Ľúbil som svoju ženu

Dosud poslední film Ildikó Enyedi si mě záhy získal svým životním rytmem, který komponuje záběry, obrazy i akty tak citlivě, že to až připomíná dech – tedy to, k čemu snímek odkázal již svou expozicí, v níž se esejisticky snoubí meditace nad tím, kdo se nestačil nadechnout, s obrazy našich moudřejších bližních, tančících svůj nekonečný tanec v oceánských hlubinách. Tep dalších kapitol – lekcí z naivity, střízlivění, (zpro)nevěry, nedůvěry a šílenství – artikulovaných citlivou kamerou snímanými a z nekonečna lidské zkušenosti bystře vyjímanými obrazy, pomyslnými to verši z námořnické elegie, postupně prozrazuje, že se cosi po dobrodružném nadechnutí záhy začíná dusit. Ústředního hrdinu to nemůže nepřekvapit, jakkoliv si vědomě zvolil jako lék na mořskou nemoc křížovou cestu. Teoretizuje-li o možných bolestech, způsobených neporozuměním, zradou a nevěrou, jako o přirozené součásti manželského svazku, tváří v tvář odcizující se bližní ztrácí sebejistotu i víru ve vyvolenou krásku, která mu soužití nikterak neusnadňuje a vystavuje jej nekonečným zkouškám a ponížením; snad proto, že ho příliš miluje, nebo proto, že je sama zcela prázdná. Zvláště v prvních lekcích se divák odolávající sexappealu Léy Seydoux utvrzuje, že Lizzy nemá z osudové ženy ani příslovečný chlup, což se její protagonistce podařilo vyjádřit dokonale: jejímu minimalistickému herectví odpovídá dutost libertinky utkvívající ve vzduchoprázdnu hry na život. Tento dojem se v ojedinělých lucida intervella a v závěrečném obrazu znejistí jen tak, aby se hrdinovi střízlivělo trpčeji. Proti ní, neschopné příběhy vyprávět ani v nich existovat, zato setrvačně kladoucí nároky na vše ostatní, stojí (lépe řečeno: roste a zraje) právě on, námořní kapitán, který snad nevědomky svou neuváženou volbou zakormidloval k svému já. Jak se den za dnem, rok za rokem, blíží k zrcadlu, osvojuje si trpělivost i věrnost (nevěrné) stejnou měrou, jako tyto vlastnosti ztrácí. Korumpuje se stykem s všednodenní falší, salonní divadelností, snobismem privilegovaných tříd a hodiny kontemplace na palubě směňuje za vteřiny pochybné toxické rozkoše. Gijs Naber se zhostil této role hrdinsky – není ani teatrální ani plochý (bezvýrazný) – formuje ze své probouzející se tváře mnohoznačný reliéf, který dokáže v rychlém sledu vyjádřit potěchu, neklid, únavu, hněv i beznaděj. Závěr přináší dvojí vykoupení: rámcujícím zlomkem úvahy příbuzné té úvodní a metapsychickou epizodou poskytuje alternativní čtení odžitého vztahu, které může současně utěšit i provždy vtisknout příštím dnů všech příkrých soudců (v čele s kapitánem) výčitku. – Na Edisonline jsem tentokrát zvolil dobře. (28.01.2024)

V živote to občas tak chodí, že jeden si neváži druhého, až kým ho nestratí. A tiež veľa vzťahov zlyhá na chabej komunikácii. Tieto dve hlavné myšlienky mi šli hlavou počas sledovania tohto 3-hodinového eposu. A tiež ešte, že vzájomný rešpekt jo vzťahu kruciálnou vecou, ak má vzťah vydržať dlhodobo. Režisérka týmto filmom prestúpila do prvej ligy, čo sa týka budgetu a formy, film sa mi celkov páčil, ale určite nemusel mať takmer 3 hodiny (ten príbeh sa dal kľudne vyrozprávať aj za dve hodiny). A záver mi prišiel trošku rozpačitý. Na tak rozmáchly film mohol byť o niečo viac sofistikovaný. Každopádne, herci a kamera parádni, ale tak skoro si túto jazdu nezopakujem. Možno o pár rokov. (25.10.2021)

Ildikó Enyedi mi svým novým filmem přivodila lehké zklamání. Po nesmírně originálním snímku O těle a duši opět přichází s milostným příběhem, nicméně tentokrát je poněkud klasičtější. Romantickému dramatu Miloval jsem svou ženu nelze upřít režisérčin osobitý rukopis a místy až magickou poetiku, ale divákovu pozornost rozmělňuje zbytečně natahovaný děj. Příčina možná tkví v knižní předloze, kterou jsem však nečetla, takže nemohu v tomto ohledu příliš soudit. (65%) (05.07.2022)

Celkom slušne rozbehnutá romantická historická dráma, ktorá ale postupom času začala strácať akosi dych a ja som občas už aj mrkol na hodinky, že tak trochu sa už nudím. Záver to trošku vylepšil, ale neubralo mi to na pocite, že dva a pol hodiny na takýto snímok je proste priveľa. Na druhej strane si ale nemôžem pomôcť, ale ja osobne milujem sledovať Léu Seydoux, ktorá má v sebe ozaj niečo zmyselné, čo priťahuje oko diváka. Takže v globále to môžem zhodnotiť ako vcelku slušný snímok v rámci žánru so zbytočne premrštenou stopážou, ale za to zaujímavými hereckými zjavmi. Do tej štvrtej hviezdy ale čosi chýbalo. 65 % (06.06.2022)

Podle mě kongeniální filmový přepis Füstova románu, který jsem nedávno přečetl. Přestože některé dějové linie jsou ve filmu změněny, uchopení charakterů a myšlení hlavních protagonistů přesně odpovídá impresi po přečtení knihy. Ale možná pro někoho, kdo román nečetl, neubude shlédnutí filmu tak uspokojujícím zážitkem (29.10.2022)