Mank

Fincher si letos podobně jako Nolan ulítl do přepálené variace svého fetiše mimo parametry diváckého filmu. Mank je jeho Velká retronádhera z Hollywoodlandu. Respektive jeho dnes již zesnulého táty, který se v daném období narodil a kterého scénář čekal v Davidově šuplíku na benevolentní Netflix. Okouzlení podnikatelským vizionářstvím šéfů hollywoodských studií, smetánkové večírky a debaty v honosných sálech luxusních sídel a komorní portrét nadaného scénáristy, který byl přes svoji výstřednost a neustálou přítomnost v kruzích spřízněných profesionálů spíše outsiderským alkoholikem. To všechno může znít báječně a lákavě (a že je to i neskutečně autenticky filmařsky exekuováno) ale přesto je výsledek problematický. Fincher proplétá filmový svět s politikou, která diváka v daném prostředí z dané doby nezajímají, skáče v čase a mezi postavami, o kterých řekne nic nebo málo, a jen jakž-takž se mu v rozcuchaném vyprávění daří koncentrovat na motivaci hlavní postavy, o které to celé má být. V některých jednotlivostech pohádkově baví (návštěva studií a exteriérového setu) nebo evokuje vyspělou tvůrčí chytrost, v jiných nudí zbytečnostmi a prázdnými dialogy. Postava Williama Hearsta (Charles Dance), která měla být Mankovým podnětem pro napsání Občana Kanea, je zde upozaděná a mezi Wellesovým a Fincherovým filmem nevytváří žádnou myšlenkovou paralelu. Náladama, pózama a názorama přecpané, umělecky evidentně ambiciózní dílo jistě pár akademiků, historiků, filmomilů a politologů v jedné osobě potěší, ale já z těchto vod preferuji vypravěčsky uhlazenější a příběhově podnětnější kousky - ať již cynicky intelektuální (Altmanův The Player) nebo prostoduše srdcařské (Burtonův Ed Wood). Z herců má nejblíže k Oscarovi Arliss Howard za skvělé ztvárnění L. B. Mayera. Ta procházka po MGM s jeho emotivním monologem je jednou z filmových scén roku. “This is the business where the buyer gets nothing for his money but a memory. What he bought still belongs to the man who sold it. That’s the real magic of the movies.” (12.12.2020)

No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu. (07.12.2020)

,,DĚJOVÁ LINKA JDE DOKOLA, JAKO ROLÁDA. NENÍ TO ROVNÁ ČÁRA K NEJBLIŽŠÍMU VÝCHODU. LIDSKÝ ŽIVOT VE DVOU HODINÁCH NEOBSÁHNEŠ. MŮŽEŠ SE JEN POKUSIT ZANECHAT TEN DOJEM....“… /// Návštěva světa starejch filmů, který by filmovej blázen měl znát. Filmová atmosféra a vzhled 30 – 40 let, parádní Oldman a Občan Kane. Miliarda dialogů o věcech a lidech, který (při vší úctě) neznám… takže se dá očekávat, že to nebude zábava asi pro všechny. Mankiewicz byl svéráznej a zajímavej člověk. O něm a jeho nejlepším „kusu“ je tohle krásný filmový retro. Na podruhý by mě to asi nebavilo, ale teď… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Mank: The Wit, World, and Life of Herman Mankiewicz“, kterou v roce 1978 napsal Richard Meryman, neznám. 2.) Neznám ani podobenství „O flašinetářovu opičákovi“. 3.) Zajímá mě, jak vypadá dokonalá manželka. /// Thx za titule „Tomáš Lenikus“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (19.12.2020)

Mank byl můj nejočekávanější film roku, ale taky film, kterého jsem se po prvním traileru hodně bál. Jistě se nestane, že režisér Fincherových schopností by se spokojil prostě s fetišistickou pseudoaplikací dobového manýrismu? Něco takového lze jistě očekávat od tvůrce mnohem méně sofistikovaného, než je on? Bohužel se mi ale v tuhle chvíli nezdá, že by ten film byl něčím dalším. Nemám ani tak problém, že Fincher rozšiřuje pozadí vzniku Občana Kanea o fanfiction s Uptonem Sinclairem, opakuje vyvrácené teze o Wellesově nízké účasti při psaní scénáře a z Manka dělá levicového intelektuála, kterým podle všeho nebyl - nevadí mi, že ten film není historicky přesný, protože se nezdá, že by tím páchal nějakou škodu. Vadí mi ale, jak málo z toho vyplývá a jak mě nudilo to sledovat. Vadí mi, jak nezajímavé jsou postavy včetně protagonisty a jak nešťastně je ten film vyprávěný (nechci v tomhle konkrétním případě působit jízlivě,ale asi není dobrý nápad točit podle scénářů rodinných příslušníků jen proto, že je máme rádi), když vším včetně úvodního titulku strhne pozornost k Wellesovi, aby psaní scénáře bylo přinejlepším druhotné téma, nejspíš ani to ne. V důsledku se prostě dějí věci a vypadají skoro tak, jak by vypadaly ve filmu z 40s, a místo naznačeného děje sleduju Garyho Oldmana, jak mu nerozumí svět, aniž by ale něco pořádného světu říkal. Kéž by to aspoň líp vykreslilo konflikt s Amandou Seyfried (stáří scénáře vysvětluje na současného Finchera nezvykle mělké ženské postavy). Nebo něco. Protože nepatřím mezi nostalgií zahlcené cinefily, tak to pro mě nebylo moc zajímavé. Plus jsem ještě tápal, proč to není natočeno v akademickém formátu - Kaufman si ho domluvil, tak by na to Netflix zjevně přistoupil a tollandovská práce s hloubkou vypadá v tom obdélníku leckdy hodně divně, nekomfortně pro zrak, a "zdůrazňuje to samotu postav" taky není všelék. Jak říkám, dodržování dobových postupů pro mě není nějaká naplňující rozkoš, ale když už, tak už... Proč tu stylizaci volit, když jí to zároveň nedůvěřuje a 40s estetice se to v mnoha ohledech naopak vzdaluje? Na stylistické i emocionální rovině je to teda prostě... meh... Někdo si tam asi bude hledat odkazy a ten film pro něj bude zcela opojný čistě mechanicky a z toho principu, že se s ním jde ztotožnit coby s pozičním symbolem, který umožňuje jeho fanouškům identifikovat se s konkrétním typem lásky k filmu. Čekal bych ale fakt víc. Čekal bych, že budu aspoň chápat, proč je film vyvedený tou pseudohistorickou stylizací. Ale tak jako nedá se nic dělat, každý má nárok na slabší film a teď si to holt vybral Fincher... nehroutím se, je to v klidu. Úplně v klidu. Úplně. Můžu se těšit něčím jiným. Vypěstoval jsem si avokádo, tak to je fajn. Člověk nemůže mít všechno. (04.12.2020)

Mank je slušný dílek v klasické hře puzzle na téma předválečný Hollywood, W. R. Hearst, Marion Davies a RKO 281. Ti, kdož to sledují a budou sledovat jen jako bonus k Občanu Kaneovi budou o mnoho ochuzeni. Tady nelze než doporučit: studujte více, mnohem více. (10.12.2020)