Slovo

Zdá se, že je snazší a hlavně bezpečnější omílat téma roku 1968, který většina diváků stejně ani nepamatuje (včetně režisérky narozené v roce 1985), nežli natočit film o současných problémech. Nebudu se k tomu vyjadřovat, protože bych musel použít příliš mnoha vulgarismů. Výstižné komentáře: klukluka, Goldbeater, Marigold, Klik. (29.11.2022)

Asi by mi film Slovo utekl, kdybych na twitteru nedávno nečetl přirovnání ke slavnému Uchu. Je to tak jiné - a přitom tak trefné. Nikdo nikomu neubližuje, jenom se po srpnu 1968 vrací společnost k normálu. Což tak ale každý nevnímá, hlavního hrdinu to stresuje, bojí se o svoji rodinu. Takovou výchozí situaci tehdy v Československu řešily všechny rodiny. Stejně, jako Václavova, si s tím poradily. Každá po svém. Někdo dal slovo a držel ho, někdo si řekl, že slovo je jenom slovo a ohnul záda. Vždyť o nic nešlo. Podobně jsme na tom dneska, víc než tři desetiletí svobodná společnost umí mhouřit oči, když se to hodí. Proč nechápeme, že komouš nebyl nikdy dobrý? Zrovna ve sváteční den, kdy se zase řeší, jestli mají lidé právo demonstrovat, místo aby se řešily jejich důvody, jsem v kině cítil ponurost. (28.09.2022)

Divně natočené zajímavé téma... Jediná scéna, která se mi opravdu líbila, byla "kuchyňské" zdobení dortu - kdyby byl takový celý film, určitě by byl divácky přístupnější. Ale spíš mám pocit, že ta režisérce svou normálností spíš "ujela" a divně natočené záběry (hlavně ze začátku) mají diváky provokovat...? (04.12.2023)

Přemýšlím, co je pro mě největší pozitivum a možná překvapivě mě napadá Martin Finger. Tato pozdně  objevená vycházející hvězda českého filmu mi možná u jiných projektů tolik nesedla, protože jsem si neoblíbil jeho negativní postavy a Devadesátky jsem jako ne tak úplně seriálovec ještě neviděl. Tak tady mě v roli nejen zásadového, ale (na rozdíl od Zahradnictví) i sympatického a srdečného bojovníka proti režimu hodně oslovil a místy jsem až nestačil divit, jaké vyzralé herectví Finger předvádí a dokáže hrát, i když třeba jen sedí u stolu a kouká do papíru (:D). Neznámá Gabriela Mikulková má hodně osobitý svérazný projev a s tím do postavy rozporuplné (a místy trochu absurdní.:D) postavy manželky sedla, i když  může chvíli trvat si na to zvyknout. Jinak pro tyhlety české filmařské návraty do dějin 20.století mám trochu slabost a patřím do minoritní skupinů diváků, které (alespoň zčásti) zaujalo Hřebejkovo Zahradnictví, které rovněž sledovalo osud jedné rodinný (s mnoha běžnými scénámi z domácnosti) na pozadí divokých 20.let.  Beáta Parkanová je ale daleko větší radikál než Hřebejk s Jarchovským. Nesnaží se o nějak zvlášť melodramaitckou atmosféru, do posmutnějších scének nepouští melancholický saxík...ona tam nepouští vlastně žádnou hudbu. Slovo je vlastně docela radikální film, který nám servíruje řadu oddělených komorních tichých výjevu, které spojuje doba okolo roku 1968 a postavy. Zpočátku mi možná chvíli trvalo si na takový styl navyknout (a kdybych měl ještě zůstat u toho srovnání se Zahradnictvím, tka tam mi postavy přišly tak nějak blíž - hlavně v posledním díle Nápadník o zamilované mladé dvojici, takže srovnávat se to vlastně moc nedá...), ale na konec jsem si přece jen v té civilní atmosféře s odpozorovanýmu dialogy ze života (třeba o zmrzině.:D), které dokonce někdy dokážou být až Formanovsky vtipné (štamprle a pak fenomenální scéna s Medveckou). našel svoje kouzlo a Barkanová zde opět uplatnila svůj pozorovací talent z života, který si ponechala z chvilek.  Fotky po většině scének jako momentky života taky nejsou špatný nápad. Ten film se ale po skončení trochu v hlavě rozplzne.  Ale měl jsem  tu čest být na předmiéře za účasti tvůrců, kdy jsem nejradši viděl Jenovéfu Bokovou, které není nikdy dost. Ale  ambiciozní paní režiséra si dokázala své dílo zajímavě obhájit. Nikdy jsem na žádné takové premiérové akci snad nebyl, takže jsem měl fakt zážitek. (14.09.2022)