เมมโมเรีย
Memoria
Memoria
Memoria
记忆
Réžia:
Apichatpong WeerasethakulScenár:
Apichatpong WeerasethakulKamera:
Sayombhu MukdeepromVOD (1)
Obsahy(1)
Odkedy Jessicu (Tilda Swinton) vyľakal na úsvite hlasný buchot, nemôže spávať. Na návšteve u sestry v Bogote sa spriatelí s Agnes (Jeanne Balibar), archeologičkou, ktorá skúma ľudské pozostatky objavené pri hĺbení tunela. Jessica cestuje za Agnes na miesto vykopávok. V neďalekom mestečku spozná čističa rýb Hernána (Elkin Díaz) a pri rieke sa navzájom zdôveria so svojimi spomienkami. Deň sa chýli ku koncu a Jessice sa zrazu zdá všetko jasné. (MFFK Febiofest)
(viac)Recenzie (16)
Keď vám v hlave duní ako pri útoku ťažkého delostrelectva, asi nie je niečo v poriadku. Ale stále lepšie ako zvonenie v ušiach, ktoré je u ľudí omnoho častejší prípad a takmer dokáže priviesť do šialenstva. Tento snímok dokáže navodiť určité nepopísateľné stavy mysle, akési polovičné déjá-vu a mnohé scény sú vďaka svojmu ambientnému charakteru priam pohladením po ubolenej duši. Len škoda, že čas sa tak nekonečne vlečie. A Tilda Swinton u mňa vždy vzbudzovala skôr antipatiu, to je ale čisto subjektívne. ()
Thajský mystik s nevyslovitelným jménem Apichatpong Weerasethakul se vrací ke svým oblíbeným tématům spánku a přírody, aby diváka na dvě a čtvrt hodiny uvrhl do nejistoty, kde se nachází hranice mezi realitou, snem a možná ještě něčím dalším. Tilda Swinton v roli Britky toulající se kolumbijským Medellínem i vesnicemi v náhodných intervalech slyší silné údery, jejichž původ se možná ani nenachází v realitě. Tajemná zápletka nevypovídá nic o vpravdě náročném a nediváckém stylu, který od diváka vyžaduje velkou trpělivost – a odměna na konci je stejně prchavá a nejednoznačná jako celý snímek. ()
136 minut chození po světě a poslouchání BUM... to neni. Bohužel. ()
Plavu si, ani nevím kam, skrz závoje deště za zvukem, který může být vzpomínkou na minulost, bolestí srdce i ozvěnou něčeho nadpozemského. Možná vše byla realita, ze které si někdo pamatuje všechno. Nebo sen ze spánku někoho, komu se nic nezdá. Možná obojí. Zatímco některé filmy skýtají extra zážitek pod vlivem substancí, jiné počítají s klimbajícím divákem. Apichatpong Weerasethakul svými filmy diváky ukolébává, přičemž jim vždy po chvíli pošeptá pár vět, které někdy rozvibrují naši mysl, někdy nás jen pobaví svou jemnou úsměvností a jindy nás přimějí opustit zbytečné koncepty reality, logiky a lineární následnosti. Kdo na to přistoupí, tomu se nedostane žádného prozření, jen dvě hodiny splývá ve stavu, kde dotyk vesmíru má stejnou váhu jako zurčení deště. "Memoria" mi sice neučarovala tolik jako hypnotičtější a mysterióznější režisérovy vrty do časoprostoru pocitů, ale nechat se jí unášet bylo i tak příjemné. Jak paradoxní, že takovýmto filmem zahajuje festival, jehož diváci se zrovna zběsile stresují nad kombinatorikou časových harmonogramů a programových priorit. Mnohem lepší je jím končit ozvěny onoho festivalu. Šary Vary 2021 ()
Thajská mytologie je fuč, ale to neznamená, že by Weerasethakul ztratil cokoli ze své obvyklé magie, podmanivosti a tvůrčí kuráže. Naopak, zdá se mi, že Memoria patří mezi jeho nejlepší filmy. Víc ve festivalové reflexi z Karlových Varů. ()
Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovým a zazvonil. Puškin šel otevřít a křičí: „Jéje, Arino Rodionovno, podívej, kdo přišel – já!“ -D. Ch. --- Dovolím si citovat první polovinu komentáře uživatele stitch7: "Hned z prvních několika scének mi bylo jasné, že to bude jeden z těch filmů." ()
John Cage by zaplesal. ()
Klasická lekce rozjímání od mentora thajské filmové meditace Weerasethakula – protentokrát však v milieu kolumbijské metropole. ()
O meditativní a spirituální Memorii se píše jako o Apichatpongově divácky nejpřístupnějším filmu, což ale pořád znamená, že ji kvůli extrémně pomalému tempu vyprávění, délce některých statických a narativně vyprázdněných kontemplativních záběrů a nejednoznačné symbolice docení nanejvýš asi tak jedno procento potenciálních diváků (k nimž já sám nepatřím). Thajský tvůrce se poprvé vydal mimo svou zem a oprostil se od asijské mytologie a kultury, své nezaměnitelné poetické trademarky a přístupy si však ponechal. Příběh o ovdovělé ženě (Tilda Swinton hraje záměrně utlumeně), která se snaží rozkrýt původ dunivých ran, jenž jí čas od času zazní v hlavě, zasadil do španělsko-anglicky mluvící Kolumbie, přičemž spolu s duchovním pátráním po smyslu náhodně se ozývajícího zvuku a jeho analyzování se soustředí i na kontrastní metaforické motivy, odkazující buď na rozklad a zánik života (tisíce let staré ostatky, neznámá nemoc hrdinčiny sestry), nebo naopak na jeho dlouhodobou prezervaci (lednice na orchideje). Celkově je ale náročné udržet u snímku bdělost a ani ozdravující a očistné ponoření do náruče přírody ve druhé polovině, ani podivná závěrečná vědecko-fantastická pointa to rozhodně nevytrhnou. ()
Za první půlku bych dal sotva 3*, ale za druhou bych naopak dal skoro plný počet. Už předtím jsem se totiž obával, jestli Weerasethakul dokáže svůj nenapodobitelný styl ukočírovat i mimo Thajsko a s Tildou Swinton (!) v hlavní roli, která se do atmosfér jeho filmů vůbec nehodí, stejně jako jakákoli jiná slavnější herečka. A v první půlce se mi právě většinu času ukazovalo, že ne. Až na pár mysteriózních náznaků a zajímavých dialogů skoro všem scénám chybí podmanivost a prostě působí vybledle a chladně. Weerasethakula to sice připomíná, ale takového vyčerpaného, jakoby na počátku vyčerpání vlastních nápadů. Jenže naštěstí v druhé půlce, kdy si hlavní hrdinka Jessica začne "uvědomovat" (nechci spoilerovat, i když se tu toho stejně moc nestane), se ten jeho styl vrátí do starých kolejí a ačkoli tu tempo scén ještě rapidněji zpomalí než doposud, vůbec jsem s tím neměl problém, jelikož se to do toho perfektně hodilo a třeba scéna s pozastavením času mě naprosto uchvátila - a stejně tak i ta následující, ve které je cca 10 minut dlouhý záběr. Navíc mi to v závěru až začalo připomínat Benninga, jak se to tam jen hemžilo statickými záběry na přírodu, domy a mraky, Právě to (včetně té myšlenky, že i třeba jen vítr hýbající s trávou může být výjimečnou záležitostí až vesmírných rozměrů) mi dojmy z Memorie hodně zachránilo a i když si mě to nezískalo tolik jako Světlo století, Tropická nemoc a těžko definovatelná Láska z Khon Kaen, zážitek jsem z toho nakonec měl celkem hutný a to, co jsem chtěl, jsem tu taky dostal. Navíc v tom Weerasethakul má i sci-fi prvek! Slabé 4* ()
Jednu hvězdu za pěkné a neokoukané lokace, jinak vůbec nic. ()
Hned z prvních několika scének mi bylo jasné, že to bude jeden z těch filmů. Jakože naprostá ztráta času. Další! ()
Když jsem padesát minut sledoval cca snad jen tři scény (+ mezitím chození po ulici), kdy Tilda Swinton navštíví někoho v nemocnici (nic se o té ženě nedozvíme), baví se o poezii ve španělštině a pak řeší se zvukařem, že v noci slyšela jakési "bum", tak jsem to vzdal. ()
Záhada se snaží vtáhnout diváka, nádherná kamera a hypnotické záběry - to vše nevede nikam...Škoda. ()
Na hraně mezi snem a bděním je prostor pro naši imaginaci, univerzální mezilidská sdělení a spojení s přírodou. ()
55. KVIFF ()