Příběhy za kamerou

Legendární snímky, památné herecké výkony. Zatímco v jedné dekádě byla docela vysoko tvůrčí svoboda a režiséři natáčeli jaksi „ošklivější a temnější“ filmy (70. léta), v další (80. léta) přišly velké projekty jako Star Wars nebo Indiana Jones, a vedle akčních ikonických látek se dařilo i komediím či dramatům se závažnými tématy. Navíc se v 80. letech objevil nespočet tvůrců a herců, jejichž hvězda září dosud. Následovala éra vzestupu antihrdinů (90. léta). Prostě žádní svatoušci. Mnozí režiséři se navíc postupně vzpírají studiovému systému, dělají svou práci jinak, víc autorsky. A pak tu máme poslední dvě dekády, kdy se mimo jiné pozornost začala upínat na hlavní hereckou hvězdu, mnoho projektů by prostě bylo bez velkých jmen polovičních. Svoje místo na trhu posílily také filmové série (akční i ty komediální) a značnou roli sehrálo marvelovské impérium. Své mouchy (typické americké chvalozpěvy, skákání od jednoho k druhému bez souvislostí) to má, ale vesměs fajn série. Připomínka báječných filmových (za mě hlavně 80. a 90.) let. (06.01.2022)

Start 80. let se logicky držel v předchozí dekádě, pak ovšem přišly velké projekty jako Star Wars nebo Indiana Jones. Varovný prst pro autorské filmy představovala Nebeská brána. Tak či onak, v 80. letech vznikl nespočet kultovních pecek. A vedle akčních ikonických projektů (Rambo, Terminátor) se dařilo i komediím či dramatům se závažnými tématy. Vedle akčních postav se postupně předvedli i citlivější hrdinové z masa a kostí. Ve výsledku tu sice je hypnotizující tříkolka z Osvícení, jízlivý John McClane bez bot, přesvědčivá Meryl Streep ukazující dopady holokaustu, ikonická zvedačka z Hříšného tance či životní energie Amadea, celkově je to ale takové uskákané. Prostě jen souhrn toho nejlepšího, co dekáda nabídla bez nějakých pojítek. Snad jen (kromě jiného), že v 80. letech se objevil nespočet tvůrců a herců a jejich hvězda září dosud. Každopádně nové myšlenky, noví vizionáři. Úžasná léta. (13.04.2021)

Pro filmového fanouška určitě fajn záležitost, ovšem skvělé ukázky z vynikajících filmů a tváře velkých herců a tvůrců občas přebíjí takové nicneříkající klábosení a úsměvná snaha o navození dojmu, že se bavíme snad o očkovací vakcíně na všechny viry světa. Každopádně 90. léta. Šlo o éru vzestupu antihrdinů. Prostě žádní svatoušci, kterým jsme tak nějak začali držet palce. Dostalo se nám navíc nového pohledu na příběhy, u kterých jsme si mysleli, že je už dobře známe (Apollo 13, JFK a další kousky od Stonea), i příběhy z 2. světové války, které naopak už nikdy nechceme zažít – snad jen právě na stříbrném plátně. Mnozí režiséři se postupně vzpírají studiovému systému, dělají svou práci jinak, víc autorsky. A samozřejmě se svým tažením začínají (noví) nezávislí režiséři (Sofia Coppola, Paul Thomas Anderson, Richard Linklater či Quentin Tarantino). Nechybí komediální taškařice, které se nebojí jít dál než jejich předchůdci, velký návrat zažívaly i romantické komedie, které měly jednu suverénní královnu (Julii Roberts). Jsou tady také akční (i jiné) bijáky plné revolučních počítačových efektů, které jsou i o mnoho let později nesmírně silné. A pak přišel rok 1999, kdy řada tvůrců pracovala na svých mimořádných dílech a jako by se chtěla koncem století  pořádně předvést. (17.10.2021)

Pozornost se začala upínat na hlavní hereckou hvězdu, mnoho projektů by bylo bez velkých jmen polovičních (a kupříkladu u Washingtona, Roberts, Crowea si toho hned z počátku tisíciletí všimli i akademici). „Průkopnický“ byl i návrat filmových muzikálů (Moulin Rouge či Chicago) a pochopitelně velkou roli sehrálo marvelovské impérium. Svoje místo na trhu posílily také filmové série (akční i ty komediální). Právě komedie se objevují hrubší a bez obalu, prostě ze života, a jejich asi největším tahounem se stal Judd Apatow. Když jsme u těch komedií, právě mnozí komici se objevují ve vážných polohách (Jim Carrey, Bill Murray). Kathryn Bigelow se stala první ženskou režisérkou, která si odnesla Oscara. Výrazných ženských tvůrkyň bylo nicméně víc. V dokumentu nechybí výjimečný Heath Ledger a následně silná mexická režisérská vlna. A co by to bylo za americké sdělení bez otázek rasismu? (18.05.2021)

Sedmdesátá léta jsou považována za druhý zlatý věk amerických filmů. Legendární snímky, památné herecké výkony. Na konci předchozí dekády dramaticky narůstaly rozpočty hollywoodských filmů, což naopak pomohlo menším projektům. S nižším rozpočtem se obvykle zvyšovala tvůrčí svoboda. Režiséři měli zelenou. Filmy byly jaksi „ošklivější a temnější“, hrdinové čelili mnohým problémům, tvůrci dostávali na plátno energii měst, špínu ulic. Pro filmového fanouška určitě fajn záležitost, skvělé ukázky z vynikajících filmů a tváře velkých herců a tvůrců tentokrát až tak nepřebíjí nicneříkající klábosení, ale vedle (asi povinných) chvalozpěvů fajn zajímavosti o daných snímcích. (17.02.2021)