Para nad riekou

Hořkosladký neučesaný život jazzový.. Deczi je živočich, ale knihu jeho vzpomínek sem vzdal...resumé všichni sou blbci... Je možné že je to stilizace,ale číst se to nedá.... Ľubomír Tamaškovič zemřel v r.2013 (https://www.csfd.cz/film/250880-jas-is-jazz/komentare/) (27.03.2018)

Hudba přece vždy byla doménou bohémů. Je krásný to pozorovat. Ty autentický lidi - plný chyb - který žijou nadoraz, zatímco naše přecitlivělá společnost řeší, zda...( sem si dosaďte nějakej libovolnej společenskej pseudoproblém). Když starý jazzman Lubo naposledy falešně zpívá své jazzové blues, je to neskutečná síla. Pane Remundo, tleskám. (25.03.2018)

Film o jazzovém stárnutí. Trojice legendárních jazzmanů dožívá v samotě a (s výjimkou Décziho) i celkem v zapomnění. Hlavní hvězdou měl být asi Déczi, ale jeho zajímavost plyne veskrze jen z kontrastu mezi sofistikovanou hudbou a křupanstvím nerudného dědka, které místy přerůstá v nefalšované čůráctví (české nadávání fotografovi, který mu nemůže rozumět). V tomhle ohledu jako by se autoři inspirovali Formanovým Amadeem. Silnější část tvoří zpočátku nenápadný ale neustále rostoucí příběh už poněkud zmateného a fyzicky se rozpadajícího Luba Tamaškoviče. Jeho zjevně marné pařížské hledání je sledováno typicky po remundovsku se směsicí krutosti, trapnosti i chápající citlivosti. Závěr, kdy se Lubo ještě jednou z posledních sil vyšplhá na pódium a vy mu uplně strašně přejete, aby to ještě jednou dal, je prostě skvělej. Celkově film do sebe hezky zapadá a vyvolává jazzovou náladu nejen hudbou, ale i atmosférou. Dýchá jazzem stejně, jako to kdysi geniálně popsal Václav Hrabě: ... Život to jsou pekařská auta v ranní mlze a ruce odřené a unavené bez nároků na slávu bez nafoukaných řečí A džez je doktor který léčí smutek a strach a jiné řezné rány horkým železem lihem a solí (22.09.2016)

Remundo a Klusáku, jste idioti. Umíte točit jenom tak, že uděláte z ostatních okolo pitomce nebo trosky. Za to táhněte k filmovému čertu. Tihle pánové dokázali tolik, kolik vy dva za život ani neprochlastáte a místo uznání se jim dostane profilu směšných chudáků. A zkuste mně to vyvrátit, vždyť já to viděl! (18.10.2016)

Som rad, ze to nebol taky ten klasicky hudobny dokument... Jazz zrovna nie je moja salka kavy, ale tu bolo toho jazzu tak primerane a dozvedal som sa skor take tie zakulisne, niekedy humorne historky (strasne som sa kosil na to ked Laca Decziho fotil ten japoncik na plagat). Co vidim ako velke minus je, ze tito pani boli zrejme nuteni opustit domovinu za totalizmu, avsak myslim ze toto tam je spomenute velmi namatkovo ked jednemu z hlavnych portagonistov citaju nejaku zapisnicu alebo spravu z VB? Na druhej strane ale zase mozno to bol aj zamer. Nedotykat sa uz tej temy, lebo spolocnost (ale aj kinematografia) tym uz zacina byt presytena (13.02.2018)