Obsahy(1)
Documenteur vypráví příběh jedné Francouzky v Los Angeles, Émilie, odloučené od muže, kterého miluje, a hledající ubytování pro sebe a svého osmiletého syna Martina. Ubytování najde a nastěhuje do něj nábytek sebraný mezi odpadky na ulici. Její rozvrat je vyjádřen spíše jinými lidmi, které pozoruje, než jí samotnou, žijící tiše v mnohonásobném exilu. Píše na stroji čelem k oceánu. Několik záblesků její dřívější vášně ji znepokojí, a tak všechen svůj cit věnuje svému synovi. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (7)
Tohle není film pro naši "zážitkovou dobu", už proto, že zážitek je chápán jako "prožitek ega", vně všech vztahů i prostředí, které tvoří jen jeho pozadí. Émilie Cooper prožívá se svým synem Martinem (Mathieu Demy) zážitek "obývání nového bytu v L.A., který nám musí být naprosto lhostejný: Émilii ani Martina neznáme, možná jsou nám trochu sympatičtí, ale nás se to rozhodně netýká, ani nás to nijak nepovznáší. Ledaže bychom to sami už někdy prožili, třeba když se stěhujeme z koleje do firemního bytu. A to je právě ono! To už se určitě stalo každému z nás a jde jen o to, propojit svoje zkušenosti s představami Agnès Vardové, které sice nejsou tak konkrétní jako ty naše, ale nejspíš jsou poetičtější, výtvarnější a literárnější. Všechno, co se nám přihodilo, se stalo i někomu jinému; je to třeba jen nalézt a pojmenovat. A to je jeden (možná z mnoha) smysl nejen tohoto filmu. ()
Sociální realismus v dobách, kdy se to ještě tolik nenosilo. Výborné. Opět spoustu jazykových hříček. Jak přemýšlí Agnes Varda je pro mě skutečně záhadou, ale baví mě to. Výborná hudba. ()
Spočiatku mi prekážalo, že popri zaujímavých záberoch sa Varda až príliš upínala na hovorené slovo a nevedel som teda, na čo sa mám sústrediť skôr. Postupne ale necháva viac prehovárať obraz a divák zisťuje, že ho film svojou atmosférou dokonale pohlcuje. A atmosféra zapadnutých zákutí Los Angeles počiatku 80. rokov, o to tu ide minimálne rovnako, ako o hlavnú hrdinku. A samozrejme aj o všetky vedľajšie postavy vrátane tých, ktoré sa tu ocitajú iba na pár sekúnd.Takto sa autorsky a poeticky zachycuje realita. ()
Údajně Vardin nejoblíbenější vlastní film. Hezky to píší na sítích: „pokud je pro Vardu něco typické, pak je to její neochota hrát na jistotu a dělat, co se od ní očekává.“ A: „Není to ani čistě hraný hraný film, ani dokument, možná nejlépe jej lze popsat jako dokument s hranou hlavní postavou. Oba filmy vznikly během Vardova druhého pobytu v LA v letech 1979 až 1981. Tentokrát byla Varda sama, bez Jacquese Demyho, natáčela Mur Murs pro francouzskou televizi a marně se pokoušela dát dohromady finance na nakonec nerealizovaný film s názvem Maria a naháč.“ Proč mě to zaujalo: je to setkání s fotografickými kompozicemi rané Vardy bez jejího vždy trochu násilného konstruování alegoriky a humoru. Je to zralá Varda, nenásilná v tom o čem hovoří (feminismus), bez velkých ambicí. Skromný film, skromný květ. A v tom velmi silný, osobní. Minimalismus evokuje filmy Akerman. Co se děje, je uvnitř. Kamera je dokonalá – ať zabírá špínu předměstí v dešti, ryby (Varda je přeci rybářská holka, to se ví!), muže (!!), to, co zbylo z hippies; ať je dokumentární anebo inscenovaná. Připomínala mi práce Ballhause, Lohmana anebo Jürgese pro Fassbindera. Všechny ty příčky, složitě komponované předěly, horizontály, diagonály, barevné akcenty, deformace... Samotný film je silně elegický. Hodina stačí, ale je utnutý, je to záznam samotné režisérky, nepotřebovala to formovat do nějaké artové konkluze. To, že závěrečná apoteóza nestihne vysvobodit ani náhodou je má jediná kritika. Ale na druhou stranu je to takhle cudnější, civilnější, míň happy endové. Důraz na text mi připomněl i filmy Durasové. Nedávno jsem viděl Vardové Nausiku, byla tam chvíli zabíraná i sama režisérka. Bylo jí už přes 40, pěkná ve smyslu krásky nikdy nebyla, navíc Nausicaá není její nejpovedenější film. Ale to co tam z ní šlo bylo neuvěřitelné: jiskra, oheň, energie. Věděla přesně. Byla tvůrčí a měla étos. A ano – hudba zde. Delerue uměl a k tomu je to jen klavírní. Komorní výraz. Tohle zas trochu evokovalo Jane Campion. Je možné, že její Piano na břehu moře si to odsud bere? Trochu mě mrzelo, že ve filmu moje oblíbená Delfína jen mluví (i když má neherečka Mamou v hlavní roli tak zářivý úsměv). Pak tam byl ale trik s nahrávkou jejich hlasu, který se zamění a došlo mi, že je to klíčové pro Vardin smutek zde: „Tváře jsou skutečnější než slova." A: „Na nahrávce svůj vlastní hlas nikdy nepoznáš." ()
Za mě velmi příjemná hodinka a svým způsobem asi nejlepší osmdesátkovej film, co jsem viděl. Nedoporučuju očekávat nějak moc děje, protože se za celý film skoro nic nestane. Snímek je realistický, trochu vleklý, ale ne uměle natahovaný, což je vidět na stopáži. Je to krásně (tak trochu dokumentárně) natočené, roztomilé a poetické. Nemyslím si, že to každého bude nějak extra bavit ale se správným mindsetem a bez nějakých přehnaných očekávání to může být příjemně strávený čas. ()
Reklama