Ikarie XB 1

Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace "novým" člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech - low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině - v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř "prošlého" robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím "starým". A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka. (28.02.2017)

Tehdejší herecká špička se sešla, aby společně natočila podle výborného námětu nejlepší československou sci-fi. To bývaly doby, kdy i sci-fi měla děj, hráli v ní dobří herci a filmový štáb nebyl sbírkou zkrachovalých nedouků. Ikarie XB 1 není žádné stupidní akční béčko, ale poctivý kousek krásné filmařské práce. (11.05.2011)

Jestliže depresivní vesmírný opus, potom tohle. ♥ Vesmírnou odyseu jsem nepochopila a Solaris nedocenila, ale tohle prostě můžu. Geniální předtitulkový začátek, poctivě udělaný, mrazivý zbytek. Jediné, co mi snad přijde trochu naivní nebo přežité, jsou elektronické zvuky. Radovana Lukavského mám ráda čím dál víc. František Smolík ve mně vzbuzoval jakési vyšší myšlenky, Lackovič zase ty nejnižší (nebo se má říkat nejzákladnější?). Lodní počítač má zdaleka nejlepší repliky ze všech lodních počítačů, jaké jsem kdy zatím ve filmu slyšela. Neodpovídající člověk... Když lodí bloudil opuštěný robot a volal Anthonyho, trnulo mi u srdce. Je nemožné nést odpovědnost za ty, co k sobě připoutáme. Co máme od takového světa čekat? Štěstí? Jen muška... Sebranka, která za sebou nechala Osvětim. Země není. Země nikdy nebyla. (03.09.2010)

Žánr sci-fi je v české, potažmo československé kinematografii zastoupen tak řídce, že přídomek "první a nejlepší" by mohl budit dojem, že v nepatrné konkurenci být nejlepší není tak těžké. Jenže on je to opravdu vynikající film, pravé hardcore sci-fi, jakých se dnes moc netočí, podle mě plně na úrovni takových děl jako 2001 nebo Solaris. Dílem se na tom podílí pochopitelně inspirace Lemovou předlohou, ale jen na tom kvalita filmu nespočívá. V zásadě šlo o jeden z prvních filmů žánru, který nestavěl na béčkové zápletce s příšerou unášející nevinné pozemské krasotinky, ale na skutečném zkoumání neznámého. Zároveň film nevytvořil budoucnost plnou šedivých lidí bez emocí, ale naopak stavěl na lidských charakterech, psychice, únavě, ponorkové nemoci, reakcích na nebezpečí. Přitom zůstává optimistickým, neboť zdůrazňuje myšlenku, že pevná vůle, spolupráce a přátelství dokážou člověka přenést přes nebezpečí a útrapy k poznání. Toho si osobně cením, snad proto, jak je právě tohle dnes v "umění" řídké. (17.05.2014)

Úvodní Lackovičovo hysterické „Země není. Země nikdy nebyla!“ mi připomíná podobně hysterický výstup Petra Štěpánka v Každém mladém muži „Je mi dvacet!“ počínající jeho prohlášením, že „se rozhod, že žádný holky nejsou“. Když vzápětí čtu „Námět a scénář: Pavel Juráček“, jsem doma. Následuje klasický příklad jistého druhu filmů z 60. let: naivisticky všelidsko-morální drama ve formátu vizualizované rozhlasové hry s ultra charakterním projevem národních umělců. Při tom je zajímavé, že jde o film, který lze vskutku považovat za prototyp jistého druhu světových sci-fi trháků (vesmírná mise) (ČSSR 1963!). Což mě však na rozdíl od ostatních neplní nadšením. Spíše mě zaujala tehdejší představa taneční hudby budoucnosti. Za pozornost stojí konečné vyznění této vesmírné mise jako cesta z lidstva přes lidstvo k lidstvu – srov. nejen závěr, ale i veškeré příhody na cestě, též pokus s porodem. (25.08.2012)