Plnotučná sebaláska

Nádherně (body) pozitivní časosběrný dokument o čtveřici mladých žen z Dánska, Norska a Švédska, které přijaly svá těla (nebo jsou na dobré cestě k jejich přijetí) a rozhodly se je použít jako hlavní zbraně v boji proti fat shamingu a objektivizaci (ženských) těl. Film stejně jako jeho aktérky nikoho nehodnotí a nesoudí a rozhodně neoslavuje nadváhu. Pokud se tak cítíte komfortně, je v pohodě být tlustý (což je adjektivum, kterému ženy z filmu chtějí navrátit jeho neutrální vyznění, aby nebylo dehonestující, ale popisovalo stav - stejně jako když o někom řekneme, že je vysoký). Ano, být tlustný není zdravé, ale strávit celý život odmítáním sebe sama a unikáním do izolace, protože chcete uniknout odsuzujícím/znechuceným pohledům druhých, není o nic lepší. Jde hlavně o to, aby lidé nebyli stigmatizováni a nemuseli se cítit blbě jen kvůli tomu, že neodpovídají dobovému, historicky proměnlivému ideálu krásy (viz třeba kyprá těla na barokních obrazech). Individuální sebepřijetí je tak sice fajn, ale pohrdání tloušťkou, vytvářející mnoho hmotných i mentálních bariér (např. vnímání tlustého člověka primárně prizmatem jeho tloušťky, ne charakteru), vychází ze společenského mindsetu, jehož změna je během na delší trať. Díky množství zachycených situací dokument umožňuje do větší hloubky pochopit, s čím vším se člověk s nadváhou potýká, podívat se na svět jeho očima, nesledovat jej zvnějšku jako oběť zasluhující soucit. Dojde na historii hnutí za přijetí tloušťky (Fat Underground), na sexuální obtěžování v dětství (vedoucí k zásadnímu narušení vztahu k vlastnímu tělu), na výčitky kvůli promarnění mnoha let života čekáním, až zhubnu a budu moct žít „normální“ život, na ambivalentní roli sociálních sítí, nabízejících kromě verbální šikany i pocit přijetí širší komunitou... je toho hodně, na devadesát minut možná příliš, ale u filmu, který otevírá takhle vrstevnaté téma (resp. na něj jako jeden z prvních pohlíží bez obvyklých klišé), a je skvělé, že to dělá, to lze pochopit. 80% (11.01.2020)

Viděl jsem pouze upoutávku, ale zdá se mi, že aktivistky z tohoto dokumentu dělají vše pro to, aby všechny ostatní boubelky ještě více zostudily v očích veřejnosti. Stejná situace, jako s tzv. Gay Pride. Ti tzv. aktivisté jsou vesměs lidé, trpící mesianistickým syndromem, pasujících se do role mluvčích celé své komunity, ke které se sami řadí. Ve skutečnosti jí ovšem dělají medvědí službu, což si nejsou za žádných okolností ochotni vůbec připustit. (10.01.2020)

Už len tú obálku mohli vyretušovať. Nech je každý aký je, ale estetický zážitok to veru nie je. Na takéto osoby mám prispievať do zdravotky? Keď sa rozhodneš byť prasa, tak prosím prispievaj aj do spoločnej kasy viac, môj názor. Dokument prináša niekoľko záberov, pri ktorých aj kockatý obraz Picassa má humánnejšiu formu. Neviem, prečo sa mám pozerať na ošípanú, ktorá si kompletne nahá čistí zuby. Alebo iné tancujúce devy, ktorým pri väčšom výskoku faldy dávajú direkt rovno do huby. Jediným pozitívom bolo, že pri skokoch do bazéna nezmizla prekvapujúco všetka voda a že dievčatá spia na posteliach, ktoré ich dokážu udržať. To musela byť už iná výstuž. (03.06.2021)

Vcelku provokatívny a zároveň inšpiratívny dokument. Obsahovo ma to až tak nezaujalo, nakoľko debaty o životných postojoch tehuliek ma až tak neberú, každopádne ale tento snímok poskytne unikátny pohľad na pocity a postoje ľudí, ktorí si začali vážiť svoje telo, aj keď na druhej strane toho nerobia veľa, aby sa viac páčili. Je to o postoji a každý divák si z toho odnesie svoje. U mňa ale ako dokument je to len priemer. 50 % (29.11.2021)

Ktovie čo v skutočnosti cítia vo svojom vnútri, či sú naozaj tak "veľmi "spokojné so svojim zovňajškom. Často sledujem v USA populárne reality show kde naozaj brutálne obézny ľudia sa všetkým naokolo snažia nahovoriť , ako strašne veľmi sú "šťastní" a spokojní so svojím telom.  Mno. Asi to nebude celkom taká radosť a pohodička. Osobne som bojoval dlho s pomerne veľkou nadváhou, konkrétne pri výške 168cm som vážil 120kg, čo sa ale aj tak ani neblíži nejakým brutálnym dajme tomu 200kg. Do auta som nastupoval obuvákom, bolel ma neustále chrbát o chodení alebo státí v rade na banány ani nehovoriac, končiac tlakom tesne pred infarktom.   Potom som našiel recept ( podľa lekárskej knihy ) a schudol som o 50%, je to už nejakých 15 rokov, stále sa držím a môžem za seba povedať jedno - už nikdy viac.    Ako obézny som sa nikdy necítil ani komfortne ani príťažlivo a už vôbec by ma nenapadlo niekomu tvrdiť aké je to úžasné. (02.05.2023)