The Sign of Four (S02E15)

Ve snaze nehodnotit ostatní herecké představitele slavného detektiva čistě na základě jednoho filmu jsem shlédla i Cushingovu verzi Znamení čtyř. Problém tohoto snímku tkví v emoční plochosti a překotnosti. Je očividné, že padesátiminutový formát se pro tuto delší Doylovu povídku nehodí. Jako by se nedostatek času projevil na rychlosti odříkávání replik, které jsou doslova oddrmoleny, a to včetně dramatických věcí. Rovněž kulisy jsou divadelní. Snímku zároveň chybí jakékoli napětí. Co se herců týká, jestliže u Znamení čtyř z roku 1987 někteří recenzenti obecně vyčítají (patrně z neznalosti zbytku seriálu) Brettovu Holmesovi přílišnou vážnost a nedostatek úsměvu, Cushingův Holmes je ve srovnání s ním absolutní suchar. Navíc jak jsem již psala u Psa baskervillského, energie Cushingovi nechybí, ale je stále stejná, a ještě více než u pohodáře Richardsona, který disponuje značným charismatem, tak postrádám v Cushingově pojetí pro Holmese typické prvky jako klid střídaný s horečnou aktivitou či výraznější změny Holmesovy nálady, tak skvěle vystižené právě Jeremy Brettem. Chybí mi i onen lehký humor přítomný v seriálu TV Granady. Pokud jde o vedlejší postavy, Sholto neodpovídá vzhledem ani chováním, navíc jeho herecký projev působí nevěrohodně. Špatný je i výběr Smalla. Snímek je tentokrát dost věrný předloze, byť zde vedle nějakých drobných změn oproti textu v rámci nutného zkracování najdeme i některé odlišnosti od ní (viz irregulars v Baker Street, Tonga nespadl do vody apod.). Ocenit lze například epizodu s bývalým boxerem či paní Forresterovou. Zvláště přítomnost této druhé postavy je příjemným doplněním, neboť ve verzi s Brettem byla úplně vynechána. Ovšem návštěva u ní poněkud zpomaluje tempo detektivního pátrání, což asi osvětluje důvod jejího vypuštění ve filmu z roku 87. Návštěva Sholta u Mary je pak naprosto zbytečná. Naopak zamrzí zcela chybějící scéna s Holmesovým převlekem, kterým napálil inspektora Jonese, jež pobaví v mladším snímku, špatně zahraná scéna s Mary u truhly (Mary je tu nadšená z pokladu, což v knize nebyla. Pouze se tu říká, že není nadšená, ale její herecký výraz tomu naprosto neodpovídá.) a předstírané sympatie mezi Watsonem a Miss Morsten, kterým nelze na rozdíl od snímku s Brettem, kde byl jejich vztah naznačen sice mnohem decentněji, ale zato uvěřitelněji, vůbec věřit. Celkově tak lze říci, že tento snímek se mladšímu filmovému zpracování této povídky nevyrovná, ale na rozdíl od hloupého Psa baskervilleského s Cushingem jde tentokrát o adaptaci předloze daleko věrnější a lze ji vcelku s klidem doporučit. (21.02.2024)