Malmkrog

Cristi Puiu adaptuje Vladimira Solovjova a je z toho ukrutně těžký, hutný kolos, který jednoduše nelze pojmout napoprvé. Je to vše velmi literární a divadelní, ale vůbec ne statické. Snad poprvé Puiu přechází od realismu k lehké teatrální stylizaci, kde tím spíš vynikne jeho mistrovský inscenační um. Nenechte se zmást těmi, kdo budou prohlašovat, že je to jen nekonečné úmorné filosofování. Malmkrog je monument, režisérův nejnáročnější a dost možná nejlepší film. O něco víc jsem se pokusil rozepsat ve festivalové reflexi z Berlinale a taky v analytickém příspěvku, kde si všímám decentralizovaného vyprávění založeného na inscenování herců a vrstevnaté mizanscéně. (26.02.2020)

Rumunský koprodukční snímek 'Malmkrog' je přesně ten typ silně akademického filmu, jehož elementárním gró není příběh, ale dialogy. Tahle takřka tří a půl hodinová intelektuální konverzačka pětice francouzských/ruských/německých aristokratů – inspirovaná Solovjovovým teologickým traktátem – rámuje komplexní filozofickou polemiku o egalitářství, evropské politice, internacionalismu, náboženství, úloze morálky, a všemožných jiných -ismech.... Krom toho, že jde o nefalšovanou esenci procedurálního a komorního dramatu, musím na snímku skutečně ocenit, s jak pečlivou, nesmírně sofistikovanou a přesto virtuózní dikcí vede jeho režisér Cristi Puiu jednotlivé aktéry, jejich vzájemné interakce a dialogy či zdlouhavé monology. Puiu tak dává protagonistům absolutní svobodu projevu, díky čemuž může divák víc než tři hodiny obdivovat plnohodnotný herecký koncert par excellence. Herci kupříkladu klidně vedou dvacetiminutový rozhovor zcela beze střihu, přičemž finální záběr čítá neuvěřitelných 11 minut.... Dá tedy rozum, že z hlediska dramaturgie nelze takřka nic vytknout či dodat - jenže co se týká narativu, zde snímek skutečně chronicky pokulhává – není se taky čemu divit, když se celý příběh diegeticky odehrává na velmi minimalistickém měřítku – respektive doslova v cca čtyřech místnostech/jednom baráku. Je tedy nutno podotknout, že 'Malmkrog' je v rámci koncepce monumentální divadelní kolos, který je pro obyčejnýho divák příliš velkým soustem, tudíž jej s velkou pravděpodobností nedokáže strávit – zato pro studenta filozofický fakulty jde o absolutní povinnou četbu.... Již delší dobu jsem doopravdy neviděl tak obtížnou zkoušku divácký trpělivosti - což se musí cenit všema dvaceti. [#FILMOVKA2021🎬] (24.08.2021)

recenze: https://www2.bfi.org.uk/news-opinion/sight-sound-magazine/reviews-recommendations/malmkrog-cristi-puiu-vladimir-solovyov-adaptation-country-mansion-philosophical-debate https://www.slantmagazine.com/film/review-cristi-puiu-malmkrog-wages-a-war-between-language-and-cinema/ https://www.elantepenultimomohicano.com/2020/03/critica-malmkrog.html https://www.avoir-alire.com/malmkrog-cristi-puiu-critique (23.11.2020)

Koncepčně to nemá chybu, poselství skvostné, herci byli famózní, atmosféra z obrazovky přímo teče. Vlastně nemám co vytknout krom té strašně přepálené stopáže. Beru tvůrčí záměr. Ostatně Smrt pana Lazaresca by bez dlouhé stopáže nefungovala. A mít Malmkrog stejně jako pan Lazarescu maximálně ty dvě a něco hodiny, asi bych chrochtal blahem nad trefným obrazem od reality odtržených filozofů. Ale na monstrózních 200 minutách už to je jeden z těch filmů, co se mi vlastně líbí, ale sledovat je příjemný není. Po druhé hodině jsem začal usínat a musel si to čím dál častěji přetáčet (a tím ještě prodlužovat), protože jsem každou chvílí ztratil nit. Nabízí se i interpretace, že přetáčet a snažit se tomu porozumět nebylo potřeba, protože o čem postavy mluví, vlastně není podstatené, ale tak nějak jsem usoudil, že koukat na tři a půl hodiny dialogu navíc ještě bez pochopení jeho obsahu by byl ještě větší masochismus, takže jsem se snažil. Taky jsem si zavařil tím, že sem si té stopáže před projekcí nevšiml a pustil si to po desáté večer a až v průběhu filmu se zhrozil. Kdo ví, možná kdybych se díval v sobotní odpoledne, neměl bych takovej problém to sežvýkat. I tak si myslím, že obdobnýho sdělení se dalo dosáhnout i na výrazně menším prostoru a že hnát to takhle do extrému už zavání prvoplánovostí, takže ve výsledku za tři. (14.04.2021)

Pětice příslušníků vyšší společnosti se sešla v rozlehlém sídle. Přes tři hodiny budou diskutovat o válce, pokroku a konci dějin (jak prozrazuje už název Solovjovová filozofického traktátu, kterým se Puiu inspiroval). Zastavit je nedokáže vážná nemoc, pokus o převrat ani příchod Antikrista. Nehledě na to, jak dlouho jejich disputace trvají, a kolik kroků při nich nachodí, daleko dojít nedokážou. Pohybují se v kruzích (dantovského pekla). Podobně jako postavy z Buñuelova Nenápadného půvabu buržoazie jsou vězni svých myšlenkových světů a představ o ideální společnosti, jen málo odrážejících vnější realitu, která není pouze myšlená, ale také žitá. V satirizování snobů, kteří se oddávají svým samoúčelným intelektuálním hrám, zatímco se za okny hroutí starý řád, je ale Puiu decentnější než jeho španělský kolega. Jeho lehce pohrdlivý odstup od sebestředných aristokratů se projevuje méně v dialozích samotných a více v tom, jak herci reagují na některé repliky nebo jak důmyslně režisér během dlouhých záběrů inscenuje a rámuje pohyb figur členitým prostorem, zejména pak jejich interakci se služebnictvem, které oproti hlavním postavám neustále něco vykonává a svými činy něčeho dosahuje. Jde o dlouhý, vážný, myšlenkově hutný a vůči divákům v něčem rozkošně sadistický film, který ovšem svou délku, vážnost a myšlenkovou hutnost zároveň vtipně reflektuje a shazuje, takže na rozdíl od svých postav netrpí akademickou strnulostí. Naopak. Dlouho mě nic tak nedějového (ale přitom díky střetům různých názorů a subsvětů a režii herců a prostoru ohromně dynamického) tolik nevtáhlo. 90% (10.11.2020)