Jsme, jací jsme

Děti vojenských rodičů dospívají ponechány víceméně samy sobě. 1) Zpočátku mě zaujala forma vypravování i výchozí situace: dvě lesby (jedna je velitelka americké vojenské základny v Itálii) vychovávají homosexuálního teenagera. Ale časem jsem se těch mladých zpovykovaných fracků nějak přesytil nez ohledu na jejich sexuální orientaci či pěkná těla kluků._____ 2) Snaha o přemýšlivost tu je, ale plave po povrchu. Autorská bezradnost dobře ilustruje mentální limity profesionálních vojáků._____ 3) Líbí se mi samozřejmost, s níž vnímají postavy homosexualitu - svou i druhých - jako by šlo o barvu vlasů._____ 4) 7.10.2020 je stále uzamčeno hodnocení, ale 49 diváků už hodnotilo. How come? (13.11.2020)

Není lehké sledovat něco, kde je hlavní hrdina něco mezi nevychovaným spratkem a magorem. Některé záběry vyloženě nudí, jak se snaží být něco jako "cool psycho", prakticky celý 7. díl je jen daň za americkou koprodukci. Ukázka toho, že dnešní teens si nic neumí, teda kromě chlastání a drog. Možná kdybych byl v jejich věku stejný, napojil bych se na téma 1. série lépe. Nu, bohužel. (10.11.2020)

"I used to be a lot of things. But I don't know who I am anymore." ____ Famózní coming of age sodovka o postpubertální nespoutanosti a autonomním sebepoznání vlastní identity odehrávající se na pozadí reálií italské riviéry, sofistikovaně pojatá pod taktovkou vizuálního básníka Lucy Guadagnina, který se zapsal do historie moderní kinematografie svou dechberoucí queer romancí 'Call me by your name'. A totožně jako v oné Oscarem ověnčené gay pohádce, i zde Guadagnino neskrývá svůj signifikantní stylistický rukopis, a dává jej impresivně na odiv - jmenovitě se jedná o proporčně pomalý a přesto implicitní narativní vývoj, poetické aluze, melodramatické peripetie, bohémskou glorifikaci individuality, a v neposlední řadě rezignaci na veškeré žánrové konvence. 'Jsme jací jsme' totiž excelentně dominuje z onoho estetického a zejména percepčního hlediska - jde primárně o intuitivní zážitek atakující smysly a vjemy diváka. Zážitek, který prostřednictvím magického neoformalismu tvoří minimalistickou imerzní mozaiku o fluidní mladické emancipaci, nonkonformitě monotónnosti života, pomíjivosti lásky, a spontánní revoltě vůči tradicionalismu - čímž posléze dává bazírující zřetel na komplexní charakterový vývoj, nečekaně velmi inovativní bourání genderových stereotypů, a suverénnost bisexuality - a to se vše následně synergicky pojí do asociací, které aktuálně rezonují společenským děním. Za vrchol seriálu bezesporu považuji virtuózní melodické sekvence využívající tzv. ethereal music, které emocionálně dokreslují subtilní empirické introspekce o naivitě a prchavosti adolescence, jež jsou neodmyslitelně umocněné fenomenálním senzuálním soundtrackem Devontého Hynese, a hypnotickými kamerovými krasojízdami které sází především na vizuální extravaganci a nepopsatelnou auru nenucené křehkosti fikčního mikrosvěta - o ambiciózních výkonech hereckého ansámblu (J.D. Grazer!) nemluvě - Jordan Kristine Seamón si však veškerý půvab seriálu krade zaslouženě pro sebe.... Tyto zmíněné aspekty v konkluzi tvoří nevídanou kontemplativní mozaiku, oslavu absolutní tvůrčí svobodomyslnosti a nekonvenčních vypravěčských technikálií, což nemá v rámci seriálových debutů sebemenší obdoby - Guadagnino svůj talent etabloval k doslova bezchybnýmu tvůrčímu perfekcionismu, a já mu za to dlužím blowjob zadara.... Rezoluce? Nepopsatelně procítěná, až euforicky erotogenní filmařina - aneb redefinice arteterapie. Kdo nezapadá do generace Z, nepochopí. Těšing na potenciální druhou sérii mě už teď ladně svrbí na šulínku.... // VERDIKT: cinefilní rauš, aneb prozatímní etalon Guadagninovy vizuální poezie a sexuální tenze. 8,8 italských diskošek z 10 // (06.02.2021)

Všechny postavy včetně dospělých jsou zde takové v sobě trochu ztracené. Fraser na mě chvílemi působil jako typický teenager, chvílemi jako těžký neurotik a jindy jako psychopat. Je fanoušek poezie, návrhářské módy a trvanlivých věcí. Nemá rád rychlou módu a v pokoji má filmové plakáty Lynchova Modrého sametu a Bertolucciho Posledního tanga v Paříži. V ospalém italském městečku se režisérovi daří skrze hrdinu , který je takový malý pozorovatel, navozovat intenzivní pocity. Pobavilo mě když otec Harper , který je černoch objednal pro sebe a dceru kšiltovku s nápisem Make America Great Again. (28.11.2020)

Horké italské klima s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplými noci? Nebo spíš hodně svá látka bez konkrétnější dějové linie s bloumáním po ulicích a vysedáváním na pláži. Nikdo nikam nespěchá, ani postavy, ani tvůrci. Nejen newyorský teenager Fraser Wilson (jehož chování je pro jeho okolí hodně vyčerpávající) se musí popasovat s novými podmínkami svého já na italské vojenské základně, které bude šéfovat jeho matka Sarah, která se do zeleného souká stejně jako jeho (druhá) matka Maggie. Najde podobnou duši: Caitlin. Brzy pochopíme, že ani jeden neodpovídá heteronormativní společnosti. A proč ne? Nicméně celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla. Taková koncentrace divnosti a jinakosti se holt jen tak nevidí a jednoduše to musí čímsi zavánět. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Od diváka vyžaduje hodně velkorysosti, a to nepíšu pouze o spoustě přebytečných záběrů. Jsme jací jsme, nebo spíš všichni můžeme všechno, co si umaneme? Chyběly mi přirozené důsledky konání postav, chyběl mi klíč k jejich motivacím. Když to shrnu: solidní mladé tváře bez hereckých zkušeností, queer tematika, evropský nádech, hodně svobodomyslné pojetí. A hodně artové vaty. (14.11.2020)