Štyri izby

Tak takto to vyzerá, keď sa v USA stretnú štyria nezávislí filmári a každý z nich zrežíruje jeden diel kolekcie, ktorú potom vydajú pod spoločným titulom. V roku 1995 Allison Anders, Alexandre Rockwell, Robert Rodriguez a Quentin Tarantino prispeli každý svojou epizódou do poviedkového filmového quarteta "Štyri izby" (Four Rooms). Vďaka nim som zhliadol štyri príbehy zo silvestrovskej noci, ktoré sa odohrávajú v jednom hoteli v Los Angeles. Odštartovala to Allison Anders snímkom s názvom "The Missing Ingredient", potom nastúpil Alexandre Rockwell so svojim "The Wrong Man", po ňom zatlačil na pílu Robert Rodriguez a jeho "The Misbehavers" a korunu tomuto projektu nasadil Quentin Tarantino s epizódou "The Man from Hollywood". Ja som sa pri tom po celý čas dosť dobre zabával, preto dávam "Štyrom izbám" štyri hviezdičky. **** (22.06.2023)

Je to sice ohraná písnička, ale protože jsem zjistil, že je docela pravdivá, tak ji ve stručnosti zopakuji - první epizodka připomíná obsahem průměrný studentský film, druhá se nemotorně snaží vygradovat situaci rádoby cool dialogy a nemá co říci, třetí hodně baví herectvím Banderase a velmi zábavným vypointováním až k závěrečné hlášce a čtvrtá je nadprůměrnou scénou z libovolného Tarantinova celovečeráku, zakončená jedním z nejvtipnějších momentů celé jeho tvorby. Něco jako trochu rutinní prohlídka hotelu, kde každé další patro představuje vyšší stupínek režijního nadání - a v součtu to stačí akorát na 3*. (29.11.2017)

Občas o ničem, občas chybí pointa, hlášky jdou mimo mě a fajn dvě povídky mi zkrátka nestačí. Filmu jako celku chybí atmosféra a může za to jeden muž - Tim Roth. Jeho poslíček je jen hloupou karikaturou, která chce vypadat jako mix Rowana Atkinsona a jemu podobných, ale místo toho jen srší trapností. (17.07.2006)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)

Nevyvážený povídkový film, ve kterém jsou druhé dvě povídky výrazně lepší než první. Ta poslední - od Tarantina - je podle povídky Roalda Dahla (jejíž varianty jsem viděl již mnohokrát zfilmované), a pokud ji znáte, tak ji sice oceníte (Tarantino se zhostil své role výborně i jako herec), ale celé směřování povídky pro vás bohužel nebude překvapivé. Teď to skoro vypadá, že Four rooms nestojí za nic, ale opak je pravdou. Celý příběh pak spojuje neviditelnou nití excelující Tim Roth v roli hotelového sluhy Teda. (03.01.2011)