Ľudia krvi

Bizarní a chaoticky vyprávěná směs halucinací, retro flashbacků, teatrálních výjevů, industriálních obrazů a animací, experimentálně zpracovávající téma traumat z poválečné krutosti v česko-německém pohraničí. Trochu Stalker a trochu Habermannův mlýn, leč realizovaný na úrovni psychedelického punkového videoklipu, zcela utopeného ve zmatené a nesrozumitelné symbolice. Je to hodně vybočující a nekonvenční, což může být teoreticky pro někoho plus, ale jakékoli jiné hodnoty v tom moc nalézt nelze. (03.11.2021)

„Hoř jako oheň, co hoří ve vodě.“ Surrealistické putování k hranicím státu i vlastní minulosti je přestylizováno do natolik extrémního tvaru, že pro většinu diváků bude útrpným zážitkem; někdo však jistě ocení i odvahu a neotřelost, s nimiž se Miroslav Bambušek složitého tématu chopil. Více zde. (06.11.2021)

Mně není proti srsti, když režisér s kuráží, vehementně, odjinud a jinak řízne do tématu, zde toho sudetského, nepředloží očekávanou vypreparovanou filmovou tkáň, ale přijde s in natura obnaženou tkání hýbající se v živém organismu; a to je, aspoň jak já si film vykládám, případ Lidí krve.          V rámci svého úzkého a třeba i scestného hlediska mám režiséra za neurologa, který se k Otto Hillemu chová jako k pacientovi, jemuž do středu mysli, mozkové tkáně, umístí kameru (suplující futuristický tomograf) a po většinu stopáže filmu snímá, co se v jeho mysli pod vlivem lektvaru obrazotvornosti odehrává. Vidíme vyjevovat se sekvence v halucinogenně vodvázaný choreografii, aniž obrazy košatí do svévolného psychedelického vesmíru; naopak v sobě koncentrují motivy spojené s traumatem: skřípající táhla mezi křivdou a mstou, klepání na zabedněné svědomí, provívání konceptu ráje, pekla a očistce i echo někdejšího příběhu. To vše ve snaze Ottovy (a souběžně Švarcovy) mysli strávit nebo vyplivnout trýznivé trauma a dojít v sobě samé u(s)pokojivého stavu.          Lidi (z a od) krve, i přes svůj formální neklid, zaznamenávají proces sebeupokojování mysli, a to s vědomím, že jen upokojená mysl nezavdá příčinu k újmě nové, neboli že práce na upokojení mysli je prací na upokojení světa.           „Jsem syn země a hvězdné oblohy, jsem vyprahlý žízní a umírám. Dopřejte mi napít se studené vody z jezera paměti,“ říká Otto a vrah jeho dědy to opakuje. V tu chvíli vzpěněná krev Ottova a studená krev vrahova poklekají před vyšším lidským pokrevenstvím, definovaným hvězdným prachem a vodou, jež je tvoří a pojí. A v tu chvíli se i podkova Sudet a kopyto Kotliny stávají nerozdílnými částmi cválající klisny Země, na jejímž hřbetu se všichni – nerozdílně – vezeme. Vše je v tu krátkou chvíli, v zákmitu mysli, upokojené.          A Pavel Zajíček ví, oč běží, když zpívá: Chci tě naučit cejtit. (04.11.2021)

Líbil se mi začátek, který je taková česká verze Stalkera. Dva průvodci připravují umírajícího podnikatele Švarce na cestu do vzpomínek 2. světové války v Sudetech. Jakmile však film spadl do otravné haluzinogení sekvence s příšernou alternativní (punkovou?) hudbou, mě úplně ztratil. A bohužel mě pak úplně už nechytl. Což je škoda. (25.04.2022)

Já vždycky obdivuju, když nějaký český tvůrce natočí něco jiného než je komediální vztahovka, ale na druhou stranu koukat na žánr experimentální umělecký film, jehož scénář vypadá jako po konzumaci omamných látek a tím vizuálem to z toho sálá i do prázdných kinosálů při premiéře, to chce opravdového fajnšmekra. A to nejsem... aspoň ne do té míry, aby mne to pobavilo. (05.03.2022)