Sibyl

Sibyl má z minulosti více psychických problémů, než dokáže jako psychiatr vyřešit. Když se pak rozhodne vrátit se k psaní knihy, vrátí se jí všechny problémy způsobené alkoholem a přítelem, který nechtěl dítě, které s ním měla. Všechny vzpomínky se vrací ještě silněji, když se snaží pomoci mladé vycházející hvězdě stříbrného plátna, která nechtěně otěhotněla se svým slavnějším kolegou, a chce se dítěte zbavit, zatímco on nesouhlasí. Sibyl musí dokonce řešit jejich problémy při natáčení filmu na ostrově s neurotickou německou režisérkou v zádech. Poměrně nudný ukecaný film. [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (29.09.2019)

Je to velmi zvláštní film, v němž jsem se absolutně utopil - kdo koho miluje, kdo koho nenávidí, kdo s kým spí a hlavně, co je realita a co je rozepsaný román hlavní hrdinky. Ačkoli je to pro mě samotného dost překvapivé, Virginie Efira jsem viděl poprvé. Adèle Exarchopoulos a její živočišný temperament sice nevyužit na maximum, ale pro potřeby tohoto snímku dostatečně. A díky filmu jsem se obohatil také hudebně, ústřední písnička má velký melancholický potenciál. (27.12.2023)

Tento film síce nie je ničím výnimočný, ale za to na druhej strane ponúka zaujímavý pohľad do myslenia spisovateľky, ktorá svoju prácu podriaďuje a inšpiráciu na ňu čerpá z milostného vzťahu iného páru. Podobných filmov nie je veľa s daným námetom, ale tu sa trošku prejavil taký ten francúzsky neduh, že Francúzi proste vedia niekedy natočiť snímky, z ktorých neprenikne na diváka ani jedna alebo len veľmi málo emócií. Škoda toho. 55 % (11.05.2022)

Zvláštní film, zpočátku mě dost nudil (přišel mi v podstatě o ničem, navíc to má místy dost chaotický střih, kdy se skáče z místa na místo a v čase a člověk se v tom může ztratit), ale ke konci už jsem si obě hlavní ženské postavy (vynikající duo Virginie Efira & Adèle Exarchopoulos, kvůli níž mě ostatně ten film zaujal) oblíbil a celkem se mi to i líbilo. Titulní postava Sibyl mi trochu připomněla hlavního hrdinu španělského snímku El autor, který rovněž řeší problém s prolínáním vlastního života a knihy, kterou píše (i když Sibyl má spíš větší problém s alkoholem, řekl bych). Celkově mi přišlo, že je z toho filmu znát, že ho natočila žena, a nejspíš tam i dala něco autobiografického z vlastního života, a ačkoli mě tenhle typ evropského artu moc neoslovuje, něco do sebe ten film má - většina scén s Adèle Exarchopoulos se mi líbila (i když se ve filmu bohužel nesvlékne ona, nýbrž Virginie Efira), odehrává se to na pěkných lokacích (ten ostrov s kouřící sopkou - překrásný záběr v 62. minutě na osvětlený dům v popředí a v pozadí je sopka, z níž vytéká žhavá láva - nemá chybu, podobně jako replika té sopky později na večírku), hraje tam pěkná hudba a celkově je to vizuálně docela hezky natočeno; jiná věc je, že jsem tam nejspíš postrádal nějakou nosnou myšlenku, která by ten film držela pohromadě a tak nějak ho "ospravedlnila", působilo to na mě poněkud intelektuálsky odtažitě a možná i zbytečně. (18.01.2020)

Aby se mohla vrátit k psaní, kterého se před deseti lety vzdala pro kariéru psycholožky, Sibyl radikálně omezí svůj počet pacientů. Ponechává si, mimo jiné, mladou a trochu invazivní začínající herečku Margot, která se vyžaduje pomoci s velmi zásadním životním rozhodnutím. Její neschopnost samostatného jednání dovede Sibyl až na filmové natáčení, kde plní úlohu Margotiny psychické podpory a zároveň komunikačního prostředníka v milostném trojúhelníku mezi Margot, jejím hereckým kolegou a režisérkou filmu. Sibyl se však musí sama potýkat s vlastními démony z minulosti, které se, pomocí retrospektivních scén, postupně derou na povrch. Natáčení filmu se odehrává na krásném ostrově Stromboli, jehož dýmající vulkán je symbolickou předzvěstí možné erupce. Herecké výkony Virginie i Adèle jsou solidní, přesvědčivé a dojemné, ale dozajista nejlepší tragicko-komický výbuch emocí, který stojí za to vidět, předvádí Sandra Hüller coby režisérka. Její chvilková ztráta nervů představuje jednu z mála komičtěji laděných scén tohoto filmu, který je ve svém celku spíše temný. (15.02.2020)