Víkend na chatě

Jestli znáte z finské kinematografie především málomluvné Kaurismäkiho komedie, tak budete asi trochu překvapeni. Seurapeli mi připomněl ostré francouzské konverzačky plné zvratů a výbuchů emocí. Zdánlivě neteční obyvatelé země tisíce jezer sice působí uměřeně, ale pořádně to v nich vře a občas vybublá na povrch. Nezbytnou proprietou podobných filmů je chytrý a vypointovaný scénář. Tady občas skřípal a v těch chvílích ho podrželi skvělí herci. Jsou tak přirození, až jsem uvěřil, že někde opravdu žijí a jednou za čas se scházejí. Pokud jste se pobavili u Le Prénom, budete nejspíš spokojeni. Jestli ho neznáte, pusťe si oba filmy. (18.06.2020)

Žádná z evropských či amerických konverzaček by mi neměla utéct, od dob Naprostých cizinců tenhle formát absolutně žeru. A přesně proto mi nevadilo zavítat ani do filmově velmi neprofláklého Finska, jehož filmy jsou už jen pro velmi specifickou finštinu v našich končinách skoro až tabu. Na pro mé uši netradiční jazyky jsem si už ale za ty dva tisíce nakoukaných snímků dokázal zvyknout, na až příliš melancholické dramedy ale nikoli. Oproti výše zmíněnému italskému klenotu a řadě jeho remaků je Víkend na chatě konverzačkou, která divákovi nedokáže ve finále doručit vlastně vůbec žádné emoce. Skoro jsem se nezasmál a neměl ani s kým soucítit. A to by měl být účel takového druhu filmu. [viděno v MojeKinoLIVE 27.5.2021] (02.06.2021)

Nevím, nakolik bych Víkend na chatě označila za komedii (a rozhodně bych se jí jako komedii nepokoušela prodat divákovi). Když ale odhlédnu od téhle škatulky, vidím velmi dobrý konverzační kus s perfektní kamerou a hudbou, u kterého by byl spokojený i Jára Cimrman, protože ono to prostě opravdu bylo “jako ze života”. Chata samotná pak dostává deset hvězd z deseti. (07.02.2022)

Komedie? Vážně? :-D Zasmál jsem se až tomuto popisu žánru. Klasické shledání kamarádů z mládí, jemuž chybí vtip i zajímavé postavy. Nejedenkrát jsem si vzpomněl na českou Vybíjenou, která je podobně strašná, ale aspoň byla vidět snaha o nějaký humor, či potencionálně vtipné charaktery, a ne pouze nudné hrabání v minulosti. Ty subjektivní 4 hodiny, které tohle severské drama má, by se daly přirovnat k čekání na tmu, při polárním dnu. (26.06.2020)

Ve výhledu byla bujará divoká párty staré party u příležitosti půlkulatých narozenin její hvězdy. Jenže jak stoupá alkohol v krvi, padají zábrany, otázky a pozornost a otvírají se staré i novější jizvy... Ty tam jsou postpubertální sny, na paškál přichází třicátnická bilance životních přeshubu (včetně postpubertálních kořenů). Atmosféra houstne a striptýz jede až na samu dřeň... Na začátku (ještě za střízliva) je pro diváka film hodně náročný na orientaci (minimálně v postavách, kdo ke komu patří, koho s kým co váže). Když se aklimatizujete, začnete si to užívat, protože tahle partička vám nedá vydechnout. Škoda jenom samotného závěru - čekal bych, že následky budou citelnější a viditelnější. Takhle to skoro vypadá jakoby ani nezachumelilo... (29.06.2020)