Pan Tau

Velké loučení velezkušeného produkčního týmu za celou nesmrtelnou sérií pro odrůstající diváky. Zázemí filmového natáčení, zakonzervované lokace předlistopadové Prahy s přídavkem Tater jako centra mimozemské civilizace. Velké výkony Šimánka, Vávrové, Kratiny, rozloučení s hvězdným dětstvím Žanety Fuchsové. (27.12.2014)

Tak jako pan Tau, tak zároveň i představil Otto Šimánek se tímto snímkem loučí s diváky. Výsledkem toho je tento Pan Tau spíše již pro dospělé než pro děti. Sledujeme postupný odchod ze scény hlavního hrdiny, který naoko připomíná život každého končícího herce. Výsledkem je spíše melancholická atmosféra, která se přece ještě houpe na vlnách humoru, jenž pana Taua provázel po dvě desetiletí. Není to už pohádka, nýbrž rodinný tragikomický film, který rozesměje a zároveň deprimuje. Pro dospělého diváka je to ovšem krásný film. Polákova režie je znát a o to ještě více vliv Západního Německa, což bylo právě u Polákových filmů zvykem. K tomu jsou vybrány překrásné lokality: stará Praha, Červená Lhota, to nádherné náměstí v Jižních Čechách a Vysoké Tatry se Štrbským plesem. Poutavý příběh odcházejícího herce je zasazen do natáčení jeho posledního filmu, do postavy, kterou se proslavil. Jeho poslední film je inspirovaný Jamesem Bondem a Lucasovými Hvězdnými válkami, aby obstál proti zahraniční konkurenci, a tak tu už nechybí natáčecí scény s horkovzdušným balónem, hořícím letadlem či létajícím talířem. Loučícímu herci znepříjemní natáčení i dopravní nehoda či závratě spojené se stářím, a tak blíže poznáváme, jak to asi u filmu chodí. [5089. hodnocení, 69. komentář, 59%] (11.12.2020)

Viděl jsem poprvé až včera 27.11.10. Nic moc jsem neočekával a taky to nic moc nebylo. Nemohu ale zapřít propracovanost, jistě to nebyl odbytý levný film, naopak bylo zajímavé dívat se, jak fungují některé filmové triky. I po psychologické stránce zajímavé, ale ne až tak moc jdoucí do hloubky (je to konec konců taky pro děti). Celkově 65%. (28.11.2010)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Chobotnice z II. patra, Lucie, postrach ulice či právě Pan Tau. To jsou asi nejpopulárnější rodinné filmy a zároveň komedie, které tato dvojice vymyslela, byť toho na má na kontě samozřejmě daleko víc. Hlavně seriál o kouzelném pánovi s buřinkou dal vzniknout dodnes mnoha legendárním scénkám od těch s V. Menšíkem či J. Sovákem nebo i J. Kemrem. Tento film by mohl být důstojným rozloučením, ale jako by spíše cílil na dospělé a starší, kteří dříve Taua sledovali, ale vyrostli. Film totiž není pohádkovým a rozhodně není komediálním. Spíše nostalgickým a leckdy smutným. Herec, který hrál oblíbenou postavu hledá ztracené sebevědomí, protože si nevěří a řadu scén nezvládá. Navíc o něj není valný zájem. Rozsvítí to až jeho double. Ta závěrečná pointa se skutečným Tau je spíše takový hodně nostalgický závěr pro milovníky záhad a hlavně pohádek a dobrých konců. Tau totiž přece nikdy nemluvil, neměl psa a rozhodně ne kudrnaté vlasy. A že by se opíjel? Zůstává ve mě pocit, že si tato postavička, kterou já sám v dětství měl rád, zasloužila lepší tečku. (28.11.2022)