Slovo

,,Ale já vám to nepodepíšu''  ---- Kdosi moudrý kdysi dávno řekl, že slovo může být chlebem i nožem. Tento citát se mi u tohoto filmu vybavil vícekrát. A je v něm opravdu vše. Martin Finger podal naprosto bezchybný výkon jako vždy. U Gabriely Mikulkové mi ze začátku připadalo její hraní až ochotnické, ale nakonec jsem si na tu zvláštní formu zvykl a začala se mi líbit. Přečetl jsem si některé z komentářů, mnohdy místních filmových elit a musel jsem se řeknu vám na rovinu shovívavě až usmát nad jejich blbostí. Ačkoliv se film snaží o jakési dobové reálie, zprvu jsem jen těžko odhadoval období ve kterém se odehrává. Hádal jsem začátek osmdesátých let. Jenže děj je zasazen do mnohem staršího období a řekněme si rovnou i do mnohem hrůznějšího. Začátek šedesátých let byl velmi postupné a pozvolné uvolňování oprátky škrceného národa totalitou russáckého stylu se všemi vychytávkami známými ze SSSR. Politické procesy, zabavování majetku, popravy, mučení, kriminály, únosy, vystěhovávání, teror a trestání celých rodin, prostě něco šíleného. Do toho propaganda, věčné schůze, udavači, demonstrace, brigády, plnění a překračování plánu... Peklo. Ani si život v tom nedokážu představit a to by se mi nic nemuselo ani dít. A jakpak se asi žilo těm s nějakým škraloupem na které strana něco měla? Jenže padesátá léta nebyla z hlediska stresu a starostí jediná. Před nimi byla 5 let okupace. 5 krvavých let, kdy byl národ topen v krvi vlastních lidí nacistickým okupantem. A aby toho nebylo málo, když se začalo volněji dýchat, byla uvolňována cenzura a začaly rehabilitace, tak sem přijely russácké tanky. Vše během necelých 30 let! All in one!  Představte si tedy generaci našich babiček a dědů, čím vším si musela projít. Co vše zažili, co vše museli skousnout aby mohli jít dál, mít naše matky a otce a v tom všem jim dát vše co potřebovali a postarat se o ně. Neskutečný! A my si dneska vzdycháme (někteří z nás) jak je to hrozné! Jak bylo za komunistů líp. No tak co, tak nebyly pomeranče a jezdilo se do Bulharska místo na Maledivy. Ale jinak bylo přeci líp! Odpusťte mi tu vulgaritu, ale HOVNO pravím vám. Nemáte ani ánung o tom jak bylo. Fakt ne.  Možná jste zažili osmdesátky, kdy se Husákovi ten kompost začal pomalu bortit vlastní vahou, protože zemi vládli idioti typu Štrougal a Jakeš... Ale to už nebyla brutka padesátek, hrůza po srpnu nebo normalizační sedmdesátky.  Naprosto jsem chápal postavu Václava i jeho pohnutky a nervové zhroucení. On dobře věděl co jsou komančové za svině. Bylo moře těch, co pro klid se přizpůsobili. Pro drobné výhody, mnohdy nezištně aby pomohli jiným, či aby mohli třeba děti studovat. Nesoudím. Byla to strašná doba a nikdo dnes nemůže kvákat kraviny o tom jak by se zachoval on, natož pak moralizovat ty co třeba neobstáli, nebo už neměli sílu říci ne. Opovrhuji jen těmi, co tomu šli naproti sami. Ale jestli mám v nesmírné úctě někoho, pak lidi právě jako Václav. Lidi co se nenechali zlákat výhodami, co oželeli jisté kvality života, mnohdy i svobodu, ale co nepodepsali a svobodní zůstali uvnitř. Co zůstali čistí a morální. A moc dobře vím, jak komunisty strašně tohle sralo. Oni tohle nedokázali pochopit. Vždyť v té době ve straně byli funkcionáři jen kvůli výhodám jaké to neslo. Ideový zápal jako měli někteří zblblí komunisté po válce si myslím tam nebyl žádný. Film mi docela připomenul Báječná léta pod psa. Lecos s ním měl společného, nicméně tady to na mne více padlo (ona tom taky není komedie). Ta odporná pachuť té doby. Dávám tedy za 4 závěti! Spokojenost. Tohle by se mělo promítat ve školách. I když dnešní teenageři to asi moc už nepochopí...  * * * * (07.12.2023) (menej) (viac)

Českých filmů, které rekonstruují období od roku 1948 do roku 1989 vzniklo od roku 1990 už mnoho a vypadá to, že se na tom v brzké době nic nezmění. Okolo této doby se ostatně točí i 2. celovečerní film režisérky a scenáristy Beaty Parkanové, která na sebe 2018 zvládla upozornit solidní psychologickou sondou Chvilky. I přes rozpolcené ohlasy se navíc filmu na posledním ročníku Filmového festivalu v Karlových Varech podařilo získat ocenění za nejlepší mužský herecký výkon Martina Fingera a režii samotné Parkanové. Dvě zasloužené ocenění ovšem bravurní výsledek nezaručují. Už od samotného počátku je jasné, že si Martin Finger za svůj soustředěný herecký výkon své ocenění zaslouží a nadále zůstává jedním z nejzajímavějších českých herců současnosti. Kamera je často intimní, v průběhu filmu je možné sledovat poměrně zajímavé kamerové kreace a Slovo minimálně působí jako film s nějakou jasně danou vizí. To, že ta vize v sobě skrývá jistou pachuť je věc druhá. Jak se ze začátku naservíruje jasně dané morální dilema a jak je snadné automaticky počítat s tím, že z toho vzejde něco zajímavého, stejně tak lehce dokáže film rychle zklamat. Film za pochodu střídá umělečtější přístup s tím řemeslně tuctovějším, především se ovšem právě k době soudruhů a straníků nezvládne říct absolutně nic nového. Celý film je v podstatě složen z příběhové mozaiky, kterou rozdělují sbírky fotek působící jako podivně vložené propagační materiály a sleduje se vlastně tuctový život jedné v jistých kruzích docela vážené rodiny, která ovšem není zdrojem k ničemu zajímavému. Jednou se jede k moři, jednou se slaví Vánoce, jednou se slaví narozeniny a občas mezitím se objeví výhrůžky a snaha o angažování do strany. Výsledkem není žádný zajímavý morální souboj, žádné vtahující drama a žádný nádech gradace vyprávění. Slovo vlastně působí jako sestřih jedné série nějakého dobového seriálu, ze kterého někdo vystřihl strašně moc materiálu a ještě to působí dojmem, že šlo ven prakticky co nejvíc zajímavého materiálu. Poměrně funkčně v rámci vyprávění funguje vykreslení pevnosti rodinného pouta Vojířových, kdy i postava Věry v podání Gabriely Mikulkové funguje jako žena, která svému muži hodlá pomoct. Především Finger si svým soustředěným výkonem krade veškeré momenty pro sebe, u samotného scénáře je jen škoda, že ke kdovíjak působivému psychologickému rozkladu a morálnímu souboji vlastně nedochází. Ve filmu se jinak objeví v menších roličkách poměrně dost známých a dobrých herců, kteří jsou ovšem ve výsledném filmu po čertech málo. Kdo tak čeká nějaký pamětihodnější výkon třeba od Bolka a Vladimíra Polívkových, Jenovéfy Bokové, Taťjany Medvecké, Petry Hřebíčkové či Antonie Formanové, ten ve finále spláče nad výdělkem. Krapet komplexněji se aspoň vyjeví postava Kamila Kopečného v podání Ondřeje Sokola, i on se ovšem na plátně dlouho neohřeje a tudíž stejně potenciál této postavy vyznívá do prázdna. Ve výsledku tak vlastně Slovo vyprchá z paměti hodně rychle, podnětný komentář k minulému režimu nedodává. Je to škoda, protože Parkanová očividně talent má, její další film Světýlka snad ovšem bude mít lepší scénář a minimálně snad lepší a přirozeněji působící dialogy.... (02.10.2022) (menej) (viac)