Dlhaňa

Film nám neukazuje Veľkú vlasteneckú vojnu a osudy ľudí v nej, ale zobrazuje pozostatky týchto bojov síce ďaleko od vojnových zákopov a v meste kde na všetky tieto útrapy ľudia sa snažia zabudnúť. Témou je príbeh dvoch žien, ktoré v dobe blokády Leningradu 8.9.1941 až 18.1.1944 krátko spoločne bojovali v protilietadlovej batérii a kedy sa obe pokúšajú zapojiť do mierového života. Pohybujú sa v zničenom a vyčerpanom meste, ale najviac zničené a vyčerpané sú práve oni dve a hľadajú spôsob ako sa vyrovnať s následkami vojny. Mier bol síce vyhlásený ale do mysle ľudí sa dostáva len veľmi pomaly. 863 dní v utrpení aj naďalej prináša svoje dôsledky. Odporúčam si pozrieť tento film aj keď ide o film veľmi ťažký, ktorý zaručene zanecháva stopy na duši diváka. Hlavná dejová línia sa k nám dostáva cez postavy a nie cez prostredie a vykresľuje čo cítili ženy zapojené do tej strašnej vojny vo svojich mysliach a dušiach a ako sa zmenili z citlivých bytosti na osoby emocionálne prázdne, chovajúce sa bez zábran, chladné a dokonca aj kruté. (10.07.2020)

Zasazení do poválečného Leningradu je pouhá kulisa, protože příběh Dyldy je vlastně univerzální a vzhledem, že film jej téměř výhradě vypráví skrze postavy a nikoli skrze prostředí, kterým se zaštiťuje, je to vlastně trochu zrada. Nadužívání dlouhých detailů na na sebe zírající postavy, hledající v očích druhého odpovědi nebo alespoň úlevu, nakonec dokáží degradovat sílu tohoto způsobu vyjádření, protože jak se mladý citliví režiséři jednou snad dozví, detail tváře je strašlivě důležitý a silný typ záběru, který musí nalézt své místo v prostoru a času, který zde ale často nikdo nevybudoval. Jde se od detailu v jednom prostoru do detailu v druhém prostoru. Kamera a práce s barvami sice občas imponují tím, jak se vzdávají nabízející se šedi poválečného velkoměsta a šponují pastelové barvy v příslibu pomalého návratu lepších časů do ilustrací ruských pohádkových knížek, nicméně ve výsledku to je na nic, když s tím zasazením film prakticky zapomene ve výsledku pracovat. Škoda, že něco z této doby nestihl natočit Alexej German. (23.05.2020)

Na 28-letého tvůrce obdivuhodně těžké téma s komplikovanými vztahy. Navíc obrazově perfektně vystihující atmosféru jak místa a doby, tak náladu příběhu a jeho protagonistů. Přestože mi je tento typ depresivních dramat s historickým zasazením do starého Ruska hodně vzdáleným šálkem kávy, před Balagovem jako umělcem musím smeknout. Co bude točit jako ostřílený matador? P.S.: Výkony obou hereček brilantní. I když otázka, nakolik to hráli. Druhý den jsem na ulici za rychlé chůze na okamžik zvednul pohled od mobilu před sebe a na vteřinu se potkal s blízkým pohledem kolemjdoucí děvočky Miroshnichenko (představitelka hodně komplikované hlavní postavy). Byl to přesně ten pohled a v něm reakce na bytost, vstupující do její komfortní zóny, jaké házela na všechny ve filmu. Až mě zamrazilo. [Cannes] (18.05.2019)

Bezútěšné a klaustrofobní drama z poválečného Leningradu, kde se kvůli neexistenci jakékoliv důvěry, vřelosti a naděje zdá být nemožné žít, natož přivést na svět nový život. Sugestivní obraz devastace města, těl i duší. Podobně syrové a emocionálně zdrcující jako dramata natáčená v troskách rozbombardovaných německých a italských měst, ale formálně (vnitrozáběrová montáž mimořádně dlouhých záběrů, významotvorná práce s barvami) propracovanější. Osmadvacetiletý Kantemir Balagov představuje talent, který se vyplatí sledovat. 80% (08.12.2019)

Důvěrný vztah dvou žen je zde něco víc než běžná menšinová láska. Jedna z žen svěří svého chlapečka své spolubojovnici a jde s armádou na Berlín. Po návratu najde pouze její tiše mlčící kamarádku. Dítě nikde. Jeho osud v jediné zdánlivě bezstarostně hravé scéně otřese i nejodolnější povahou. Místo smutnění chce za každou cenu dalšího potomka. Vysoká dívka je dílo zralé, vyvážené, filmařsky promyšlené, zbavené líbivých efektů i nadbytečných slov. S výstižnou náladou Leningradu v roce 1945. Všudypřítomný výraz unavené odevzdanosti ve tvářích lidí. Druhá půlka se mi zdála trochu slabší. (01.09.2020)