Zem spieva

Hodnotu některých filmů doceníme až o mnoho let později po jejich natočení... což je přesně případ snímku Zem spieva, ten mezi nimi bude figurovat na čelních místech. Starými tradicemi a folklórem prostoupený každodenní tvrdý život lidí pod Tatrami, dávno zapomenuté písně, dětské hry a řemesla, které už nikde neuvidíte, to vše nadčasově sestříháno a prokládáno záběry dechberoucích přírodních krás Slovenska. Nemám co bych tomuto skvostu vytknul. (11.09.2014)

Pecka. Skvelá práca s kompozícou, podmanivá hudba. Zaujímavé, že kamera ma často ľudí na háku a obraz sa sústredí na vyplnenie priestoru - rám prírody ostáva a je jedno či majú ľudia odrezané hlavy, alebo utekajú zo záberu. Natočenie "zo spodu" dodáva filmu výpravnosť a monumentálnosť. Treba vidieť... (21.05.2008)

Tiež ma zaujalo, že film vznikol za podpory T. G. Masaryka a zaujalo ma aj žánrové zaradenie, keď ho istá televízia nazvala kartografickým dokumentom, čo j pomerne výstižné. Niektoré kritické ohlasy hovoria o tom , že film strašne zostarol. Ok, možno to pre mnohých mladých nebude ľahké sledovanie, ale tento film má mnohé iné hodnoty. Tou najväčšou je autentický záznam vtedajšieho života prevažne na vidieku, ale úvod zaujímavo zachytáva aj starú Bratislavu (ešte tú peknú, nie komunistickými architektmi zdevastovanú). Hory, lúky, práca, folklór, hrajúce sa deti, tanec a znova príroda. to všetko ozvučené hudbou. Po čase trošku jednotvárne, ale hodnota tohto kultúrneho dedičstva je veľká. Karel Plicka toho urobil pre Slovensko dosť. Je smutné, že 99% ľudí účinkujúcich a podieľajúcich sa na tomto filme už nežije. Čas nezastavíš. Z dnešného pohľadu 80% , ale vzhľadom na veľkú hodnotu diela by to možno malo byť 100%. (10.01.2015)

Teprve vysoké ocenění filmařské činnosti Karla Plicky v zahraničí upozornilo i u nás na výjimečnou práci tohoto sběratele záznamů mizejícího světa slovenského folkloru. Již na sklonku dvacátých let natočil dva žánrové snímky, z nichž zejména Po horách, po dolách dosáhl značného ohlasu na Výstavě umění ve Florencii v roce 1932. O necelý rok později Plicka promýšlí koncepci svého nového filmu, který by pojednával o životě obyvatelů slovenské dědiny, o jejich mizejících zvycích, radostech, starostech, písních, tancích a hrách. Ve spolupráci s kameramanem a fotografem Alexanderem Hackenschmiedem a hudebním skladatelem Františkem Škvorem vytvořil jedinečný etnografický dokumentární obraz, který paradoxně dosáhl svého triumfálního úspěchu za hranicemi, než v Československu. Premiérová kina jej po prvním týdnu stáhla z programů, neboť diváci zvyklí na zcela jiný typ filmů Plickův snímek bojkotovali. V roce 1934 byl společně s několika dalšími českými filmy odeslán na prestižní Mezinárodní filmový festival v Benátkách, kde nakonec obdržel řadu ocenění. V tomto díle filmaře a básníka je trvale zachován obraz slovenské vesnice, který dnes patří k nenávratné minulosti. Je v něm zachycena krása země, krása nebe a krása života. Je v něm zachyceno cosi velkolepého a přece neokázalého, obyčejného a vlastně přirozeného. Při pohledu na plující oblaka, zurčící potoky, třepotající se trávu a stromy mám skutečně pocit, že země zpívá. Jen nevím, dovedeme-li si toto bohatství zachovat i do budoucna. (03.05.2010)

A já myslel, že Slováci takto žijí i dnes ;) Teď ale vážně. Unikátní dokument,který nám umožňuje přenést se v čase na východní Slovensko 30. let minulého století. Možná to působí více idylicky, než to doopravdy bylo, ale děti pobíhající v krojích kolem koz a ovcí pasoucích se na strmých travnatých svazích jsou prostě neodolatelné, stejně jako monumentální hory na obzoru, přes která se převalují mračna a sem tam prosvitne slunko... (06.04.2014)