France

Bylo by snadné označit France za existencionální drama potřísněné úměleckými ambicemi, nějaké mladé nepochopené tvůrkyně. Jenže tohle je práce starého chlapa, který už natočil desítku filmů. Jako kritika pokrytectví reportérů a jejich praktik, kdy záměrně zkreslují a dramatizují i běžné situace - kašírování reportáží, je France slaboučká. Komedie? Ani náznakem...těch pár satirických úšklebků, to je málo. Takže co je to vlastně za film? A má cenu, se na něho vůbec dívat? Za mě ani ne, pokud nejste velefanda Léy Seydoux, které si užijete opravdu hodně. Ne, že by se nenašlo pár dobrých momentů...za ty víc než dvě hodiny, si tam inteligentní divák něco najde určitě, ale je to dřina. Chápal bych, že když se někdo pohybuje v této branži, je obklopen falešnou realitou, pokrytectvím, lží a přetvářkou, je prolezlý cynismem, živí ho tragédie a neštěstí, tak pro něj mohou být záblesky něčeho autentického silně toxické. Protože mu připomenou, že žije v jiné realitě. Pro France zablýsklo v okamžiku, kdy srazila kluka na skutru. Pro běžného člověka je to nehoda, pro novináře drobná zprávička. Pokud tu nehodu ovšem zaviní sám novinář, je to něco víc. Další toxický-autentický okamžik, čekal France v ozdravovně a pak další ... . Na můj vkus, to bylo moc zdlouhavé, nevypointované a bez ohledu na věk Dumonta, tak scénář je nesourodý a amatérsky naivní. Trpí nabobtnalostí, která není na místě. Tři *...jen kvůli kvalitnímu výkonu Ley. (10.11.2022)

Nepríjemná filmová štúdia jednotlivca, jeho okolia a spoločenského nastavenia, v ktorom funguje. A treba dodať, že vyvolanie pocitov diskomfortu u Dumonta funguje aj bez toho, aby išiel do vyslovene explicitných a šokujúcich momentov (dôležitý aspekt napríklad v porovnaní s Titánom Julie Ducournau, hitom minuloročného Cannes). Viac tu. (22.03.2022)

France (2021) si své místo v mé top 10 za rok 2022 našlo především kvůli tomu, že jsem ze všech filmů, na které jsem byl letos v kině (pravda, tolik jich zase nebylo), o tomto přemýšlel nejdéle, resp. nejčastěji jsem se k němu ve svých myšlenkách vracel. Inu Dumont, všechny jeho filmy mě vyprovokovaly k zamyšlení (nejsilnějšími zážitky mně byly filmy Twentynine Palms a Hors Satan; i ty už jsem viděl opakovaně, stejně tak je mohu každému doporučit) Taktéž jsem díky němu objevil Léu Seydoux (ne že bych s ní předtím nic neviděl, ale teprve tu jsem si uvědomil, jak je to výborná herečka), v závislosti na tomto filmu jsem si tuto herečku umístil ve své top 10 hereček (často to obměňuji, hereckým topka je pro mě spíše rozcestníkem než výrazem nekritického obdivu, připomínkou toho, kdo si zaslouží, abych se jeho/její filmografii podrobněji věnoval; asi hlavně kvůli Lée kouknu na nejnovější bondovky). Ale vraťme se k reflexi samotného filmu, k čemu jsem dospěl, čím mě tento film nadchnul? Dvojím (spojité nádoby): I. Vizi světa (takovou ironickou šlehou), v němž to nejhorší, co se vám může stát, že se vám splní sny (v tomto ideální protiklad k dalšímu filmu z mé top 10 2022 – Sedlákovu filmu Domestik), že se stanete slavnou, lidé vás budou poznávat na ulici, budou se chtít s vámi fotit. Jak vidno, i to, že se vám v životě daří, z vás nutně nemusí udělat šťastnou bytost. K tomu viz osudy dětských hollywoodských hvězdiček (L. Lohan, M. Culkin, D. Barrymore). Proč ale byla France i přes svůj nepopiratelný úspěch, přes své bohatství nešťastnou? Vykládám si to tak, že byla nešťastná, jelikož byla redukována na obraz, ikonu! A obrazy… II. To hlavní, co si odnáším z tohoto filmu je zjištění, že obrazy nutně falšují skutečnost, korumpuji ji. Sama France v terénu (Sahel, Středomoří) nezaznamenává to, co vidí, ona skutečnost inscenuje. Jinak řečeno, mezi realitou a její reprezentaci zeje mezera, nepřeklenutelná propast. Vivat Jacques Derrida! Obraz – a to je dle mého to, čeho se France nejvíc děsila – nikdy nemůže být pravdivý. Co je tedy v tomto světě (ve světě, v němž jsme uvězněni mezi obrazy) pravdivého? Tváře! Tvář (a to i tvář krajiny) je jevištěm pravdy. Proto tak dlouho kamera čte v obličeji France (jakoby se snažila vyvolat ducha Dumontova oblíbeného filmu - Dreyerova Utrpení Panny orleánské), proto tak dlouho setrvává na horském masívu Alp. I když se člověk živí přetvarováním (a tím se novináři živí; o politicích, druhé nejfrekventovanější profesi v tomto filmu, ani nemluvě), je to nakonec tvář, kdo nám při pozorném zkoumání vždy prozradí, s kým máme tu čest! Vivat Emmanuel Levinas! [27.4.2022, 11.12.2022] (28.12.2022)

Francouzi dokáží natočit takové orginály, že z toho jde hlava kolem. Tady se mě místy ten film neskutečně líbil ta kritika společnosti a jejich priorit byla někdy tak přesně trefená, že tada palec nahoru, horší to bylo z hlavní postavou, někdy jsem absolutně nechápal co se France honí palicí a její reakce a chování, to možná Chocholoušek na vrcholu své kariéry, ale já se teda absolutně nečapal, ale tak u mě obecně, ženská promluví a já mám víz otazníků než kdyby mlčela, takže možná holky daj France na pohodu, těžko říci, lehko ale říci, že Lea Seydoux mě tady přišla sexy a mám dojem že umí i hrát no a to se taky počítá. (04.09.2022)

Chápu, co se film snažil říci, ale bohužel mi to vůbec nesedlo. Od hereckého výkonu Léy Seydoux (bohužel jsem jí nevěřila jediné slovo, jediný pohled, její trápení) po vleklé tempo filmu... strašně mě to nudilo a dost jsem u toho trpěla. Určitě nepomohlo ani to, že všechny postavy filmu mi byly extrémně nesympatické. Francouzské filmy chválím kudy chodím... tohle bohužel ani chválit ani doporučovat nebudu. (21.02.2023)