Pěšky bez hranic

Evičku Toulovou, mé guilty pleasure kategorie B ke kterému se vracím jen když si vzpomenu, jsem dost zanedbával. A jelikož v kinech právě jako propadák končí Superžena (za kterou bych nedal ani korunu a hezky si počkám, až se to někde objeví - jako sorry, ale návštěva tvorba Toulové v kině je plýtvání financemi), rozhodl jsem se podívat na tenhle její poutnický dokument s hranými prvky, ve kterých se objeví i Michal Kern, který v roce 2022 dostal Českého lva. Jak jsem čekal, zábava na cestu vlakem to byla velice dobrá a že je Toulová pořád hodna označení "český Ed Wood" se dalo vydedukovat už z úvodní scény. Odpíchnu se s pomocí úvodních dvou vět obsahu - Tereza má v životě všechno, co si kdy přála - manžela, zdravou dceru a práci, která jí naplňuje. Přesto se nedokáže zbavit pocitu, že jí v životě něco chybí. Fajn, to zní hezky, idylická rodinka, kde je tedy háček? Už v tom, že manžela má, zdravou dceru taky, ale práci? Ze všech hraných i autentických scén (nebo snad "autentických"? Ale o tom později) o práci nepadne ani slovo, nic z její práce není vidět, tak co je tedy ta "práce, která ji naplňuje"? Možná se zde jako práce v domácnosti bere to, že je žena v domácnosti a že už toho "má dost" se vyklube jen z toho, že se popálí o hrnec a spálí v troubě sušenky. Jak se v hraných záběrech dál ukazuje, má milujícího manžela, fajn dceru, prostě super rodina, tak co jí vlastně chybí? Až moc si zvykla na komfort, či přehodnocuje svůj život a uvědomuje si, že rodinu nechtěla, nebo se jí tento příliš ideální stav nezamlouvá? Ať je to jak chce, prázdné místo uvnitř sebe jde zaplnit pěšími túrami na cyrilometodějských stezkách. A tady je zakopaný pes. Jednak všechny stezky tak rychle utečou, že v nich cesta probíhá pouze skrze repetitivní záběry z dronů na lidi chodící po poli nebo ještě repetitivnější zpomalené celky a polocelky prakticky všech činností, pohybů a úsměvů. Filmařsky to vlastně na ničem jiném nestojí, jelikož tohle je tak 80% filmu a zbytek jsou buď rozhovory (které se odehrávají při nahodilých scénách, jak jinak než z dronu) nebo hrané sekvence. Nejblíž to tedy má reklamě na nějakou regionální akci a i ty často vypadají lépe, jelikož nemají tak zmatený střih a idiotsky vystavěné scény (třeba ta se vzpomínáním na dceru, která by v takovém podání působila mizerně i v amatérském filmu). Výstavba scén přináší problém číslo 2 - navzdory autentickým scénám z pouti je zde spousta viditelných inscenování Terezy. Nejkřiklavější to je, když jde po lese a jak na povel vyleze na kládu, chodí po ní a křečovitě se směje, jakože "jehehe, to je sranda, ta pout!". Podobné pocity mám i z klouzání na ledě nebo toho krátkého záběru, kdy sedí na stozích sena. Kde tedy skutečně končila inscenace, když si Toulová viditelně přikrášluje realitu a vydává ji za skutečnou? Tereza se stává obětí její bizarní hry, kterou nechápe ani sama Toulová a tak si žije svým životem a stojí někde na pomezí kýčovitě reklamní dokufikce a mizerného, lacině působícího dokumentu (za což opět může xkrát používaný dron). Podobně dopadl Jan Dušek, který v realitě může být vnitřně bohatý a i přes svoji diagnózu odvážný člověk, ale pod taktovkou Toulové se z něj stala prostinká šablona zapadají do její pseudo-vize. Dušek tak byl vykreslen jako někdo, kdo vše bere jako samozřejmost, protože Toulová se neodváží ani na moment zastavit u problémů a když už na nějaký nevyhnutelně dojde, je poznat, jak moc se je snaží zrychlit a nechat být. A Tereza žel dopadla stejně. V hraných scénách (které jsou z celého filmu nejmizernější a jak ze špatného amatérského filmu, hlavně díky umístění kamery ve třech bodech bytu a nulové invence si aspoň trochu pohrát s rámováním) je krásně vidět, jak nedokáže napsat charakterní postavy - všichni jsou jednoduší, bez složitějších osobnostních rysů, dá se s nimi snadno manipulovat, jelikož nepůsobí životně. Co Tereza na poutích objevila, co byl ten ztracený bod jejího já? Na konci dojde k prozření, že jí baví pěší túry. Fajn, a dál? A co všechno šlo z ní a kdy ji jen inscenovala Toulová? Někdy je totiž intonace Terezy Němcové-Petráškové poněkud nehodící se do jejích slov. Tenhle dokument spoustu věcí neřeší, což není propracovaný záměr (jako třeba v News from Home), ale pouhopouhá lenost. Nejkřiklavější to je při (myslím) třetí cestě ze Znojma do Rajhradu. Tereza ji jde, aby komusi odpustila. Kdo je onen "komusi" je samozřejmě fuk, ale jak tahle cesta dopadla? Proč není zmíněno, jestli mu odpustila? A proč z té cesty vidíme jen Znojmo a pak jen spoustu mlhy, ale Rajhrad nikde, ačkoli je tam rozhovor s knězem z Rajhradského kláštera. Ačkoli se v tom pitvám už moc, nemůžu nezmínit tu podivnou střihovou skladbu, kdy se záběry střídají bez smyslu a často není jasné, kde poutníci zrovna jsou, ačkoli jsou u významné duchovní mezizastávky jejich poutě. Vlastně zde chybí i hlubší náhled do motivací ostatních poutníků, i oni jen krátce něco řeknou a jejich koexistence při cestě je zobrazena jen skrze hudbou podbarvené zpomalené záběry ve vinicích a předpřipravených hostinách. Jo, a jednu scénu zpěvu jakési slovenské náboženské písně. Klouže to tak moc po povrchu, že to nad ním možná i lehce levituje. Vlastně je až smutné, jak i přes určité možnosti jsem se o moderním poutnictví dozvěděl jen velice strohý základ. Má hvězdička je hlavně pro kněze z Rajhradu, který tu má skutečně podnětnou řeč a řekne v pár větách víc, než se Toulová za necelou hodinu snaží vyjádřit. Vtipné. "Těším" se na posun v Černobylu a případně i v Superženě. 1* (07.04.2024) (menej) (viac)