V pasti

Brilantní islandská kriminálka, která jistě byla díky jménům všech postav poněkud oříškem pro herce českého dabingu. S Thórhildur, Hjorturem nebo Gudmundurem se opravdu na našich obrazovkách nesetkáváme často. Temná jména jako vystřižená ze severské mytologie nádherně korespondují s temným příběhem, který se v malém islandském fjordu začne odehrávat hned na několika rovinách: nález části lidského těla v pobřežních vodách ledového oceánu; stíny minulosti odkazující k začátku ekonomické krize v roce 2008, na které najednou začne dopadat světlo pochopení; a neodvratně blížící se konec Andriho manželství. To všechno po nějaké době začne dávat smysl v nečekaných souvislostech. Mám ráda filmy, kdy divák je do děje vtažen takovým způsobem, že jen díky vlastnímu intelektuálnímu úsilí načrtnuté dílo, byť někde vykreslené do jemných detailů, sám dotváří. (01.12.2018)

Zajímalo by mě, zda Štěpán Hulík viděl tento seriál, protože společných motivů s Pustinou je tu dost, a nejde jen o základní zápletku vraždy na maloměstě. Hlavní policajt je stejný stoický vousatý hromotluk jako Leoš Noha, je tu i motiv otcovství dítěte i vysoká hra mezinárodních byznysmenů. Ale třeba je to jen náhoda:) Seriál je to velmi povedný, a kdo byl někdy na Islandu, nejlépe taky trajektem Norröna od společnosti Smyril Line jako já :-), ten si v tom najde hodně míst k pobavení. Město, kde se příběh odehrává, není ani jednou jmenováno, nicméně protože přístav trajektů Smyril Line je v Seyðisfjörðuru na východním pobřeží, patrně má jít o Seyðisfjörður. Městečko, i přestože je v seriálu prezentované jako velká díra na kraji světa, působí stále mnohem větším dojmem než ve skutečnosti, protože ve skutečnosti vypadá takto (foceno mnou z paluby Norröny, na fotce je skoro celé), a pochybuju, že tam mají třeba tělocvičnu nebo velký krytý bazén. To je jen perlička, ne výtka. Dále byly vtipné uvozovací záběry na Reykjavík, což je pro Islanďany velkoměsto, ale pokud se na tyto záběry bude dívat třeba obyvatel Tokia nebo New Yorku, možná ani nepochopí, že už nejsme v Seyðisfjörðuru:) Každopádně velké doporučení všem milovníkům nejen severských detektivek. (14.01.2017)

Kormákur sa vrátil na rodnú hruď a zastavil sa aj Jóhann Jóhannsson so svojou minimalistickou a trefnou hudbou (najmä úvodná znelka je niečo krásne po výtvarnej a hudobnej stránke), ktoré sledovali patálie miestneho "šerifa" Ólafura Ólafssona (ten týpek, čo riadil helikoptéru v Mittym alebo si ho vybavujem ešte z prvej série True Dettective, kde mal asi 2 min. dialóg :D). Kormákur splašil zahraničný funding a dal dokopy to najlepšie z hereckého ansábmlu, čo mu 300 tis. populácia Islandu ponúkla a štvoročný projekt sa konečne pohol dopredu a nedopadlo to vôbec zle. Všetko, čo nefungovalo vo Fortitude tu fungovalo presne tak ako malo. Kde Fortitude chcel byť hororom aj krmi zároveň a urvalo si až veľké sústo. Tu sa tvorcovia držali v mantineloch a natočili vlajkovú loď islandského Nordic Noir, ktorá sa konečne môže rovnať aj susedom z Dánska a Švédska, ktorí produkujú takúto TV zábavu už niekoľko rokov. Aj napriek pár scénaristickým barličkám ide o kvalitný projekt (herecky aj remeselne), ktorý by ste nemali minúť, ak ste fanúšikom škandinávského Nordic Noiru a Islandu. 8/10 (09.05.2016)

Islanďané, stejně jako většina skutečně rodilých seveřanů, jsou podle mého elitou lidstva, zatímco za spodinu považuji vše od El Pasa po Patagonii, Afriku pak vůbec nezačleňuji v porovnání. Morální kvalitu národa určuje víc než-li co jiné míra násilných trestných činů, respektive jejich co nejminimálnější zastoupení v životě občanů země. V téhle sérii se charakter severu prokazuje dvojím způsobem. Jednak tím pozitivním ve smyslu citlivého, lidského a seversky uvěřitelného ztvárnění postav příběhu, druhdy pak i maličko negativním ve smyslu, že i ti zlí mají v sobě dost citu a výčitek na to, abyste z nich měli pocit adekvátní vrahům skutečně temného thrilleru, o nějž se tvůrci místy snaží a to ne zcela úspěšně. Pokud jsem ale seriál dosledoval do konce, je to ode mne už samo osobě projevem uznání. Pomohla k tomu určitě i zvláštní pseudoromantika prostředí sněhu a odříznutí od světa, příjemně patetická ve své podstatě a hlavně pak herci, k nimž se poměrně snadno přimknete a to je to nejzásadnější. Pokud jde o scénář, i ten je silnější v dialozích rodinných svárů, nevěr-(bylo jich trochu moc, ne?)-, rozepří či usmíření, než v hlavní kriminální rovinně, která je sice solidní-(až na klasicky debilně vyhrocený závěr)-ale ani neudiví požadovanou kombinací logického překvapení. Klasický mustr, spiknutí, kdy ze všech podezřelých jsou v tom skoro všichni i namočeni, byl očekávatelný. Nicméně pořád je třeba uznat, že Ófærð napětí vlastní a umí jej ve správných dávkách i předat. Výtka míří jen k úplnému závěru s Maggim, mrazákem, který jako by vzalo do ruky hollywoodské hovado a v cestě za vyhroceností ztratilo soudnost. 80% (10.08.2016)

Opravdu ti závidím. / Proč? / Nepocházíš z tohoto města. Nemusíš se dívat do té propasti. Ófærð navazuje na dlouhou tradici filmů a seriálů přibližujících bezedné hrůzy maloměsta - místa, z něhož se těžko uniká, i když právě nezuří sněžná bouře či nepadají laviny. Pod povrchem rustikální idyly tlí rašelinné vrstvy podrazů, zločinů, zvrhlostí, malosti a těl. A když se hnilobné plyny nashromáždí v jisté hraniční hustotě, někoho odkráglují a v různém stupni rozkladu vyplave úplně všechno. V takové chvíli by se jeden nejraději okamžitě přestěhoval do alespoň středně velkého sídla, třeba Reykjavíku. Možná není důvod vše srovnávat s Twin Peaks, ale zde opět nutno: Jde v počátku o mrtvou dívku, falešná obvinění, oheň, který s leckým leckam zajde. I zde je hotel, menší podnik na zpracování ryb a stopy vedoucí vysoko; nikoliv snad až kamsi do temného iglů, ale skoro. A mistr vikingských žalozpěvů místy cituje Angela Badalamentiho doslovně. Fascinující zjištění, že drsní Islanďané si ani v tom nejhorším počasí nezapínají bundy. (15.12.2019)