Rod Draka

(1. série) Seriál Hra o trůny se stal globálním fenoménem, to museli zaregistrovat i ti, kterým zápolení rodů Stark, Lannister a Targaryen nic neříkalo. Minimálně prvních 6. sérií si poté v rámci ohlasů vedlo nadstandardně, v rámci posledních dvou sérií se ovšem projevil fakt, že autor knižní předlohy George R. R. Martin nezvládl dopsat poslední dvě plánované knižní pokračování původních knih a tvůrci seriálu si tak museli výrazně jít svou vlastní cestou. A pro mnohé především závěrečná 8. série byla brutálním zprzněním toho, co na prvních sériích milovali. Hra o trůny ovšem pořád zůstává pravděpodobně největším hitem v historii stanice HBO a tudíž by se zákonitě nevyplatilo nechat svět Západozemí spát. Především i proto, že Martin nelenil a svět Západozemí razantně rozšířil. Seriál Rod Draka je tak založen na fiktivní kronice Oheň a krev, která pojednává o historii rodu Targaryen a stačilo jen čekat, zda se tvůrcům zvládne navázat na prvotní úspěch Hry o trůny. Rod Draka se primárně vrací k základům a k tomu, co hrálo především v prvních sériích Hry o trůny hlavní prim. Mluví se tu sice o snu Aegona Dobyvatele a pradávné hrozbě na Severu, prim tu ovšem hraje především politické pletichaření a s ním spojené dialogy. Přitom všem platí, že se tvůrci skutečně nemohli spolehnout na kdovíjak silné dialogy z předlohy, kdy je sama předloha skutečně pouze fiktivní shrnutí jednoho rodu. A přesto se tvůrcům s předloženým materiálem zvládlo vypracovat skvěle napsané tragické drama, které funguje díky fenomenálním dialogům a fenomenálním představitelům stěžejních rolí. Rod Draka si tak minimálně ze začátku zvládne diváka omotat prstu stejně jako to kdysi na samotném startu zvládla Hra o trůny. Je to pořád svět Západozemí a i když se tu sice vyskytují nejrůznější draci v plné kráse, je to pořád především Martinem vytvořený svět, který se snaží reflektovat nedostatky i špinavost nejen středověku, ale i současnosti. Prim tu ostatně hraje i fakt, že by na trůn Západozemí měla poprvé v historii usednout žena, kdy někteří možnost přítomnosti ženy na trůnu vnímají jako slabost, někteří tím ovšem okatě jen zakrývají svou zatvrzenou maskulinitu a obavy z toho, že by jim měla vládnout žena. Dokáže to reflektovat i debaty o tom, zda je vůbec možné, aby se v sexistické společnosti mohla jednou v demokratické společnosti k moci dostat žena (převážně v USA to nejspíš ještě nějakou dobu bude jedno velké TABU). Rod Draka v tomto ohledu zvládne mít neskutečný přesah, zajímavé je ovšem především to, že zvládne v rámci jedné série pokrýt 20 let událostí, kdy především zaznamenává změnu času a poměrů. Rod Draka má tak výhodu nejen v tom, že jsou jeho dialogy tolik vtahující, ale především v tom, že se toho skutečně za 10 epizod stihne pokrýt hodně. 1. série v zásadě zobrazuje vše stěžejní vedoucí k predikovanému Tanci draků a též zobrazení starého známého přísloví o tom, že když se údajně narodí nový Targaryen, bohové si hodí mincí, aby rozhodli, zda bude lord nebo blázen. I když bylo poté v tomto ohledu snadné říci, že bude seriál nadržovat jedné straně, po finiši prvních 10 epizod to vlastně zas tak snadné tvrzení není, kdy má každá strana prozatím své pro a proti a někoho, koho nelze definovat černobíle. Za 20 let se postavy nějakým způsobem vyvíjí, dochází k paralelám a nečekaným vývojům událostí a i když se takový Viserys I. ve fenomenálním podání Paddyho Considina snaží sebevíc rodinu rozdělenou ve dví opět spojit, díky různým intrikám a starým křivdám je jeho úsilí jednoduše zbytečné. Rod Draka se díky tomu nikdy nezbaví pachutě čiré tragédie. Jisté názory se vlastně nepletou a Rod Draka je do velké míry telenovela, ovšem o poznání lépe napsaná a především řemeslně zpracovaná. Miguel Sapochnik, který je zodpovědný za epizody Tvrdodomov či Bitva bastardů ze Hry o trůny zvládne předvést, že o svůj nejlepší formu zatím nepřišel a seriálu budou jeho schopnosti chybět, nováčci Greg Yaitanes, Claire Kilner a Geeta Vasant Patel poté zvládají výrazně nezaostat. Bravurní vedení herců, bravurní uchopení akčních sekvencí a bravurní těžení potenciálu. Samotná kronika Oheň a krev je do jisté míry založená na dohadech a tvůrci díky tomu mají v rámci scénáře do jisté míry volné ruce, právě originální nápady jsou v tomto případě často k prospěchu věci a zvládají ještě více prokreslit charaktery. Momenty jako je finále 1. série jsou prozatím jedním příkladem za všechny, kdy právě tyto rozhodnutí přispívají k tomu, že konflikt Zelených a Černých do budoucna nebude tak černobílý a každý přispěl svou trošku do mlýnku. Skladatel Ramin Djawadi navíc nevsadil pouze na to, že bude variovat nejsilnější hudební motivy ze Hry o trůny a každou epizodou pere jeden silný hudební motiv za druhým, které jednotlivým momentům dodávají ještě sílu navíc (nástup Viseryse v epizodě 8 budiž jedním příkladem za všechny). Rozpočet je na celém seriálu vidět a to se nemusí sázet na jednu velkou atrakci za druhou. Když ovšem dojde na draky v akci, je to radost, především ve finále 1. série, které dveře k Tanci draků jednou bravurní sekvenci v režii Yaitanese láká na něco fantastického. Ocenit se navíc skutečně musí casting stěžejních rolí a to především v těch momentech, kdy dojde na přeobsazení. Člověk se tak může snadno obávat, že fantastická Milly Alcock bude výrazně chybět, Emma D'Arcy jí ovšem v roli Rhaenyry Targaryen dokáže nahradit stejně bravurně jako Olivia Cooke v roli Alicent Hightower nahradila Emily Carey. Matt Smith má jako Daemon Targaryen výraznou a herecky důstojnou roli, kdy dokáže předvést, že mu celkem jdou prevíti, Rhys Ifans zde konečně dostává prostor zazářit a s odstupem času se bude vzpomínat především na Paddyho Considina v roli krále Viseryse, silný dojem poté dokáže zanechat i Steve Toussiant jako Corlys Valeryon. S jeho obsazením bude mít kvůli jeho barvě pleti pořád dost lidí problém, z Corlyse se ovšem po čase vyklubala jedna z nejzajímavějších postav celého seriálu a Toussaint minimálně silnou svého výkonu zvládne pochybovačům zatnout tipec.  V rámci Rodu Draka je poté skutečně zajímavé sledovat, jak se loajalita postav vyvíjí, stejně tak jak konfrontace dospělých ovlivňují jejich potomky. Skutečně platí, že se v politickém zákulisí nachází jisté nemorální bestie, neznamená to ovšem, že jsou jimi všichni. Přes nenávist a touhu na pomstu se u postav pořád projevují uvěřitelné lidské emoce a do jisté míry i pochopení. Největší síla sci-fi či fantasy vždy tkvěla v tom, kdy se sebevíce za vlasy přitažená a nerealistická látka zvládla polidštit a svět George R. R. Martina v tomto ohledu prakticky nemá konkurenci.  Po 10 epizodách je vlastně snadné říci, že tvůrci přesně zvládnou pracovat s budováním a atmosférou stěžejních momentů, rozhodnutí dávat si na čas navíc v tomto případě přináší ovoce. S odstupem času tak bude 1. série Rodu Draka po vzoru 1. série Hry o trůny vnímána primárně jako otevření Pandořiny skřínky, už cesta k Tanci draků ovšem v tomto podání stála za to. Nyní tak jen stačí doufat, že tvůrci nepoleví a Tanec draků dostojí nastaveným očekáváním. Stačí totiž závěrečný závěr finále 1. série a je jasné, že vývoj událostí rozhodně nebude příjemný.... (25.10.2022) (menej) (viac)

Seriál Hra o trůny se stal globálním fenoménem, to museli zaregistrovat i ti, kterým zápolení rodů Stark, Lannister a Targaryen nic neříkalo. Minimálně prvních 6. sérií si poté v rámci ohlasů vedlo nadstandardně, v rámci posledních dvou sérií se ovšem projevil fakt, že autor knižní předlohy George R. R. Martin nezvládl dopsat poslední dvě plánované knižní pokračování původních knih a tvůrci seriálu si tak museli výrazně jít svou vlastní cestou. A pro mnohé především závěrečná 8. série byla brutálním zprzněním toho, co na prvních sériích milovali. Hra o trůny ovšem pořád zůstává pravděpodobně největším hitem v historii stanice HBO a tudíž by se zákonitě nevyplatilo nechat svět Západozemí spát. Především i proto, že Martin nelenil a svět Západozemí razantně rozšířil. Seriál Rod Draka je tak založen na fiktivní kronice Oheň a krev, která pojednává o historii rodu Targaryen a stačilo jen čekat, zda se tvůrcům zvládne navázat na prvotní úspěch Hry o trůny. Rod Draka se primárně vrací k základům a k tomu, co hrálo především v prvních sériích Hry o trůny hlavní prim. Mluví se tu sice o snu Aegona Dobyvatele a pradávné hrozbě na Severu, prim tu ovšem hraje především politické pletichaření a s ním spojené dialogy. Přitom všem platí, že se tvůrci skutečně nemohli spolehnout na kdovíjak silné dialogy z předlohy, kdy je sama předloha skutečně pouze fiktivní shrnutí jednoho rodu. A přesto se tvůrcům s předloženým materiálem zvládlo vypracovat skvěle napsané tragické drama, které funguje díky fenomenálním dialogům a fenomenálním představitelům stěžejních rolí. Rod Draka si tak minimálně ze začátku zvládne diváka omotat prstu stejně jako to kdysi na samotném startu zvládla Hra o trůny. Je to pořád svět Západozemí a i když se tu sice vyskytují nejrůznější draci v plné kráse, je to pořád především Martinem vytvořený svět, který se snaží reflektovat nedostatky i špinavost nejen středověku, ale i současnosti. Prim tu ostatně hraje i fakt, že by na trůn Západozemí měla poprvé v historii usednout žena, kdy někteří možnost přítomnosti ženy na trůnu vnímají jako slabost, někteří tím ovšem okatě jen zakrývají svou zatvrzenou maskulinitu a obavy z toho, že by jim měla vládnout žena. Dokáže to reflektovat i debaty o tom, zda je vůbec možné, aby se v sexistické společnosti mohla jednou v demokratické společnosti k moci dostat žena (převážně v USA to nejspíš ještě nějakou dobu bude jedno velké TABU). Rod Draka v tomto ohledu zvládne mít neskutečný přesah, zajímavé je ovšem především to, že zvládne v rámci jedné série pokrýt 20 let událostí, kdy především zaznamenává změnu času a poměrů. Rod Draka má tak výhodu nejen v tom, že jsou jeho dialogy tolik vtahující, ale především v tom, že se toho skutečně za 10 epizod stihne pokrýt hodně. 1. série v zásadě zobrazuje vše stěžejní vedoucí k predikovanému Tanci draků a též zobrazení starého známého přísloví o tom, že když se údajně narodí nový Targaryen, bohové si hodí mincí, aby rozhodli, zda bude lord nebo blázen. I když bylo poté v tomto ohledu snadné říci, že bude seriál nadržovat jedné straně, po finiši prvních 10 epizod to vlastně zas tak snadné tvrzení není, kdy má každá strana prozatím své pro a proti a někoho, koho nelze definovat černobíle. Za 20 let se postavy nějakým způsobem vyvíjí, dochází k paralelám a nečekaným vývojům událostí a i když se takový Viserys I. ve fenomenálním podání Paddyho Considina snaží sebevíc rodinu rozdělenou ve dví opět spojit, díky různým intrikám a starým křivdám je jeho úsilí jednoduše zbytečné. Rod Draka se díky tomu nikdy nezbaví pachutě čiré tragédie. Jisté názory se vlastně nepletou a Rod Draka je do velké míry telenovela, ovšem o poznání lépe napsaná a především řemeslně zpracovaná. Miguel Sapochnik, který je zodpovědný za epizody Tvrdodomov či Bitva bastardů ze Hry o trůny zvládne předvést, že o svůj nejlepší formu zatím nepřišel a seriálu budou jeho schopnosti chybět, nováčci Greg Yaitanes, Claire Kilner a Geeta Vasant Patel poté zvládají výrazně nezaostat. Bravurní vedení herců, bravurní uchopení akčních sekvencí a bravurní těžení potenciálu. Samotná kronika Oheň a krev je do jisté míry založená na dohadech a tvůrci díky tomu mají v rámci scénáře do jisté míry volné ruce, právě originální nápady jsou v tomto případě často k prospěchu věci a zvládají ještě více prokreslit charaktery. Momenty jako je finále 1. série jsou prozatím jedním příkladem za všechny, kdy právě tyto rozhodnutí přispívají k tomu, že konflikt Zelených a Černých do budoucna nebude tak černobílý a každý přispěl svou trošku do mlýnku. Skladatel Ramin Djawadi navíc nevsadil pouze na to, že bude variovat nejsilnější hudební motivy ze Hry o trůny a každou epizodou pere jeden silný hudební motiv za druhým, které jednotlivým momentům dodávají ještě sílu navíc (nástup Viseryse v epizodě 8 budiž jedním příkladem za všechny). Rozpočet je na celém seriálu vidět a to se nemusí sázet na jednu velkou atrakci za druhou. Když ovšem dojde na draky v akci, je to radost, především ve finále 1. série, které dveře k Tanci draků jednou bravurní sekvenci v režii Yaitanese láká na něco fantastického. Ocenit se navíc skutečně musí casting stěžejních rolí a to především v těch momentech, kdy dojde na přeobsazení. Člověk se tak může snadno obávat, že fantastická Milly Alcock bude výrazně chybět, Emma D'Arcy jí ovšem v roli Rhaenyry Targaryen dokáže nahradit stejně bravurně jako Olivia Cooke v roli Alicent Hightower nahradila Emily Carey. Matt Smith má jako Daemon Targaryen výraznou a herecky důstojnou roli, kdy dokáže předvést, že mu celkem jdou prevíti, Rhys Ifans zde konečně dostává prostor zazářit a s odstupem času se bude vzpomínat především na Paddyho Considina v roli krále Viseryse, silný dojem poté dokáže zanechat i Steve Toussiant jako Corlys Valeryon. S jeho obsazením bude mít kvůli jeho barvě pleti pořád dost lidí problém, z Corlyse se ovšem po čase vyklubala jedna z nejzajímavějších postav celého seriálu a Toussaint minimálně silnou svého výkonu zvládne pochybovačům zatnout tipec.  V rámci Rodu Draka je poté skutečně zajímavé sledovat, jak se loajalita postav vyvíjí, stejně tak jak konfrontace dospělých ovlivňují jejich potomky. Skutečně platí, že se v politickém zákulisí nachází jisté nemorální bestie, neznamená to ovšem, že jsou jimi všichni. Přes nenávist a touhu na pomstu se u postav pořád projevují uvěřitelné lidské emoce a do jisté míry i pochopení. Největší síla sci-fi či fantasy vždy tkvěla v tom, kdy se sebevíce za vlasy přitažená a nerealistická látka zvládla polidštit a svět George R. R. Martina v tomto ohledu prakticky nemá konkurenci.  Po 10 epizodách je vlastně snadné říci, že tvůrci přesně zvládnou pracovat s budováním a atmosférou stěžejních momentů, rozhodnutí dávat si na čas navíc v tomto případě přináší ovoce. S odstupem času tak bude 1. série Rodu Draka po vzoru 1. série Hry o trůny vnímána primárně jako otevření Pandořiny skřínky, už cesta k Tanci draků ovšem v tomto podání stála za to. Nyní tak jen stačí doufat, že tvůrci nepoleví a Tanec draků dostojí nastaveným očekáváním. Stačí totiž závěrečný závěr finále 1. série a je jasné, že vývoj událostí rozhodně nebude příjemný.... (25.10.2022) (menej) (viac)

Seriál Hra o trůny se stal fenoménem. Není důvod připomínat, že finále seriálu patří v průměru mezi ty nejnenáviděnější v historii seriálu, pravdou totiž zůstává, že Hře o trůny propadlo mnoho diváků. Dost pravděpodobně už ani samotný George R. R. Martin poté nevěří, že by poslední dva díly ságy Písně ledu a ohně stihl za života napsat a spravit tak chuť čtenářům, to ovšem neznamená, že se v základně HBO neurodili plány, jak udržet svět Západozemí v povědomí. Ještě před adaptací populárních Příběhů Dunka a Ega a spin-offem Jona Sněha tak dochází na seriál Rod Draka, který je zasazen do období dvou století před událostmi Hry o trůny a v jeho centru je jeden z nejznámějších rodů Západozemí - Targaryenů, kdy seriál sliboval nahlédnutí do počátku konce tohoto slavného rodu. Může se ovšem Rod draka stát se další velkou televizní událostí? Stačí zmínit jméno Miguel Sapochnik, připomenout, že stojí za jedněmi z nejlepších epizod Hry o trůny (Tvrdodomov, Bitva bastardů, Vichry zimy) a rázem je jasné, že je start nového seriálu ze Západozemí v dobrých rukou. A naznačí, že by Rod Draka mohl být něčím, co by fanouškům zhnuseným zakončením Hry o trůny mohlo spravit chuť. Lákavý svět Západozemí je zpátky, Ramin Djawadi se na pozici hudebního skladatele prozatím snaží vyrovnat fenomenální hudbě ze Hry o trůny a pokud někoho na Hře o trůny spíše zajímalo politické intrikaření a usilování o moc, než o bojování s tajemným zlem na severu, Rod draka je ideální podívanou přesně pro něj. Seriál se tak chytře vrací ke kořenům původního seriálu, zároveň vypadá působí stejně draze jako poslední série Hry o trůny a do nových draků je naprosto snadné se okamžitě zamilovat. Dědicové draků má v kontextu nového seriálu primárně stejný účel jako měl svého času první díl Hry o trůny s názvem Zima se blíží. Představit prostředí seriálu a zároveň postavy, se kterými se bude v budoucích epizodách trávit čas. Primární poté bylo, aby se starší obdoba Západozemí stala stejně poutavá jako svého času pozdější verze Západozemí a především v tom, aby se nové postavy vyjevili stejně zajímavé jako kdysi Tyrion Lannister nebo Eddard Stark. A v obou ohledech seriál prozatím boduje. Několik výrazných členů rodu Targaryenů (Matt Smith si bude jako Daemon Targaryen nejspíš krást mnoho momentů pro sebe), výraznější prostor ovšem oproti Hře o trůny dostává rod Hightowerů. Rhys Ifans jako králův pobočník Otto Hightower a Emily Carey jako Ottova dcera Alicent (její starší později ztvární Olivia Cooke), kdy se oni prozatím dokáží též profilovat jako velmi zajímavé postavy. Za zmínku rozhodně stojí i Paddy Considine jako král Viserys I Targaryen i Milly Alcock jako velmi ambiciózní princezna Rhaenyra Targaryen (její dospělou verzi později ztvární Emma D'Arcy), ve které je do jisté míry vidět obraz známé Daenerys Targaryen a prozatím to vypadá, že vývoj její postavy bude dost možná ten nejzajímavější. Při startu 10-dílné 1. série navíc skvěle funguje tempo, kdy se toho do prvního dílu vejde opravdu mnoho. Sapochnik navíc neztratil skvělou zručnost ze svých nejlepších epizod Hry o trůny, kdy už 1. epizoda představí mnoho skvělých momentů, které vyvolávají chuť si je pouštět ve smyčce. Expozice do staršího Západozemí funguje skvěle, rušivě ani nepůsobí odkazy na původní seriál, kdy jde naopak o pokukování velmi příjemné. I proto, že návrat do Králova přístaviště v tak trochu jiné podobě má své kouzlo.  Zároveň se jasně prezentují motivy o tom, že seriál bude hodně postaven na konfrontaci mužského a ženského pohlaví a toho, kdo má právo vládnout, do jisté míry to evokuje současnost, kdy by nejspíš nadále mnoho mužů nedokázalo přenést přes srdce, že by jim vládla žena. Ano, tyto motivy už načrtla Hra o trůny, prozatím to ovšem působí, že by se na to mohl v Rodu Draka dbát větší důraz. A i proto bude důvod se na další epizody těšit. Už v 1. epizodě to navíc vypadá, že se tento seriál nebude bát být po vzoru původního seriálu brutální, opepřit to trochou erotiky a především dialogové konfrontace prozatím zůstávají stejně vtahující jako u původního seriálu. I když je seriál pořád na svém startu a svou formu si zákonitě nemusí udržet. Sílu ovšem seriál nejspíš neztratí v působivých production values, tím pádem i působivou výpravou, krásnými kostýmy a schopným audiovizuálním vedením, kdy má člověk pocit, že v HBO skutečně nešetřili prakticky na ničem. Důkazem je i turnaj přítomen v první epizody, kdy má člověk pocit, že je po delší době skutečně pro audiovizuální fascinující rytířský turnaj a vyvolat pocit, že tohle je přesně ta událost, ze které museli být ve středověku lidé paf.  Nejzajímavější je ovšem sledovat právě zákulisí rodu Targaryenů. Rod s kontroverzní historií, který si dle mnoha pozdějších názorů vykopal svůj vlastní hrob sám. Při vzpomínkách na Daenerys Targaryen či jejího otce Aeryse II. je snadné říct, že šlo o tak trochu komplikovaný rod, Rod draka poté na kontroverzní rod vrhá zcela nový pohled. A co je vlastně horší než Targaryen ve špatném rozpoložení? Targaryen soupeřící s jiným Targaryenem, kdy Rod Draka může být zničen jedině zevnitř. Koncept seriálu tak z prvních hlášení mohl vlastně znít nezajímavě a ničím osvěžující, rázem se ovšem ukazuje, že potenciál tento seriál rozhodně měl. A minimálně na startu dokázal naznačit, že by se mohl naplnit. Zatím je těžké soudit, zda se Rod Draka stane alespoň částečně stejnou událostí jako Hra o trůny, minimálně je ovšem jasné, že start Rodu Draka nemohl prakticky dopadnout líp. A dá se snadno uvěřit, že spraví chuť i těm, kteří po zhnusení z finále Hry o trůny spálili všechny Martinovy knihy a DVD kolekce. Nyní jen stačí dodat, že oheň a krev prozatím u Rodu draka plane i proudí, stačí jen doufat, že tato forma seriálu vydrží ještě dlouho.... (21.08.2022) (menej) (viac)

První díl seriálu Rod Draka se musel obejít bez intra, v druhé epizodě ovšem dochází k milému překvapení. Seriál má po vzoru Hry o trůny velmi stylové intro, které navíc doprovází stejný hudební motiv Ramina Djawadiho jako právě v případě inter Hry o trůny. Stejně jako intra Hry o trůny představovalo stěžejní lokace seriálu jako Zimohrad či Královo přístaviště, Rod Draka ve svém intru představuje doslovnou pokrevní linii rodu Targaryen. Jde opět o naprosto vynikající intro, které se po vzoru Hry o trůny stane jasně povinným intrem, které by se nemělo přeskakovat. A i když je snadné vyčíst, že se pro intro nepřišlo s novým hudebním motivem, tento Djawadiho ústřední motiv je nadále tak fenomenální, že se to snadno odpustí. Jen je poté otázka, zda se tento hudební motiv použije i pro všechny ostatní budoucí seriály ze světa Západozemí. Druhá epizoda poté skáče v ději o pár měsíců a její prioritou je vystavět půdu pro konflikt, který by měl svět Západozemí ovlivnit stejně zásadně jako pozdější Válka pěti králů. Režie druhé epizody se poté chopil Greg Yaitanes, který na rozdíl od režiséra prvního dílu Miguela Sapochnika nemá již zkušenosti se Hrou o trůny, i tak se ovšem od počátku dokáže osvědčit jako ideální volba pro seriál, především při představení postavy jménem Craghas Drahar, které se krmič krabů neříká pro nic za nic a který se prozatím jeví ještě větší nezkrotná síla oproti jinému nezvedenému princi. Ano, Matt Smith si jako Daemon Targaryen nadále krade prosto pro sebe a vypadá to, že by se časem mohl stát zajímavěji a zajímavěji vykreslenou postavou. Stejně zajímavá je ovšem nadále i Rhaenyra Targaryen v podání Milly Alcock, která má smůlu v tom, že jí na trůnu nikdo nechce kvůli jejímu něžnému pohlaví. Pasované dědičce tak chybí od mnoha mužů, kteří buďto nevěří, že je žena schopná vládnutí či se jim zhnusí představa, že by jim měla právě žena vládnout. Nadále tak platí, že tento motiv bude jeden z těch nejzajímavějších, který se v seriálu bude objevovat. Nadále se poté musí ocenit tempo, které seriál má a přitom se zdá, že se vlastně nic zásadního nevynechává. Rázem to totiž působí, že Rod Draka je právě teď po prvních dvou epizodách někde, kde by Hra o trůny byla po polovině 1. série. Už dříve se ostatně říkalo, že 1. série seriálu pokryje období 28 let, i vzhledem k prodloužení pro 2. sérii je poté jasné, že je materiálu ještě dostatek. Stěžejní ovšem je, že se toto období Západozemí skutečně stává stejně fascinující jako pozdější období známé ze Hry o trůny. Radost je poté skutečně sledovat nové draky, především při konfrontaci na známém Dračím kameni, kdy se Daemonův drak Caraxes projevuje jako děsivější drak, než tři draci Daenerys Targaryen dohromady a je snadné si při pohledu na něm vzpomenout na Šmaka z trilogie Hobit. Až dojde k nevyhnutelnému Tanci draků, bude to snad správně velkolepé. Druhá epizoda po vzoru první epizody ještě tak trochu připravila půdu, od příští epizody by ovšem definitivně mělo začít jít do pravého tuhého. Rod Draka nicméně mohl před svým uvedením vzbudit zvědavost, nově si ovšem po dvou epizodách zaslouží pozornost.... (29.08.2022) (menej) (viac)

Seriál Rod Draka nadále raketově skáče v čase, třetí epizoda se rovnou odehrává tři roky po závěru epizody druhé. Sliby o tom, že 1. série Rodu Draka pokryje rovnou 27 let vládnutí rodu Targaryenů začínají dostávat reálné obrysy, již brzy by ostatně mělo dojít i na přeobsazení Rhaeneryry Targaryen a Alicent Hightower, kdy minimálně fantastická Milly Alcock bude velmi chybět. Důležitější je ovšem fakt, že ani po třetí epizodě neztrácí prozatím seriál lesk. Už u druhé epizody se Greig Yaitanes jako režisér solidně předvedl, proto potěší, že u režie třetí epizody nepolevil. A to je důležité především díky velkolepé bitevní sekvenci, která se nejen dokáže vyrovnat těm nejlepším bitvám ze Hry o trůny, ale i díky přítomnosti nového draka jménem Seasmoke si draci okamžitě dokážou sjednat ještě větší respekt a dokázat, že i když pohled na Rhaegala, Viseriona a Drogona mohl být sebevíc ohromující, Daenerys Targaryen by si s draky jako Caraxes Deamona Targaryena nebo právě Seasmoke Laenora Velaryona dokázala srovnat ještě o poznání větší respekt.  Daemon Targaryen v podání Matta Smitha a jeho neteř Rhaenyra v podání Milly Alcock nadále platí za nejzajímavěji vykreslované postavy seriálu, prostor si ovšem v této epizodě dokáže krást i někdo jiný. Steve Toussaint se jako Corlys Velaryon projevuje jako další castingová trefa do černého a postava, se kterou to bude ještě zajímavé, král Viserys v podání Paddyho Considina si poté prochází dilematem ohledně toho, jak přistoupit k prohlášené dědičce trůnu Rhaenyre a zároveň začít počítat s tím, že by do velké míry sexističtí představitelé Západozemí na trůnu radši viděli mužského dědice, králova mladého syna Aegona II. Především Aegonův dědeček Otto Hightower v podání Rhyse Ifanse, kterého jde již po třetí epizodě bez problémů pasovat na ideálního nástupce Malíčka, velice schopného manipulátora, kterého je na jednu stranu velmi snadné nenávidět (i když do budoucna bude ještě určitě o pár důvodů navíc), i díky skvělému podání Rhyse Ifanse to ovšem vlastně zas tak snadné není. Po vzoru Hry o trůny se jasně prokazuje, že mnoho mocných lordů prahne po ještě větší moci, každý se chce svézt na krizi v královské rodině i mimo ní a i tentokrát to vše spěje k tomu, že dojde k řádkám brutálního krveprolití a postavy nejspíš časem skutečně nebude moci označovat za černé nebo bílé. Pořád se tam navíc reflektuje hrdost mužů, kterým se hnusí představa vládnoucí ženy, s tím i spojený motiv o tom, že se Rhaenyra snaží předvést, že obsah rozkroku nutně nevede k ideálním předpokladům pro držitelé trůnu. Rod Draka v zásadě nekope za feminismus první ligu, po třech epizodách ovšem nadále představuje jeden z nejsympatičtějších a zároveň do očí nebijících feministických reflexí za hodně dlouhou dobu. Kdo s ním poté má problém, má stejný problém jako ty krapet omezení povýšení lordi ze Západozemí.  Pozoruhodnost solidních vizuálních efektů jde poté spatřit i jinde než na přítomnosti draků, potěší poté nadále fakt, že seriál z produkce HBO dle očekávání nevypadá lacině. Zajímavá je poté i přítomnost Jeffersona Halla, který si již ve Hře o trůny zahrál rytíře Hugha z údolí, zde poté dostává příležitost v dvojroli dvojčat Tylanda a Jasona Lannisterových. Dávní předci Tyriona Lannistera nejspíš též v seriálu sehrají zásadní roli, prozatím ovšem nedokáží vyvolat respekt, který už při svém nástupu na scénu dokázal vyvolat Tywin Lannister v podání Charlese Dance. To ovšem ani nebyl úmysl, bude ovšem ještě zajímavé vidět Jeffersona Halla v tak zajímavém podání dvou dvojčat. I proto, že i když jsou si bratři podobní jako vejce vejci, pod skořápkou jsou oba očividně tak trochu jiní.  Třetí epizoda neohromí jen díky fenomenální akční sekvenci, ale dokáže nadále udržet pozornost při každém libovolném momentu. Stěžejní je fakt, že po vzoru Hry o trůny dokáže Rod Draka skutečně vyvolávat chuť vidět další kousek mozaiky a doufat, že týden uteče jako voda. Půda pro Tanec draků je sice teprve v zárodku, už základní pilíře ovšem prozatím fungují skvěle. Nestačí jen doufat, že si tuhle formu seriál udrží alespoň do finále 1. série.... (05.09.2022) (menej) (viac)

První sezóna Rodu Draka má dohromady pokrýt celkem 27 let dynastie Targaryenů, bylo proto jasné, že musí v jistých případech docházet i k přeobsazení některých rolí. S nástupem čtvrté epizody je tak nutné se nejen rozloučit s bujnou kšticí Daemona Targaryena, ale i tato epizoda slouží i jako rozlučka s Milly Alcock, kterou v roli Rhaenyry Targaryen v přespříští epizodě nahradí Emma D´Arcy. Právě D´Arcy to poté bude mít v nástupnicních botách těžké, protože Alcock na sebe dokázala upoutat slušnou pozornost skrze velmi působivý výkon, kdy minimálně načrtla postavu s minimálně nezajímavějším vývojem. Což ostatně ukazuje i právě čtvrtá epizoda seriálu. Režie čtvrté epizody s názvem Král Úzkého moře se chopila Clare Kilner, která na rozdíl od takového Miguela Sapochnika nemá s původní Hrou o trůny žádné zkušenosti, přesto v jejím uchopení u čtvrté epizody ke kdovíjak výraznému poklesu nedochází. Zatímco předchozí epizoda Druhý svého jména v režii Grega Yaitanese sázela na poměrně velkolepou akci, čtvrtá epizoda místo akce sází na dialogy. Čtvrtá epizoda je prakticky postavena především na konverzacích a vykopávání půdy pro další epizody, přesto platí, že jsou dialogy tak působivé a pohlcující, že to vůbec není na škodu.  Opět probíhá nepatrný souboj o to, kdo se stane následníkem trůnu a král Viserys Targaryen v podání Paddyho Considinea, který za svého působení v seriálu zatím udělal poměrně dost chyb rázem působí více kompetentně (jen je na to možná už příliš pozdě a vyloženě chybovat pořád nepřestane). Rhaenyra má poté pořád problém v tom, že je žena a potenciál je v ní vidět maximálně v silném manželském svazku a rození. Svět Západozemí holt pořád zůstává poměrně sexistický, minimálně rozhodně pokrytecký.  Daemon Targaryen se vrací nejen s novým titulem a novým sestřihem, vrací se i s potvrzením toho, co bylo doposud tak zjevné. Už v zárodku to působilo dojmem, že mezi ním a jeho neteří Rhaenyrou funguje něco jako silné pouto, čtvrtá epizoda to poté potvrzuje. Incestní vztahy ostatně nejsou v rodu Targaryenů tabu, přesto je vášeň mezi strýcem a neteří menším problémem. Zvláště i díky tomu, že Rhaenyra riskuje i jinde a tyto přešlapy by ještě více mohli pošramotit její potencionální nástup na trůn. Linka Rhaenery díky tomu zůstává zajímavá, protože prohlášena dědička trůnu už nyní šlape tak trochu vedle. A dá se velmi snadno říci, že jí to časem vymstí. Silný moment je ten, kdy dochází ke konfrontaci Rhaenyry a její formální nejlepší přítelkyně Alicent Hightower v podání Emily Carey. Přátelství rozdělila především manipulace Alicentina otce Otty Hightowera v podání Rhyse Ifanse (kterému se ovšem i zde jeho plány krapet lámou pod rukami) i slabost samotného Viseryse, i přes status královny ovšem prozatím z toho Alicent prozatím též vychází jako krapet tragická postava. A i vývoj její postavy tak bude rozhodně zajímavý.  Čtvrtá epizoda tak dál stojí na silných výkonech, kteří pronášejí skvěle napsané dialogy a i opět jde o seriál, který má neskutečné produkční zázemí a několik bravurních vizuálních momentů. Přesto čtvrté epizodě vlastně chybí kdovíjak památný moment a především jen staví půdu pro další vývoj. Přesto dochází k několika silným momentům (najednou je snadné přeci jen litovat i samotného Viseryse) a především k náznakům toho, že to nejzajímavější teprve přijde.... (12.09.2022) (menej) (viac)

K režii šesté epizody seriálu Rod Draka se vrátil ten zdánlivě nejpovolanější - Miguel Sapochnik. Nejen showrunner (i když pouze pro 1. sérii) celého seriálu a režisér první epizody, ale i režisér některých z vrcholných epizod původní Hry o trůny, konkrétně epizod Tvrdodomov a Bitva bastardů. I díky raketovým skokům v čase poté bylo definitivně říct sbohem Milly Alcock v roli Rhaeneryry Targaryen a Emily Carey v roli Alicent Hightower a přivítat jejich náhradnice Emmu D´Arcy a Olivii Cooke. Skáče se v čase, někdo umírá, někdo se teprve narodí, intriky ovšem pokračují a oheň začíná být v pokrevní linii rodu Targaryen žhavější a žhavější. Právě před Emmou D´Arcy a Olivii Cooke stál nelehký úkol, obě dámy se ovšem svým předchůdkyním dokážou vyrovnat. Především Olivia Cooke má to štěstí, že se z Alicent Hightower definitivně stává zajímavější a komplexnější postava, která si uvědomuje, že její nejstarší syn Aegon II. v podání Tye Tennanta (syn Davida Tennanta) svou povahou může ohrozit mnohé (prozatím dokáže Aegon II. připomenout i všemi milovaného Joffreyho Baratheona). Stěžejní prostor ovšem nadále dostává rivalita mezi Alicent a Rhaenyrou, kdy Rhaenyra v podání D´Arcy dokáže prozatím zůstat nadále zajímavou postavou, především i díky tajemství, které má ovšem spíše blíže k veřejnému tajemství. A jestli je něco velmi zajímavé, je to právě manipulace s dětmi, kdy se rivalita mezi dospělými přenáší právě na potencionální dědice trůnu.  Viserys II. v podání Paddyho Considina poté začíná krapet senilnět (maskéři ho uvěřitelně dokázali zestárnout) a naivně věřit ve spojení rodu, který je skrze věčné otázky o následnictví rozdělen ve dví, i díky dvěma ženám se silnou vůli to ovšem jednoduché nebude. V nejvyšších místech ostatně skutečně platí, že se nic neutají snadno a veřejné tajemství je očividné i díky chování jistých osob. Sympatické je ovšem nadále se chytat fantasticky napsaných dialogů, různých konfrontací a i gest, které jednotlivým postavám dodávají něco navíc. Harwin Strong v podání Ryana Corra si tak například táhle celou epizodu v jistých momentech krade pro sebe, jeho bratra Laryse Stronga v podání Matthewa Needhama je naopak po této epizodě nadále snazší nenávidět (nakonec se právě z něj stává takový předchůdce/nástupce Malíčka ze Hry o trůny). Právě Needham si ovšem očividně roli téhle bezpáteřní svině (nebo spíše krysy?) neskutečně užívá, především se ovšem ukazuje, že by se Laryse neměli bát pouze jeho nepřátelé, ale i jeho spojenci. Daemon Targaryen v podání Matta Smitha poté opět dostává nějaké ty vrstvy navíc a ukazuje se, že je skutečně pravděpodobně tou nejkomplexnější postavou z celého seriálu. Sekvence lítání na dracích je fantastická a dokazuje se, že v HBO se na seriálu nešetřilo (představuje se Vhagar, které se neříká královna všech draků pro nic zanic), jeho žena Laena Velaryon v podání Nanny Blondell poté též dostává poměrně dost prostoru a v rámci linky Daemona a Laeny dochází k paralele z první epizody a nakonec i silnému vyvrcholení této linky, které hodně dopomáhá nadále výrazný soundtrack Ramina Djawadiho. Ze šesté epizody vlastně v součtu nejde mít větší radost. Fantastičtí herci mají štěstí v silných dialozích, nadále je poté seriál protkaný spiknutími, vražděním a budováním dnů budoucích. Sapochnik se příště vrátí i k režii 7. epizody, stačí jen doufat, že ve schopném vedení příští týden neklesne..... (26.09.2022) (menej) (viac)

Tanec draků definitivně začíná. A rozehrává ho režisérka Claire Kilner, která již stojí za režií čtvrté a páté epizody. Semifinále 1. série reaguje na následky z minula, kdy relativně poklidný a prosperující období v Západozemí končí a rázem se jen potvrzují zvěsti o tom, že Rod Draka může být zničen jedině zevnitř. Problémem ve finále nebude pouze rozdělení stran na Zelenou a Černou, ale také fakt, že Zeleným očividně prozatím chybí jednotná vize a cíl.   Jestli 9. epizoda Rodu Draka něco od počátku potvrzuje, je to skladatelský um Ramina Djawadiho. Jak bylo snadné se po osmi sériích Hry o trůny obávat vyčerpání a faktu, že již Djawadi nemá světu Západozemí cokoliv nabídnout, každou epizodou Djawadi těmto pochybnostem jasně nastavuje prostředníček. Úvodní scénou s tragickým nádechem počínaje, epickou scénou v závěru konče, kdyby přesně tyto momenty nefungovali tolik bez samotného soundtracku Djawadiho.   Zpočátku byli jasné obavy, že bude seriál Rod Draka krapet nadržovat straně Černým (Rhaenyra/Daemon) a Zelení (Alicent/Otto/Aegon/Aemond) budou pojatí jako čisté zlo. Tak lehké to ovšem očividně nebude. Devátá epizoda se totiž primárně soustředí právě na stranu Zelených a i když je pořád snadné většinu Zelených nenávidět, tak jednoduché to není. Olivia Cooke svým výkonem táhne celou epizodu, kdy je její Alicent rozpolcena mezi plněním údajného posledního přání a přitom přetrvávající láskou ke své dávné přítelkyni, kterou by na rozdíl od jiných vrchních představitelů Zelených nerada nechala zemřít. Stejně tak Aegon v podání Toma Glynn-Carneyho má o potencionálním následnictví trůnu pochybnosti, nejzajímavější je to přitom u druhého králova syna Aemonda v podání Ewana Mitchella. Ten prozatím trpí klasickým syndromem druhého syna, kdy se celý život neustále snaží nežít ve stínu svého bratra, přesto jeho primární problém zůstává fakt, že se narodil druhý. Schyluje se tak sice k Občanské válce, škrábance ovšem budou očividně vyvolávat i rány z vlastních řad.   Radost nadále dělají působivé dialogové konfrontace, které fungují především díky nadále bravurním hereckým výkonům, kdy je už nyní snadné věřit, že Rod Draka po vzoru svého předchůdce posbírá mnoho nominací na cenách Emmy. Pozadím spíše upozaďovaná Rhaenys Targaryen v podání Evy Best konečně dostává solidní prostor, Graham McTavish poté jako sir Harrold Westerling konečně prozatím alespoň v jedné scéně nepůsobí jako křoví navíc a i díky své jedné výrazné scéně může dokázat, že v něm též cosi jako herecký talent proudí. Nyní je jen snadné doufat, že se Westerling konečně do budoucna dočká krapet většího prostoru a McTavish si tak vynahradí dosavadní upozaďování.   I když by poté sice primárním cílem měla být snaha o ideální budoucnost světa Západozemí, politický rozkol vede k mnoha příležitostem v oblasti snahy o růst na potravním řetězci. Díky tomu je vlastně těžké komukoliv věřit, do budoucna v rámci Tance draků nejspíš velkým faktorem bude paranoia a fakt, že skutečně nejspíš bude těžké kdekomu věřit a časem bude docházet k posouvání figurek na šachovnici. Ať už dá šach mat ve finále kdokoliv, jen samotný vývoj politické situace a hodností bude sám o sobě zajímavý.   Samotná závěrečná část epizody by poté v režii Claire Kilner působila zdárně epicky i bez přídavku v podobě krapet promrhané šance, kdy to ovšem celé dává smysl v rámci toho, že primárním cílem není snaha získat Želený trůn, ale získat Železný trůn bez vizitky krutého násilí a tyranie. Nyní nejde jen o to, kdo bude sedět na Železném trůnu, ale jak se ten dotyčný k obývání Železného trůnu dostane. I to bude jeden z důležitých faktorů budoucích událostí a je jasné, že to nejzajímavější teprve startuje.... (17.10.2022) (menej) (viac)

Režisér Greg Yaitanes se nijak nepodílel na Hře o trůny, přesto se u druhého seriálu ze světa Západozemí zvládl zapsat jako šikovný tvůrce. Chopil se nejen režie druhé a třetí epizody, ale dočkal se i pocty ohledně faktu, že se chopí režie finále celé 1. série. A rázem vyvolává tužbu po tom, aby se vrátil i k režii některých epizod 2. série. Finále 1. série Rodu Draka totiž definuje to, co si člověk představí při zmínce o finále série.   Finále 1. série chrlí jeden silný emocionální moment za druhým, které by fungovali sami o sobě i bez bravurního doprovodu soundtracku Ramina Djawadiho, právě ten ovšem přidává ještě plus navíc. Při vzpomínání na minulost dochází na zrcadlení některých událostí, kdy vývoj Rodu Draka funguje prakticky až poeticky. Potvrzuje se, že tvůrci v podstatě vzali fiktivní kroniku rodu Targaryenů sepsanou samotným Georgem R. R. Martinem a na jejím základu vystavěli bravurně napsanou fantasy, která minimálně prozatím nadále nestojí na jednom epickém momentu za druhým, ale skvělých momentech, které snadno šponují diváckou pozornost.   Za vrchol celé epizody jde považovat pasáž na Bouřlivém konci, především následky osudového setkání. Jak bylo snadné se obávat, že tvůrci pojmou strany krapet černobílé, po vzoru Hry o trůny to vlastně tak úplně snadné není a i když jsou přítomni jasně definovaní záporáci, některé z nich nadále tak úplně zaškatulkovat nejde. Princ Aemond v podání Ewana Mitchella budiž jedním příkladem za všechny, kdy se Mitchellovi především daří prodat krapet bouřlivého prince, který to má ovšem zároveň v hlavě srovnané a především očividně má jisté morální zábrany. Jeden stěžejní moment, kterému tvůrci na rozdíl od Martinova Oheň a krev dali krapet jinou interpretaci, budiž jedním příkladem za všechny, právě tento zmíněný moment bude mít ostatně nevyhnutelně velkou dohru. Zhruba posledních 10 minut se ovšem u Černé královny už ani nedá dýchat, především díky uchopení Yaitanese, který si vyhrává s bouřlivým prostředím, draky a zdánlivým oddechem, který je ovšem ihned utnut jedním neskutečně zdrcujícím momentem.   Černá královna je jeden velký spektákl, který se vyrovná i těm nejlepším epizodám Hry o trůny. Pokud se mají další série vydat přesně tímto směrem, tohle je cesta. Yaitanesovi stačí jedna scéna, aby dokázal, že akci zvládá naprosto fenomenálně a především naznačí potenciál Tance draků. Emma D'Arcy tu předvádí bravurní charakterní herectví, kdy stačí jediný pohled do kamery, aby se prodala transformace Rhaenyry. Matt Smith je v roli Daemona Targaryena pořád neskutečný bouřlivák a přesto je příjemné ho vidět v krapet jiném světle a navíc není nutné se obávat, že by Rod Draka neměl v zásobě zajímavý vývoj postav. Minimálně u pěti postav je po desáté epizodě jasné, že s nimi půjde pracovat ještě hodně zajímavým způsobem.     Nad Černou královnou by se vlastně dalo jen dál a dál rozplývat, důležité je, že byla 1. série zakončena ve velké formě a její jediný nedostatek tkví v tom, že je na nějakou dobu posledním dílem skládačky do příběhu rodu Targaryenů. Na kvalitu se ovšem vyplatí počkat.... (24.10.2022) (menej) (viac)