředky 40.let a rozehrává lacinější hollywoodský příběh se subjektivní výpovědí (v mládí byl prý taky takový tiskařský šotek). Máme tu jednu doslova femme fatale, nebo spíš ženu ničitelku, veskrze kladného hrdinou a množství dalších postav, které Fuller staví do kompozic hodných Rembrandtovy Noční hlídky. Ruch, absolutní "přecpanost" a tiskaři se míhají po plátně v rychlém a neutichajícím rytmu a bez odpočinku, tisk nespí, herci taky ne. Mistrovsky zvládnuté dialogy a zážitek z naleštěné ulice Park Row Fuller zakončil polovičatým happe-endem. Namísto "I love you" tady máme uvědomělé "I love your opinions." A všechno dobře dopadlo. (02.07.2011)

Mnohem přímočařejší, hollywoodštější a plynulejší než The Naked Kiss, další film z Fullerovy filmografie, který byl letos MFF v Karlových Varech uveden. Což se sebou krom zjevných kladů (nemusíte namáhat tolik mozek, méně scén kvůli stáří vyznívá (nechtěně) vtipným dojmem, pravděpodobnost nudění se je mnohem nižší) nese i jisté zápory (The Naked Kiss disponuje silnějším příběhem i jednotlivými scénami). Dávám tedy u stejné hodnocení jako druhému, v tomto komentáři několikrát zmíněnému Fullerovu filmu, byť jsou Park Row a The Naked Kiss filmy v mnoha aspektech odlišné. [MFF Karlovy Vary 2011] (02.07.2011)

Velmi z tohoto filmu čiší zájem o věc, touha ocenit všechny nezdolné novináře rvoucí se za pravdu. Velmi dobře načasovaný scénář spolu s vtipnými hláška potěší každého milovníka klasického starého Hollywoodu. (Pokud přehlédneme žánrová kliše, která již v průběhu naznačují pravděpodobný konec.) Některé repliky a jejich význam díky zmatenému titulkovacímu zařízení však unikly...Zdravím kolegyně z festivalového sálu, které již stihly ohodnotit dříve. (02.07.2011)