Memoria

Keď vám v hlave duní ako pri útoku ťažkého delostrelectva, asi nie je niečo v poriadku. Ale stále lepšie ako zvonenie v ušiach, ktoré je u ľudí omnoho častejší prípad a takmer dokáže priviesť do šialenstva. Tento snímok dokáže navodiť určité nepopísateľné stavy mysle, akési polovičné déjá-vu a mnohé scény sú vďaka svojmu ambientnému charakteru priam pohladením po ubolenej duši. Len škoda, že čas sa tak nekonečne vlečie. A Tilda Swinton u mňa vždy vzbudzovala skôr antipatiu, to je ale čisto subjektívne. (21.07.2022)

Plavu si, ani nevím kam, skrz závoje deště za zvukem, který může být vzpomínkou na minulost, bolestí srdce i ozvěnou něčeho nadpozemského. Možná vše byla realita, ze které si někdo pamatuje všechno. Nebo sen ze spánku někoho, komu se nic nezdá. Možná obojí. Zatímco některé filmy skýtají extra zážitek pod vlivem substancí, jiné počítají s klimbajícím divákem. Apichatpong Weerasethakul svými filmy diváky ukolébává, přičemž jim vždy po chvíli pošeptá pár vět, které někdy rozvibrují naši mysl, někdy nás jen pobaví svou jemnou úsměvností a jindy nás přimějí opustit zbytečné koncepty reality, logiky a lineární následnosti. Kdo na to přistoupí, tomu se nedostane žádného prozření, jen dvě hodiny splývá ve stavu, kde dotyk vesmíru má stejnou váhu jako zurčení deště. "Memoria" mi sice neučarovala tolik jako hypnotičtější a mysterióznější režisérovy vrty do časoprostoru pocitů, ale nechat se jí unášet bylo i tak příjemné. Jak paradoxní, že takovýmto filmem zahajuje festival, jehož diváci se zrovna zběsile stresují nad kombinatorikou časových harmonogramů a programových priorit. Mnohem lepší je jím končit ozvěny onoho festivalu. Šary Vary 2021 (03.09.2021)

Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovým a zazvonil. Puškin šel otevřít a křičí: „Jéje, Arino Rodionovno, podívej, kdo přišel – já!“ -D. Ch. --- Dovolím si citovat první polovinu komentáře uživatele stitch7: "Hned z prvních několika scének mi bylo jasné, že to bude jeden z těch filmů." (23.02.2022)

O meditativní a spirituální Memorii se píše jako o Apichatpongově divácky nejpřístupnějším filmu, což ale pořád znamená, že ji kvůli extrémně pomalému tempu vyprávění, délce některých statických a narativně vyprázdněných kontemplativních záběrů a nejednoznačné symbolice docení nanejvýš asi tak jedno procento potenciálních diváků (k nimž já sám nepatřím). Thajský tvůrce se poprvé vydal mimo svou zem a oprostil se od asijské mytologie a kultury, své nezaměnitelné poetické trademarky a přístupy si však ponechal. Příběh o ovdovělé ženě (Tilda Swinton hraje záměrně utlumeně), která se snaží rozkrýt původ dunivých ran, jenž jí čas od času zazní v hlavě, zasadil do španělsko-anglicky mluvící Kolumbie, přičemž spolu s duchovním pátráním po smyslu náhodně se ozývajícího zvuku a jeho analyzování se soustředí i na kontrastní metaforické motivy, odkazující buď na rozklad a zánik života (tisíce let staré ostatky, neznámá nemoc hrdinčiny sestry), nebo naopak na jeho dlouhodobou prezervaci (lednice na orchideje). Celkově je ale náročné udržet u snímku bdělost a ani ozdravující a očistné ponoření do náruče přírody ve druhé polovině, ani podivná závěrečná vědecko-fantastická pointa to rozhodně nevytrhnou. (28.08.2021)

Thajský mystik s nevyslovitelným jménem Apichatpong Weerasethakul se vrací ke svým oblíbeným tématům spánku a přírody, aby diváka na dvě a čtvrt hodiny uvrhl do nejistoty, kde se nachází hranice mezi realitou, snem a možná ještě něčím dalším. Tilda Swinton v roli Britky toulající se kolumbijským Medellínem i vesnicemi v náhodných intervalech slyší silné údery, jejichž původ se možná ani nenachází v realitě. Tajemná zápletka nevypovídá nic o vpravdě náročném a nediváckém stylu, který od diváka vyžaduje velkou trpělivost – a odměna na konci je stejně prchavá a nejednoznačná jako celý snímek. (31.08.2021)