Kamera:
Adam OľhaObsahy(1)
Film Jana Daňhela a Adama Oľhu Alchymická pec začína v bode, keď sa končí nakrúcanie posledného celovečerného filmu Jana Švankmajera HMYZ. Otvára sa tak priestor pre svojbytný “parazitný” film, ktorý zachytáva každodenné dianie vo vnútri filmovej i voľnej tvorby Jana Švankmajera a spoločnosti Athanor, v ktorej výhradne vznikajú Švankmajerove filmové diela a výstavy. Film nie je len Švankmajerovým portrétom, ale filmovými prostriedkami oživuje i pre tvorcu zásadnú a neoddeliteľnú bytosť - zosnulú ženu Evu. Tá, spolu s producentom Jaromírom Kallistom, energeticky završuje alchýmickú triádu “zmesi” ATHANORU. Film nekatalogicky bilancuje ich doterajšie myslenie a tvorbu, nie je a ani nechce byť bilančným dokumentom, ale predovšetkým živým, imaginatívnym a hravým situačným filmom. Ukazuje tiež, že aj svetová kinematografia môže vznikať “na kolene” a že prostredníctvom autentického zážitku magického sveta možno zvíťaziť i nad smrťou. (PubRes)
(viac)Videá (1)
Recenzie (23)
Dokument měl jít do našich kin 22. října, ale měl smůlu na uzavření veškeré kultury kvůli pandemii Covidu 19. Byl k vidění na online festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na dokument je to moc dlouhé, což v vlastně v Úvodu Švankmajer vyvrací "Máš jen 90% pravdu, z 10% ta délka má nějaký důvod". Pár věcí se mi velmi líbilo. V úvodu umělec říká: „Uvidíte samé staré lidi, ale my jsme taky byli mladí, plní optimismu a blbí, podívejte,“ ukáže fotku manželky a spolupracovnice Evy Švankmajerové, která zemřela před patnácti lety. Ve filmu se na ní hodně vzpomíná až je to taková romance. Nálada veteše sběratelských kuriozit, střídají se barevné formáty s černobílým, režisér zábavně polemizuje s producentem. Švankmajer má v dokumentu hodně tváří. ()
Ako jemný nedostatok som pociťoval absenciu výraznejšej naratívnej roviny. Film je skôr akousi pocitovou a tématicky zoradenou kompiláciou momentov zo Švankmajerových posledných rokov, ktoré sa dokumentaristom podarilo zachytiť a ktoré im prišli nejakou informáciou zaujímavé - nepodávajú však jednotný message, či akýsi záver. Skôr dlhodobo zaujato observuje. Takisto je škoda (napriek tomu, že na to Švankmajer na začiatku filmu vtipne upozorňuje), že zobrazuje umelca iba na sklonku, jeseni jeho života. Jan sa skutočne tam, kde je teraz, pomaly a poctivo vypracoval a nenarodil sa ako mrzutý starec. Inak mi však, ako Švankmajerovmu vernému fanúšikovi, ktorý má od neho prečítanú nejednu knihu a zhliadnutú celú filmografiu, dokument prišiel informačne pomerne bohatý, výstižne reflektujúci jeho postoj k tvorbe, k divákom, k zosnulej Eve a mňa naozaj veľmi obohatil. ()
Rozhodně ideální průvodce základy Švankmajerovy tvorby, který pokrývá všechny její důležité fasety od fascinace hmatovostí (prvotním smyslem tak přítomným prakticky v každém záběru od tohoto tvůrce), přes pozoruhodnou recepci Š. filmů v Japonsku, neustálé odkazy na "žravost" konzumní civilizace, až k stěžejním konceptům freudianství (eros a thanatos). Nejvíc mi utkvěla věta, která odráží Švankmajerův vztah k médiu filmu: "Film je typický homunuklus, tj. oživování neživé věci". ()
Tak jako pocta umělci a jeho kolegovi (a jeho ženě) je to určitě dobře natočené, včetně těch záběrů z natáčení, starších materiálů a pokusů o ozvláštnění dokumentu ve švankmajerovském surrealistickém stylu. Ale mně ten dokument nic nedal. Kromě krve, hnusu a pár obecných úvah. Nějak mi v tom chyběla moudrost, nějaké poznání, když už "poodhrnovali ten závěs běžných pravidel a dívali se za ně". Výpovědí mi to přišlo prostě plytké - a dokonce zbytečné. A to mám tvorbu Švankmajera poměrně v oblibě. ()
Alchymická pec mi pár dní po projekci Muže se zaječíma ušima potvrdila, že Šulíkovo vykreslení zestárnuvšího sobeckého umělce přesně trefilo hřebík do hlavy. Starý Švankmajer totiž s Krobotovou postavou sdílí nejeden charakterový aspekt. Oproti tomu je ale Alchymická pec oslavným dokumentem, za čímž nejenže stojí léta důkazů umělcových schopností či jeho pokročilý věk, ale i často odzbrojující upřímnost, často obhajující autorovo neústupné jájínkovství. Tomu se přizpůsobuje i forma dokumentu, kde například nejsme informováni o tom, kdo je tam kdo a jestli tenhle člověk je Švankmajerův filmový producent nebo nějaká stará chytrota od piva. Koresponduje to s protagonistovým vnímáním, kdy divák zkrátka ví, kdo je Švankmajer a kdo jsou ostatní je vole jedno, nezájem. Všimněte si, že kdykoli, jakkoli debilní otázku dostane, tak nám na ní slavný umělec dokáže odpovědět v rozsahu odstavce. Pokud vás to nebude bavit, dejte si panáka kdykoli, kdy ve filmu někdo řekne 'taktilní' nebo 'imaginace' a dobrou noc. Já jsem si celou dobu připadal jak u fotra na chatě a chlámal se, jak jsou si všechny tihle výtvarníci z jednoho období, podobní. ()
Galéria (36)
Fotka © PubRes
Reklama