Hrana zlomu

V zemi, kde žánrová tvorba skoro neexistuje, je vydařený psychothriller událostí. Emil Křižka navíc zvolil vyprávěcí formu typu puzzle, kde spousta scén nejdříve moc nedává smysl, protože se teprve časem dozvídáme, co jim bezprostředně předcházelo. Celou dobu také drží hutnou atmosféru a díky minimu postav působí film sevřeným dojmem. Domácím žánrovým filmem roku tak nakonec nebudou Shoky & Morthy, ale Štěpán Kozub je u toho stejně. Asi to nebude náhoda. (V kinosále jsem seděl sám, takže žánrové publikum u nás zjevně neexistuje.) (13.11.2021)

Líbila se mě hra s divákem. Film se před svou polovinou zlomí a začne s vysvětlováním situací z první poloviny, které byly úmyslně podávány z určitého úhlu, aby diváka zmátly. Film je mnohem chytřejší než se na první pohled zdálo. 70% a zároveň uznání, protože podobný film jsem u nás prakticky neviděl. (18.01.2024)

Velmi sympatický počin, který pochopitelně kiny prošuměl a ani poté nikoho moc nezajímá. Emil Křižka se v tuzemských podmínkách pustil do žánrové kinematografie, kterou tu skoro nikdo nedělá a relativně uspěl. Od začátku nastoluje hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosféru, v níž není úplně jasné, co se bude dít a do konce z ní neuhne. A je navíc extrémně důležitá, protože dialogů je tu naprosté minimum, což je také dost unikátní. Příběh samotný má obrovský potenciál a dá se říct, že pravděpodobně nikdy nevznikl v Česku film, v němž jsou všechny postavy extrémně zajímavé a zasloužily by vlastní spin-off. A paradoxně možná toto je tím, na co tvůrce trochu doplácí, protože většinu motivů absolutně neřeší (proč týraný syn s matkou nosí v určitých chvílích masky?, proč je syn nucen unášet a týrat dívky?, jakou chorobou trpí manžel hlavní hrdinky?), což působí pak trochu moc samoúčelně a rádoby artově, stejně tak šťastné není ani nechronologické vyprávění, které není nikterak zdůvodněno a postrádá smysl. Štěpán Kozub tu jen potvrzuje, že patří k největším talentům své generace a bez problémů zahraje ryze nekomediální roli, podobně je na tom Pavla Gajdošíková, která je v rámci možností výborná, jen škoda, že postsynchrony tradičně nejsou moc dobré, protože někdy je velmi špatně slyšet. Hrana zlomu je hodně nenápadný snímek, který by ale přes všechny chyby zasloužil mnohem větší pozornost, protože ukazuje, že i v našich podmínkách se dá natočit komorní, avšak velice solidní žánrovka, která má co nabídnout. 60 % (10.06.2023)

Máme tady další nesmělý pokus o natočení českého thrilleru. Většinu času se tam nemluví, což se ukázalo je chytrý tah, protože Křižka toho z pozice bývalého grafika stejně mnoho nevymyslí. Skoky v dějové linii jsou zřejmě na efekt, násilí je spíše k smíchu a motivace postav neexistují. Jedna za snahu a druhá za Gajdošíkovou. (07.05.2023)

Hodně to respektuju za snahu vystavět nebanální horor i bez existujících základů v podobě plně živé lokální scény, ale v důsledku toho to nevyhnutelně dře. Protože ten film vystupuje do zcela nekultivovaného prostoru, neexistuje žádný zřejmý rámec, v jakém ho číst, a film to divákovi moc neusnadňuje. Z toho jde samozřejmě vytěžit i nějaká pozitiva nejistoty a určité žánrové agorafobie, v celkovém součtu to má ale v tomhle případě víc negativ než pozitiv. Místy je to pak překombinované. Nepřijde mi třeba, že nelineárnost vyprávění měla nějaký smys - jako že tvůrci fakt chtěli nelineární vyprávění, tak ho aplikovali, i když z toho nic nevyplývá, ničemu to neslouží a brání to rozvinutí organičtějších aspektů díla. Číselné hodnocení je irelevantní - dávám tři, ale přesto je to film, kterému stojí za to věnovat pozornost. (07.11.2021)