Maliarka a zlodej

Velmi netradiční příběh. Malířka i zloděj není o krádeži, ale o nalezení vztahu dvou na první pohled úplně odlišných lidí. Zloděje je vám po chvíli líto, jelikož vidíte, že má život dost nahnutý a vlastně neví, jak se svými vnitřními démony bojovat. U malířky je to také komplikované, jen vám to film neservíruje okamžitě, ale nechá vás velmi pomalu nasávat její příběh. Závěr filmu je skvělý a vlastně až překvapivě happyendový, tedy o to dojemnější. Nicméně bych měl jedinou výtku a to pomalejší tempo i na celkem krátkou stopáž. Je tu spoustu scén, které začínaly budovat očekávání v nový zvrat/posun, po kterých přijdou scény, které jsou vyplňující, ale nijak neposunují příběh. Jsem ale s dokumentem ve výsledku víc než spokojen, protože když si ho v hlavě zpětně celý prolítnu, je mi vnitřně dobře :) (27.10.2021)

Snad nejlepší dokument, jaký jsem viděla. Velkou zásluhu na tom samozřejmě má život sám ve formě příběhu dvou lidí, který jim „život napsal“. Ovšem technicky i střihem výborné! A pro společnost v naší české kotlině bude určitě názorné vidět, že se problémy dají uchopit z různých stran, zejména a pro některé našince možná nepochopitelně jemně a pozitivně. Scény z norského vězení ve mě vyvolávaly klid a posléze až touhu po takovém téměř meditačním pobytu. Mají pravdu Norové, člověk, aby dokázal napravit své chyby, musí nejdřív najít sám sebe. (11.07.2022)

Byť je to časosběr, tak je rozkročený jen přes pár let, takže v celku působí tak nějak... skromně. Na rozdíl třeba od věcí Heleny Třeštíkové nebudete mít ten pocit antické tragédie, kdy se před vámi otevře cizí život v délce - tohle je spíš zpráva o několika podivných letech, kdy se protnuly osudy dvou lidí. Hodně se mi líbilo, že film spoustu věcí nepojmenuje přímo, ale tak nějak na vás mrkne, že je to přesně tak, jak čekáte. V jednu chvíli si třeba říkáte: "Ty vole, kámo, ten její manžel je s tím vším v pohodě?" A pak cut na manžela, jak se tváří tak nějak všelijak, a vede rozvláčný hovor o podstatě vztahu a vy prostě cítíte, že s tím není ani trochu v pohodě. Ale obejde se to bez nějakého přímého pojmenování, což na mě působilo hodně svěže. A teda taky je to celé reklama na život v Norsku, protože jak poznamenal kamarád: "Ty vole, to jejich vězení vypadá líp než moje koleje v Bratislavě." (25.11.2021)

Formálně by se snadno mohlo jednat o tradiční časosběrný dokument, v němž filmař v náhodných intervalech navštěvuje své hrdiny. Ree však má do sebraného materiálu propsal i zjevný cit pro dramatický oblouk, a tak se nebojí využít flashbacků či převyprávění týchž událostí z různých úhlů pohledu. Co se v první chvíli jeví jako nejasné a zkratkovité, se později většinou dočká smysluplného vysvětlení. Toto vyznění podtrhuje i silný konec, nabízející až nečekanou osudovost a optimismem prosycenou bázeň vůči životu. Více zde. (31.10.2021)

Do jaké míry se můžou sblížit česká malířka a norský kriminálník, který ukradl její drahý, velkolepý obraz... samozřejmě je to lákavý pro českýho diváka, ale atraktivní to podle mě je i pro fanoušky dokumentů a charakterových studií. Náturou bejvám skeptik a na iluze o upřímnosti doku forem mě neužije, ale jednou za čas se člověk nějaký emoci odevzdá a táhne to s ní až k titulkům i přes všchny ty střihy, hudbu a gesta a další volby - a musim říct, že když záběr po čtvrt hodině zůstal tak dlouho na Bertilově reakci, uvěřil sem mu. Smetlo mě to a po chvíli bojůvek s obezřetností, která varovala, že teď už to půjde jen pomalu z kopečka, tasil film další a další drobný překvapení v podobě informací, struktury a třeba i final shotu, takže na konci sem mohl bejt šťastnej, protože celek tý úvodní náloži dostál. Ale všechny ty kecy stranou, prostě se mi líbí, jak jsou lidi fascinující pavouci a co v nich, mezi nima, a potom zase v nich, vzniká. (01.01.2021)