Mank
Mank
Réžia:
David FincherScenár:
Jack FincherKamera:
Erik MesserschmidtHrajú:
Gary Oldman, Amanda Seyfried, Lily Collins, Charles Dance, Tom Burke, Joseph Cross, Tuppence Middleton, Leven Rambin, Tom Pelphrey, Arliss Howard (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Hollywood 30. let vypadá úplně jinak, když se na něj podíváte očima sarkastického scénáristy a alkoholika H. J. Mankiewicze, který právě dokončuje svého Občana Kanea. (Netflix)
Recenzie (228)
Fincher si letos podobně jako Nolan ulítl do přepálené variace svého fetiše mimo parametry diváckého filmu. Mank je jeho Velká retronádhera z Hollywoodlandu. Respektive jeho dnes již zesnulého táty, který se v daném období narodil a kterého scénář čekal v Davidově šuplíku na benevolentní Netflix. Okouzlení podnikatelským vizionářstvím šéfů hollywoodských studií, smetánkové večírky a debaty v honosných sálech luxusních sídel a komorní portrét nadaného scénáristy, který byl přes svoji výstřednost a neustálou přítomnost v kruzích spřízněných profesionálů spíše outsiderským alkoholikem. To všechno může znít báječně a lákavě (a že je to i neskutečně autenticky filmařsky exekuováno) ale přesto je výsledek problematický. Fincher proplétá filmový svět s politikou, která diváka v daném prostředí z dané doby nezajímají, skáče v čase a mezi postavami, o kterých řekne nic nebo málo, a jen jakž-takž se mu v rozcuchaném vyprávění daří koncentrovat na motivaci hlavní postavy, o které to celé má být. V některých jednotlivostech pohádkově baví (návštěva studií a exteriérového setu) nebo evokuje vyspělou tvůrčí chytrost, v jiných nudí zbytečnostmi a prázdnými dialogy. Postava Williama Hearsta (Charles Dance), která měla být Mankovým podnětem pro napsání Občana Kanea, je zde upozaděná a mezi Wellesovým a Fincherovým filmem nevytváří žádnou myšlenkovou paralelu. Náladama, pózama a názorama přecpané, umělecky evidentně ambiciózní dílo jistě pár akademiků, historiků, filmomilů a politologů v jedné osobě potěší, ale já z těchto vod preferuji vypravěčsky uhlazenější a příběhově podnětnější kousky - ať již cynicky intelektuální (Altmanův The Player) nebo prostoduše srdcařské (Burtonův Ed Wood). Z herců má nejblíže k Oscarovi Arliss Howard za skvělé ztvárnění L. B. Mayera. Ta procházka po MGM s jeho emotivním monologem je jednou z filmových scén roku. “This is the business where the buyer gets nothing for his money but a memory. What he bought still belongs to the man who sold it. That’s the real magic of the movies.” ()
No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu. ()
Oscar 2 : Kamera, Výprava + 8 nominací: Nejlepší film, Režie, Herec HR - Gary Oldman, Herečka VR - Amanda Seyfried, Hudba, Zvuk, Kostýmy, Masky ()
Poměrně dobře nahozená atmosféra tehdejšího Hollywoodu, jeden třeskutý dialog (o levicovém smýšlení) a vynikající monolog (opilý Mank) a mezi nimi ... ten méně zajímavý zbytek, kde občas něco probleskne (poslední scéna Marion Davies). Nevím, jestli víc uchcává divák, co už Občana Kanea viděl, každopádně, takhle Mank přichází o spoustu svých diváků. Já už se ale na ten legendární snímek taky pomalu chystám! ()
Ou yes a já kráva chtěl Netlix zrušit, ale pro tyhle šperky si ho prostě budu dál vydržovat, protože on mě pak odmění moc krásným večerem. Nevím, kde mám s tím nadšením začít, možná u Davida Finchera, nedá ti tu nádheru zadara, vyžaduje absolutní pozornost, ale pak do tebe napere tak vyníkající filmařinu, že nadšením líbáš obrazovku. Krásný v detaliech, celku, atmosféře, kamera vždy umí zabírat příběh a dění a Gary Oldman ? Mástr krát pět a já se tady rozepíšu jednu scénu, monolog opilosti jsem jí nazval a to když mluví opilí k přísedícím, nejen to tržení těla je úplně top, ale i ta řeč občasně dvakrát za sebou řekne první písmenko v nějaké větě, chápu pro někoho píčovina, ale já si tuhle scénu po skončení pustil ještě třikrát a snažil jsem se jí dát do střetu s opilíma lidma co jsem viděl v podobné situaci a opravdu je to do posledního slova a pohybu naprosto bezchybný. Omlouvám se nechci tady pitvat scénu po scéně, ale chtěl jsem odůvodnit na jednom příkladě z mnoha proč tohle považuju za Garyho fenomenální výkon. Vizuální stránka, no to je lahoda všech lahod, zase tady můžu úvadět několik interiérových nebo exteriérových scén jako příklad, ale to bych za chvíli měl komentář jak matty a to nechceš. Přesto všechno, že se jedná o absolutně jasně nejlepší filmařinu tohoto roku si nemyslím, že ten film nadchne všechny, není snadný na koukání což nevím jestli mu mám vyčíst nebo ne. Já osobně si ho dám ještě několikrát, ale zatím tu pětku dávám. Protože, když mám u mnoha scén z těch či oněch důvodů jen "wau", tak ani jinak nemůžu. ()
Nie, nie je to dobrý film, je to šialene nudná a prázdna zlátanina, ktorá bolestivo netriafa to, čo evidentne malo byť hlavnou pointou - teda zachytiť akýsi zlomový okamih či vzťah v Mankovom živote, ktorý viedol k napísaniu Občana Kanea. No, tak mu bol nejaký filmový mogul nesympatický a raz mu to na jednej snobskej večeri ožratý vykričal. To je celé? To má byť ten konflikt, ktorý viedol k napísaniu jedného z najlepších filmov všetkých čias? Čotijebe? :D Ten akože dobový audiovizuál so zastretým zvukom a "značkami pri prehadzovaní kotúčov" je úžasný (preto dávam neprimerane vysoké hodnotenie), ale herci nič nadpriemerné (Gary si tu ide maximálne svoj štandard a okrem neho tam nikto iný vlastne nič nehrá), vzťahy medzi postavami len veľmi vlažne načrtnuté (o Lily Collins sa dozvieme len to, že je snúbenec sa stratil a potom našiel, úúú) a príbeh ma až bolestne nezaujímal. A hoci o dobovom Hollywoode čo-to viem, dobrú polovicu času som iba vzdialene tušil, o čom je vlastne reč, a aj tak ma to nebavilo. Takže u mňa zďaleka najslabší Fincher vôbec, a to ho dosť uctievam. Viackrát som si spomenul na Vtedy v Hollywoode, ale tam je pod tým uctievaním dobového Hollywoodu aj veľmi zábavný príbeh so šťavnatými postavami. Tu nie. Vôbec. ()
Chápu, že David Fincher si tu tak trošku splnil sen zesnulého tatínka, když mu zfilmoval jeho scénář z doby, kdy Hollywood byl pojem. A to jak pro herce, drogové dealery, tak ostatně i pro výrobce chlastu, které Mank tak rád sponzoroval. Jen mě mrzelo, že to tu je neskutečně staromilní. Na prostoru něco málo přes dvě hodiny se totiž děje celá řada událostí, nikdo Vám nic moc nevysvětluje, do toho ten černobílý filtr a dialogy, které jsou, a to především, nekonečnými dialogy a těmi obzvlášť. Na druhou stranu je tu ale perfektní Gary Oldman, jehož opilecká scéna je vrcholem jeho hereckého výkonu. Osobně mi tu pak ještě hodně sedl Arliss Howard, jehož Louis B. Mayer, spoluvlastník MGM, byl ve filmu málo, ale z toho mála vyždímal maximum. Stejne tak i charismatický Charles Dance, coby charismatický byznysman William Randolph Hearst nemusel ani mluvit, abyste z něj měli totální respekt. Mank má jednoznačně světlé stránky, ale v kontextu s kvalitou filmu je tak obtížný na pozornost, že jsem měl co dělat, abych se v tom sám vyznal. Závěr je pak hodně kvalitním momentem. Uznávám. ()
David Fincher patří k největším režisérským esům a už dávno si vybudoval pozici, kdy víme, že cokoliv, co natočí, bude přinejmenším zajímavé. A jeho Mank zajímavý je. Přesto jsem u něj jako divák docela trpěl. Výlet do Hollywoodu čtyřicátých let je bez pochyby dobrý film a zachycení doby, politikaření studií a života jednoho scenáristy, který sice hodně chlastal, ale o to upřímnější dokázal být, rozhodně stojí za pozornost. Ačkoliv já jsem se u něj od půlky regulérně nudil. Všechny ty objektivní a technické kvality chápu a podepíšu. Fincher ví, co dělá a dělá to zatraceně dobře, jenomže tentokrát se mi netrefil do noty ani tématem a vlastně ani formou. Jednoduše mě nebavilo koukat se na jeho nový film. A on mi to nechtěl nijak usnadňovat. Výtečná atmosféra, perfektní Gary Oldman, skvělé kulisy i hudba, ale za tím vším je až příliš obyčejný příběh příliš obyčejného člověka. Od Finchera pořád čekám něco progresivnějšího. Možná, že když režíroval scénář svého zesnulého otce, chtěl sám sebe držet malinko na uzdě. Chápal bych to. Ale nejsem si jistý, jestli to za to stálo. ()
║Rozpočet $-miliónov║ Fincher v mdlobách, určite to chcelo lepšie dramatické obluky, živelnosť, proste poriadnu šťavu. Takto to je len také povrchne chladné tápanie v náladovosti Monka. Ak by som ako tak nepoznal obdobie 30.-40.rokov, filmy čo vznikali, ľudí okolo filmu, tak ma to obíde riadnym oblukom. Škoda trochu som sa tešil na nejaké dobré retro. /55%/ ()
Tenet letos už podruhé. Po Nolanovi si i David Fincher natočil vyloženě svůj film, zjevně s minimálními mantinely ze strany studia – volba Netflixu tak rozhodně dává smysl. Stejně jako v případě Tenetu se jedná o cinefilní a docela úzce zaměřený zážitek, který si masovou oblibu rozhodně nezíská. To by samo o sobě nebylo nijak na škodu (alespoň tedy pro nás, Netflix to jistě trochu zamrzí), koneckonců v podobném duchu se nesla i poslední tarantinovka Tenkrát v Hollywoodu. Fincher se snažil scénář svého otce natočit už v 90. letech, povedlo se mu to až nyní – a možná právě přehnaná úcta k původnímu textu vede k tomu, že precizní Fincherova režie v čele se schopností vystavět atmosférickou scénu, tradičně soustředěný výkon Garyho Oldmana i chytře zkomponovaný styl evokující řemeslo klasického Hollywoodu (přitom však naplňující aktuální požadavky na tempo a naraci) se trochu vytrácejí do prázdna. Mank je velmi dobrý film a v letošní hollywoodské mizérii rozhodně jeden z nejzajímavějších, trpí však řadou slabin, kvůli nimž se většině Fincherovy tvorby bohužel nevyrovná. ()
Ze začátku jsem měl stejný problém, jako nedávno s Chicagským Tribunálem. A to, že jsem se neorientoval ve jménech. Jakmile pochopíte, kdo je kdo, a naladíte se na tehdejší společensko politickou situaci, tak si konečně můžete začít užívat film. Oldman je super, vlastně všichni jsou super a fakt mě to bavilo, jelikož jsem neměl ponětí, že Občana Kanea nenapsal Welles a že ta postava měla reálný předobraz. ()
,,DĚJOVÁ LINKA JDE DOKOLA, JAKO ROLÁDA. NENÍ TO ROVNÁ ČÁRA K NEJBLIŽŠÍMU VÝCHODU. LIDSKÝ ŽIVOT VE DVOU HODINÁCH NEOBSÁHNEŠ. MŮŽEŠ SE JEN POKUSIT ZANECHAT TEN DOJEM....“… /// Návštěva světa starejch filmů, který by filmovej blázen měl znát. Filmová atmosféra a vzhled 30 – 40 let, parádní Oldman a Občan Kane. Miliarda dialogů o věcech a lidech, který (při vší úctě) neznám… takže se dá očekávat, že to nebude zábava asi pro všechny. Mankiewicz byl svéráznej a zajímavej člověk. O něm a jeho nejlepším „kusu“ je tohle krásný filmový retro. Na podruhý by mě to asi nebavilo, ale teď… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Mank: The Wit, World, and Life of Herman Mankiewicz“, kterou v roce 1978 napsal Richard Meryman, neznám. 2.) Neznám ani podobenství „O flašinetářovu opičákovi“. 3.) Zajímá mě, jak vypadá dokonalá manželka. /// Thx za titule „Tomáš Lenikus“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Moře nahozených jmen, dokonale dotažený obraz, ale po emocionální stránce na mě Mank jen místy sotva srozumitelně zašeptal, než že by souvisle mluvil. Splněný domácí úkol můj i Fincherův, kterého od propadu níž zachraňuje hlavně nechtěná tematická aktuálnost. ()
Zákulisní starý Hollywood, Občan Kane, mediální magnát Hearst a guvernérský klání 1934, tedy žádná žhavá témata pro divácký mainstream - což tím spíš od Finchera cením. Do jisté míry platí, že to "oslní kritiky a cinefily, zbytek nijak příliš". Je to vizuální retro paráda, od začátku do finále poutavý a vyžaduje maximální pozornost, polovit si kontext kolem (x) (y) a něco mi říká, že bude ještě lepší na další přehrání. ()
Ak chcete vedieť prečo je to výborný film odporúčam Bluntmanov komentár, je to tam jasne napísané. Ale ja tomu proste nemôžem dať viac aj keď sa s Bluntmanom výnimočne na totálku stotožňujem. Proste ma to šialene nebavilo ale to neznamená, že to nie je pozoruhodný film. 9/10 ()
Mank byl můj nejočekávanější film roku, ale taky film, kterého jsem se po prvním traileru hodně bál. Jistě se nestane, že režisér Fincherových schopností by se spokojil prostě s fetišistickou pseudoaplikací dobového manýrismu? Něco takového lze jistě očekávat od tvůrce mnohem méně sofistikovaného, než je on? Bohužel se mi ale v tuhle chvíli nezdá, že by ten film byl něčím dalším. Nemám ani tak problém, že Fincher rozšiřuje pozadí vzniku Občana Kanea o fanfiction s Uptonem Sinclairem, opakuje vyvrácené teze o Wellesově nízké účasti při psaní scénáře a z Manka dělá levicového intelektuála, kterým podle všeho nebyl - nevadí mi, že ten film není historicky přesný, protože se nezdá, že by tím páchal nějakou škodu. Vadí mi ale, jak málo z toho vyplývá a jak mě nudilo to sledovat. Vadí mi, jak nezajímavé jsou postavy včetně protagonisty a jak nešťastně je ten film vyprávěný (nechci v tomhle konkrétním případě působit jízlivě,ale asi není dobrý nápad točit podle scénářů rodinných příslušníků jen proto, že je máme rádi), když vším včetně úvodního titulku strhne pozornost k Wellesovi, aby psaní scénáře bylo přinejlepším druhotné téma, nejspíš ani to ne. V důsledku se prostě dějí věci a vypadají skoro tak, jak by vypadaly ve filmu z 40s, a místo naznačeného děje sleduju Garyho Oldmana, jak mu nerozumí svět, aniž by ale něco pořádného světu říkal. Kéž by to aspoň líp vykreslilo konflikt s Amandou Seyfried (stáří scénáře vysvětluje na současného Finchera nezvykle mělké ženské postavy). Nebo něco. Protože nepatřím mezi nostalgií zahlcené cinefily, tak to pro mě nebylo moc zajímavé. Plus jsem ještě tápal, proč to není natočeno v akademickém formátu - Kaufman si ho domluvil, tak by na to Netflix zjevně přistoupil a tollandovská práce s hloubkou vypadá v tom obdélníku leckdy hodně divně, nekomfortně pro zrak, a "zdůrazňuje to samotu postav" taky není všelék. Jak říkám, dodržování dobových postupů pro mě není nějaká naplňující rozkoš, ale když už, tak už... Proč tu stylizaci volit, když jí to zároveň nedůvěřuje a 40s estetice se to v mnoha ohledech naopak vzdaluje? Na stylistické i emocionální rovině je to teda prostě... meh... Někdo si tam asi bude hledat odkazy a ten film pro něj bude zcela opojný čistě mechanicky a z toho principu, že se s ním jde ztotožnit coby s pozičním symbolem, který umožňuje jeho fanouškům identifikovat se s konkrétním typem lásky k filmu. Čekal bych ale fakt víc. Čekal bych, že budu aspoň chápat, proč je film vyvedený tou pseudohistorickou stylizací. Ale tak jako nedá se nic dělat, každý má nárok na slabší film a teď si to holt vybral Fincher... nehroutím se, je to v klidu. Úplně v klidu. Úplně. Můžu se těšit něčím jiným. Vypěstoval jsem si avokádo, tak to je fajn. Člověk nemůže mít všechno. ()
Netflix má na svědomí dalšího režiséra a je velká škoda, že to musí být zrovna Fincher. Kdysi největší talent své generace si splnil sen a natočil film podle scénáře vlastního otce, ale divák přes dvě hodiny trpí. Mank je pouze sterilní konverzačka, humor nefunguje, děj je nepřehledný a obsazení no name koštěte do role největšího pojmu klasického Hollywoodu je poslední hřebíček do rakve. ()
Škoda, že už nám Gary zestárl natolik, že už mu dávají jenom ty pasivní "legendární" rebely. ()
"Nepíšete tady operu." - "Až na to, že píšu operu." Vypadá to hezky, ale strhující drama se nekoná. Jen místy zajímavý, místy se vlekoucí a především cinefilům určený příběh o slavném úspěšném (?) donkichotském boji s mocí. S dobře napsanou, rozporuplnou, ale i díky výbornému Oldmanovi sympatickou titulní postavou sarkasmy trousícího zahořklého intelektuála, který z postele a s flaškou v ruce válčí se stárnoucím mocnářem. Překvapilo mě a mrzelo minimum prostoru pro vztah Manka a Wellse, ale od toho je tu RKO 281. Teď už bych se konečně mohl podívat na Občana Kanea... ()
Súvisiace novinky
Seriálový Mindhunter je definitivně mrtvý
Patříte mezi fanoušky seriálu Mindhunter od režiséra Davida Finchera? Pak pro vás má tvůrce špatné zprávy. Zdá se, že po pár let starých informacích, že herci byli uvolněni ze svých smluv a se třetí… (viac)
David Fincher dotočil svůj nový film
Tradičně si režisér David Fincher (Sedm, Zodiac) mezi svými filmy nechává pár let rozestup, oblíbený tvůrce teď ale naštěstí fanoušky na svůj další projekt po poněkud úzce zaměřeném Mankovi nenechá… (viac)
93. Ceny akademie - výsledky
Dnes v noci proběhl 93. ročník předávání Oscarů, cen americké Akademie filmového umění a věd (AMPAS). Ceremoniál se odehrál kvůli stále trvajícím protiepidemickým opatřením zcela netradičně ve velmi… (viac)
Nominace na Oscara zveřejněny
Dnes ve 13:15 místního času začal přímý přenos vyhlašování kompletních nominací pro 93. ročník Cen americké Akademie filmového umění a věd, během nějž manželský pár Priyanka Chopra Jonas a Nick Jonas… (viac)
(Varování: Komentář není určen pro W. R. Hearsty tuzemského mediálního a akademického prostoru, ani pro ty, kteří by rádi takovými byli.) Z dosavadních kritických, recenzentských i komentátorských ohlasů u nás i ve světě překvapí, že i jinak soudní lidé zastávají převládající názory, že 1.) MANK není film, na kterém by byla rozpoznatelná Fincherova poetika, 2.) jde o (manýristickou, nenápaditou...) nápodobu děl z let, do nichž je snímek zasazen - a proto 3.) jde o retro, poctu Hollywoodu. Následují obsáhlejší poznámky-postřehy k výše uvedenému._____ 1.) David Fincher sice režíruje cizí scénáře (ačkoliv do nich zasahuje a má i script doctory neuváděné v titulcích, např. Erica Rotha). Napříč jeho celou filmografií je ovšem rozpoznatelné téma výrazných osob ve vztahu ke společnosti v určitém místě a povětšinou v daném čase (a později téma vztahu paměti a médií, role médií v životě), přičemž na místo vnoření se do fikce jsou užívány postupy více či méně upozorňující na sebe. Některé z jeho počinů jsou navíc sebeuvědomělé nápodoby dřívější audiovize a jejích postupů, jenže na místo imitování dochází k nepřímému komentování a přepracovávání. (BENJAMIN BUTTON usnadňuje orientaci v jednotlivých dekádách za pomocí osvojení si jejich podoby z různých filmů klasického Hollywoodu, jenže titulní protagonista je zpasivnělý a vzhledem ke genetické indispozici jde proti proudu času; ZODIAC je semdesátková žurnalistická detektivka, u které se ale klade důraz na procedurální a psychologický aspekt, jednoznačného rozřešení se nedočkáme. Hitchcockovské a obecněji thrillerové pastiše jako HRA anebo ÚKRYT zase osvědčená schémata - ne/pravém obviněný na útěku, invaze do domu - užívaly k experimentování se spolehlivostí vyprávění a s uzavřením do jedné lokace, od toho odvislých možností zorientování se v ní.) MANK není jenom o Mankiewiczovi, potažmo jenom o předprodukční fázi vzniku OBČANA KANEA, omezenou na psaní scénáře a inspirační vlivy. Je o člověku ("Mankovi"), který je uvnitř (flashbacky) i převážně mimo (linie psaní scénáře) systém, jenž je představován vzájemně provázanou sítí médií a řetězce s nimi spojenými (kino, rádio), politiky (volby) a sociální hierarchie ve 30. letech v Hollywoodu. Paměť je utvářena médii (filmy a fake news před nimi, lživými rozhlasovými rozhovory, postavy rozumí sobě a druhým skrz literární reference), filmy jsou - komodifikovanými - vzpomínkami. Pokud v něčem MANK dosahuje mistrovství klasických hollywoodských děl, je to ve zužitkování všech představených postav a motivů s nimi spojených do soudržného celku, žádajícího akorát pozornost po dobu dvou hodin a rámcovou orientaci v kontextu._____ 2.) Fakt ale takhle filmy nikdy nevypadaly ani nezněly, přestože propagační kampaň zdůrazňující nostalgický aspekt vytváří zdání opaku. Metafikce ze čtyřicátých let sice byly eklektické, ale vždy to mělo oporu s ohledem na potřeby vyprávění (zejména protagonistovu proměnu), zatímco zde jsou rozsáhlé screwballové pasáže s kulometnými dialogy, do toho vstupují noirově nasvícené scény, na místo sit-and-deliver podání dialogů je mnohem dynamičtější walk-and-talk, příznačné pro Nový (Nový) Hollywood od sedmdesátých let dál. Obraz je černobílý (a film tak byl skutečně natáčen, nikoliv pouze postprodukčně zpracován jako valná většina monochromatických děl posledních pár dekád), ale není nostalgický, naopak je bezbolestné vzpomínání narušováno vyobrazením a vypovídáním o nepříjemném. Užívá se staromódních zatmívaček, jenže se stříhá mnohem rychleji, než jaká byla dobová norma. Nasvícení scén v interiérech je kaneovsky okázalé, s protisvětlem vrhajícím stíny a tvořící z postav siluety, avšak se zjevně natáčelo na digitál a především v exteriérech se užívá viditelných světelných zdrojů, jak by tomu nebylo při natáčení tehdy na klasickou kameru. Hudba i zvuk je sice mono a k nahrání soundtracku se používaly výhradně dobové nástroje, jenže nevím o dobově shodné kompozici s disharmonickými prvky - a v herrmanovských referencích se jde až k šedesátým letům. I stopy pro promítače (kolečka a čtverečky v pravé části obrazu) neznačí přechod z jedné cívky na druhou, nýbrž větší celky, převážně akty._____ Vztahování se k OBČANU KANEOVI na úrovni filmové formy může klamat, pokud se zůstane u povrchních poznatků (rozpoznání odkazů a strukturních podobností), jenže i tady je víc jiného než stejného. Paralelismus - podobností a hlavně odlišností - je klíčový pro uchopení. Zatímco některé kaneovské momenty se staly ikonickými, mankovské přesazení je ukazuje v celé jiném kontextu, staví je do nových rámců významových i strukturních (opuštěná sídla, v nichž jsou jiné vztahy zaměstnavatel-zaměstnanci; upuštění těžítka jako věci spojené se záhadou kolem osobnosti postavy, naopak spadnutí flašky jako zjevného povahového rysu; reduktivní, ovšem pravdivý týdeník-reportáž po smrti vs. vyfabrikovaný týdeník ovlivňující život lidí; oslavná politická party proti oslavné politické party, která je však smutná...). Zatímco Kane je mogul (flašinetář), Mank je podvraťák (flašinetářova opička). Zatímco Wellesova klasika je odvyprávěna v retrospektivách střídajících hledisko a s hladkými přechody mezi oběma rovinami, Fincherova budoucí klasika je odvyprávěna v retrospektivách s jedním určujícím hlediskem a s přechody dávajícími najevo filmovost (titulky jakoby ze "scénáře", informující, že jde o flashback apod.). Zatímco divadelníkův celovečerní kinodebut popularizoval ve čtyřicátých letech určité stylistické postupy objevující se ve výrazně menší míře ve třicátých letech (delší záběry s velkou hloubkou ostrosti, významotvornou práci s několika plány akce a vedením pozornosti za pomocí přerámovávání), metafikce bývalého videoklipaře jde proti tomu a zůstává fincherovská (linie 40. let: kratší záběry s návodnými střihy, změna velikosti rámování pro akcentování něčeho důležitého a/či v rámci napojení na uvažování postavy; linie 30. let: místy delší záběry s velkou hloubkou ostrosti). Zatímco kaneovský narativ byl o záhadě, která i po zodpovězení nabízí řadu možných interpretací a různé informace v rozmanitých hlediscích směřují k ní, mankovský narativ staví na těch podobnostech a odlišnostech mezi oběma časovými rovinami (vliv životní zkušenosti na psaný scénář)... a na podobnostech a odlišnostech s filmem, jehož scenáristu má jako protagonistu, a podobnostech a odlišnostech mezi tehdy a teď v rámci společenského přesahu (ekonomická krize a sociální stratifikace, volby, vliv fake news, pokrytectví profesních komunit a jejich zjevná/skrývaná politická afilace)._____ 3.) Není to ale nic příjemného na (u)sledování, žádné retro zahlazující nepříjemné ani pocta či dokonce óda na průmysl a to dřívější (viz Affleckova, Scorseseho či Hazanaviciusova metafikce). Naopak cynický film, ve kterém se nejednoznačný protagonista jakožto reprezentant profesní komunity a průmyslu z této a tohoto zebleje. V doslovném i přeneseném slova smyslu. Dosavadní nejlepší film tohoto roku (následuje ofenzivník, abych se taky vyzvracel) není určen pro lidi, kteří mají místo mozku avokádo, případně audiovizi sledují prdelí a v textové podobě z nich padá to, co z pozadí většinou vychází (konec opičákova ofenzivníku). () (menej) (viac)