Pat Garrett & Billy the Kid

Pomalý a melancholický, ale když na to přijde tak i patřičně brutální a nekompromisní western který nesedne každému, ale já jsem se tou atmosférou a perfektní souhrou mezi Coburnem a Kristoffersonem nechal pohltit a po letech jsem si zopakoval tenhle film který je asi od režiséra Peckinpaha můj nejoblíbenější.80% (20.03.2023)

Klasický westernový příběh s jasným cílem nahradilo melancholické vyprávění o plynutí času, okouzlení prostorem, násilí jako prostředku komunikace a neobvyklém přístupu ke smrti, se kterým si má klukovská mysl nevěděla rady, ale stejně si na tu směs fascinace a zmatení pamatuji doteď. Pat Garrett a Billy Kid je esencí "peckinpahovského post-westernu" - lehce existenciálního, melancholického, lyrického a občas velmi krutého snímku o dávném přátelství a procesu cesty bez cíle… V málokterém filmu se umírá tak samozřejmě a žije tak naplno, bez zatížení minulostí a přemýšlením nad budoucností. Peckinpahův film je motivem smrti obou postav doslova zarámován, když v první scéně umře Garrett (James Coburn) a v poslední Kid (Kris Kristofferson), přičemž hned na začátku dojde skrze smrt k otevřenému prolnutí minulosti a budoucnosti. Postavy jako by střílely napříč časoprostorem (jakkoliv to zní praštěně, přesně tak je celá úvodní scéna sestříhaná). Pokud Balada o Cable Hogueovi čas tematizuje, Pat Garrett a Billy Kid jej vůbec nebere jako určující. Postavy každý okamžik svého života prožívají s vědomím, že může být poslední… Není důležité, kdy žijí, ale že vůbec. Smrt je nedílnou součástí bytí a nikdo s ní nedělá cavyky. V lehce bizarní scéně střeleckého souboje jeden chlap s naprostou ležérností odpráskne druhého (oba podvádějí), ačkoliv si předtím poměrně bezstarostně povídali a se stejnou ležérností přistoupili ke skutečnosti, že jeden z nich musí umřít… Nad definitivností smrti se nikdo nepozastavuje, nicméně život je o to intenzivnější. Alespoň v Peckinpahově podmanivém filmu se spoustou panoramatických záběrů s osamělými hrdiny na cestě, doprovázených brilantním hudebním doprovodem Boba Dylana, bez něhož si film - podobně jako u spolupráce Leoneho s Morriconem - ani nejde představit. Pat Garrett sice musí zabít Billyho Kida, ale to nevylučuje vzájemné kamarádství a přetrvávající hluboký respekt, který k sobě vzájemně cítí. Síla mužského přátelství je v tomto filmu asi nejsilnější ze všech Peckinpahových děl. Snímek navíc obsahuje minimum motivů, které by "rozbíjely" proces plynutí vyprávění dílčími emotivními zápletkami (což je jinak u Peckinpaha běžné). Pat Garrett a Billy Kid tak možná není vysloveně zábavný, nemá žádný výrazný příběh, nemění charaktery postav před očima, není oslňujícím experimentem s možnostmi filmového výrazu a jakkoliv explicitní výbuchy násilí se plně podřizují celkové melancholické atmosféře, jenže je zkrátka krásný… Od začátku až do konce. (20.05.2007)

Zvláštní, tak nějak smutně a drsně působící western. Rozhodně postrádá romantické rysy většiny westernů, ve kterých se to jenom hemží hrdinnými indiánskými bojovníky a pláněmi plných bizonů. Nenajdete tu klasického klaďase a záporáka, nic tu není černobílé. Zároveň se tu ale nešetří mrtolami, což je typické pro filmy Sama Peckinpaha. Ten se nikdy nebál zatlačit na pilu a v jeho filmech se zabíjí ostošest (viz. Divoká banda). Smutnou náladu dotváří i hudba Boba Dylana, který si zahrál i jednu z hlavních rolí. (04.01.2003)

Pat Garrett A Billy The Kid je film, který má duši. Nejenom atmosféru, ale prostě duši. Blb Dylan, kterého jakž takž uznávám jako umělce a jako osobou jím zlehka opovrhuji, si u mě svojí prací na tomhle filmu šplhnul. Hlavně hudbou, samozřejmě, ale i po herecké stránce to bylo fajné. Další (tehdy ještě) hudebník Kris Kristofferson se rázem pasoval na nejlepšího Williama H. Bonneyho jaký kdy navštívil filmové plátno, aby na něm s nenuceným úsměvem jen tak mezi řečí rozdával olověné pozdravy. Takováhle postava si přímo říká, aby kolem ní vznikl film s právě takovým duchem - všichni se znají, jsou přátelé na život a na smrt; s tou si pak navzájem domlouvají rande, aby svými posledními slovy jen stvrdili, že jim tenhle život stál za to, že to stejně nemohlo dopadnout jinak, a že je to vlastně tak nějak v pohodě. Na druhé straně stojí partička bohabojných američanů, která tyhle hrdiny svojí doby uznává a nemá z nich strach... A kdesi mezi nimi je ta zřejmě nejhlavnější postava - James Coburn alias napůl ex a napůl stále ještě amigo, uvězněný mezi dvěma světy a dobře si vědom, že vlak už ujíždí. A přesto, že to nové město nikdy nebude to kam patří, nejde z toho vlaku vystoupit. Všechno násilí, které se během těch dvou hodin uděje, pak působí zcela přirozeně, jako něco s čím není třeba bojovat nebo čím se cítit pohoršen. I tomu zmetkovi Billy Kidovi by se to všechno najednou dalo odpustit... Z toho všeho si pro sebe dávám dohromady stručný závěr - magie filmu v praxi a výborný western k tomu. 80% (29.07.2007)

„Fazole, špenát, švestky, fazole, losos, fazole, fazole se špenátem, vařené fazole, fazole, dušené hovězí, sádlo, výběrový losos, švestky, fazole, rajčata, řepa, fazole…“ Sice začíná záběry na rozstřelované slípky, ale je to poklidný nostalgický western. Hudba v něm hraje minimálně stejně důležitou úlohu jako v takovém Absolventovi. Také zde posunuje děj kupředu a vytváří zvláštní atmosféru, zvláštní pohodlíčko pro každého milovníka westernů. Tohle je jeden z těch posledních opravdu dobrých a Sam Peckinpah jakoby to dobře věděl. S hořkostí vypráví baladickou story o chlapech, kteří „jsou vždycky na špatný straně“, o chlapech, kteří se cítí být silní díky svým zbraním, kteří mají neustále potřebu něco si dokazovat, ale kterým stejně na ničem nezáleží, se vším jsou smíření a pouze pokojně čekají, kdo je odpráskne … ale ta volnost! Ve světě Sama Peckinpaha a ve světě obecně nevítězí ten, kdo umí rychleji tasit, ale ten, kdo je větší svině. Děti využívající – s americkou vlajkou na pozadí – šibenice coby houpačky, zde nejsou nikterak neobvyklým výjevem, desítky mrtvých rovněž ne. Spousta desperátů, po přesném zásahu zpomaleně klesajících k zemi k Peckinpahovým filmům neodmyslitelně patří, naprostá ledabylost v nakládání s ženskými postavami rovněž. Skvělé hlášky („V Mexiku se z něj stane další gringo, co sere feferonky a dumá nad nesmrtelností chrousta“), skvělá hudba, skvělá atmosféra. Pokud jste připraveni dozvědět se „definitivní“ pravdu o divokém západě, déle neotálejte. 80% Zajímavé komentáře: Gemini, pshimi, Angerr, tragos, Here (09.01.2008)

Podle uživatele Old Shatterhand, který má v oblasti westernů mou plnou důvěru, jsem viděl na ČT nějakou zkurvenou verzi. Takže hodnotím tu zkurvenou verzi z ČT, aby bylo jasno hned na začátku. Rozhodně se velmi cením originálnějšího westernu, zejména nejednoznačné pojetí hlavních hrdinů bylo skělé. S filmu na mě šel takový zvláštní smutek, možná nostalgie to byla, což byl klad. Zápor byl, že mě přišel místy nudný, někdy jsem až tak moc nechápal proč hlavní hrdinové jednají jak jednají . Film byl dlouhý, ale přitom krátký. Uvítal bych větší péči věnovanou i vedlejším postávám. Samozřejmě, že i zde jsou scény, které ve mě budí mrchu závist, třeba scéna, kdy leží Pat v posteli a kolem sebe má mraky holek je hodně snová. Jinak zabíjení bylo na hodně dobré úrovni, to se musí nechat. Ovšem největší body u mě nasbírala hudba v kombinaci s nádhernými záběry kamery. To už bylo skoro stejně tak dobrý jako ty mraky holek v té postýlce. Je tu hodně velká šance, že až uvidím nezkurvenou verzičku, přidám hvězdičku. (13.07.2007)

║Rozpočet $4,638,783║Tržby USA $8,000,000║Tržby Celosvetovo $11,000,000║ Sam Peckinpah zas mimo mňa. /40%/ (03.02.2010)

Sam Peckinpah je režisér, kterému nemohu přijít na chuť. Jeho filmy nevyhledávám, ale pokud běží v televizi shlédnu je většinou se zklamáním. Už jeho Balada o Cable Hogueovi mě poměrně nudila. Teď jsem mu dal opět šanci a opět mě zklamal. Pat Garrett a Billy the Kid mi přijdou jako nevyvážený western, plný zvláštních okamžiků, některých dobrých některých špatných, který je nevkusně zakončen jako by ustřižen. James Coburn a Kris Kristofferson jsou si kvalitními soupeři a přáteli zároveň. Sledujeme jak každého z nich popohání jiná motivace, jak se oba mění a směřují k jasnému konci. Nejvíc mě ve filmu potěšila scéna umírajícího muže, který pomáhal Patu Garrettovi napadnout jedno sídlo banditů. Umírá, vedle něj klečí jeho manželka a do toho zní Klepání na nebeskou bránu. Hezký okamžik, který dotlačil film do průměru. Ještě jedna věc, tu červenou nechutně svítivou krev si mohli odpustit.... (15.07.2007)

Hodně naturalistický western, prostě klasika a la Peckinpah.... (29.11.2007)

Melancholický western Sama Peckinpaha. Taková westernová Bezstarostná jízda. Dva kamarádi a zároveň protihráči, Pat Garrett - desperát se šerifskou hvězdou, který si své postavení musí vykoupit nářkem svého svědomí a Billy the Kid - symbol svobody a svobodomyslnosti, jehož naopak pomalu dohání život za hranicí zákona. Nedá se jednoznačně říci, kdo je dobrý a kdo zlý, svět westernů Sama Peckinpaha nikdy není černobílý, ba naopak, složitý, osudově zamotaný a hlavně drsný a zlý... Přesto je to Peckinpahovo ohlédnutí za zlatými časy, kdy se ještě prožívaly skutečné Osudy a kdy žili skuteční Muži. Život bolel, ale měl hloubku a smrt byla završením něčeho neopakovatelného... (12.07.2007)

Tak trochu jiný western od Sama Peckinpaha. O přátelství za doprovodu písňového soundtracku od Boba Dylana. Životní role Krise Kristoffersona, jedna z nejlepších Jamese Coburna a skvělá herecká příležitost pro Dylana. Je to pomalu plynoucí rozjímaní zasazené do klasických westernových reálií. Jak jsem zmínil na začátku - prostě tak trochu jiný western. (13.07.2007)

Výjimečný western, v němž jsou jeho hrdinové pro nás hrdiny, ačkoliv jsou jejich postavy zcela zbaveny romantického přikrášlení a jakýchkoliv "rytířských" nánosů. Existuje tu přátelství a respekt, hlavní je však vlastní přežití. James Coburn a Kris Kristoffersen tvoří výjimečný pár, ačkoliv víme, k čemu asi tak snímek směřuje, je jeho vyznění nesmírně silné. Starý Divoký západ je pryč, lépe řečeno - nikdy nebyl takový, jak jsme si ho vysnili. Alias Boba Dylana a jeho písničky pak tentokrát ruku v ruce s pořádnou dávkou Peckinpahova krásného pesimismu stojí za přitažlivostí, poutavostí a krásou tohoto snímku. (13.08.2006)

Nesmírně pohodová záležitost i přes to všechno zabíjení a to díky Dylanovu soundtracku. Sam Peckinpah je prostě mistr, kdo viděl tenhle film, tak se se mnou asi přít nebude. Dostávalo mě, že všechni spolu vlastně kámošili a jen tak mimochodem se vždycky pozabíjeli. Krásně melancholický film. (06.03.2007)

Že tento film představuje „tak trochu neortodoxní western“ a střelba zde nemá podobu vyřizování účtů a nepřátelství, ale intimního dialogu mezi pistolníky, vám řekne každý. Otázka zní, čím to je motivováno? Je to dané tím, že v sobě film odráží stav duše svého režiséra, že tu máme klasickou pozdní tvorbu muže, který - stejně jako Tarkovskij v Nostalgii nebo v Oběti - přiznává, že moc mluvil, moc střílel a kriticky reviduje nejen sama sebe, ale i svoji starší tvorbu (tudíž se lze oprávněně domnívat, že k plnému docenění filmu je třeba jistého metuzalémského věku). Slovy Heideggera směřuje od metafyziky k bytí, k uvědomění si konečnosti. Také proto mi přišel film lepší než slavnější Divoká banda. Ne vyloženě kvůli tomu, že by Peckinpah konečně věděl, co říct, z nějakého extrémního zmoudření ho nepodezírám (poněvadž zkušenost neznamená automaticky zmoudření), ale spíš pochopil, jak to říct. Tím narážím na opravdu mistrnou kompozici scén, současně tak asketickou a zároveň bohatou. Nebo spíš přesnou, protože řada postav kupříkladu posedává v prázdné místnosti, aniž to scénu jakkoliv oslabuje. Z toho všeho povstává otázka: Mění se westernový žánr, nebo jen jeho tvůrci? Co když je Pat Garrett a Billy Kid ryze autorským dílem Peckinpaha, na jehož základě je nesprávné vyvozovat cosi o vývoji kinematografie? Nakonec i onen slavný dovětek od Eastwooda, podobně vysoustružený western Nesmiřitelní, odráží především svého tvůrce. ____ Jak Coburn, tak Kristofferson si to přes enormní charisma fakt nehorázně dávají. Jen ten Bob Dylan se svou rachitickou konstrukcí nezapadá do prostředí, jakkoliv to je zřejmě součást hry. A stejně tak nezapadala do filmu nereálná, komiksová krev. Jinak bych ale tohle dílo bezpochyby zařadil mezi pět svých nejoblíbenějších westernů. (08.12.2008)

Western, který není westernem, ale filmovým rozjímáním nad stavem světa prodchnutý až orientální smířeností s vlastní smrtelností-a snad právě proto naplňující heslo carpe diem až do dna. (23.06.2008)

Peckinpah genialne smichal takovy melancholicky vypraveni o konci jednoho pratelstvi s klasickym drsnym westernem o serifovy hledajicim vraha, to vse navic s naprosto uchvatnou hudbou Boba Dylana, kterej si tu zaroven strihnul jednu z vedlejsich roli chlapka s nozema. Takze film je jednak hodne drsnej, kde se mrtvoly pocitaj do desitek a zaroven smutnej. Navic ty dve hodiny skvele utecou a Peckinpah mel stesti na herce, Kristofferson v jedny ze svejch prvnich roli se tvari jak nejvetsi dobrak, chlapek, kteryho by okamzite clovek pozval na pivo, ale nema problem kohokoliv rozstrilet na hadry. Obdobne je na tom Coburn, kterej se ale precejen misty chova jak hajzl. Takze celkove skvele natocenej, skvele obsazenej, s uzasnou hudbou, perfektnima drsnejma scenama a perfektni melancholickou atmosferou western, jeden z nejlepsich, co jsem kdy videl. (14.03.2010)

Pár dojmů: příliš volná režie, slabě uspořádaný děj a postavy nedrží pohromadě, otravně moc melancholie a tesknivých melodií, Dylan je tu před kamerou rušivý dřevo, přes hlubší význam a zajímavý dobový kontexty ve mně tenhle Peckinpah bohužel nerezonuje, nesedlo si to (narozdíl od Wild Bunch a Cable Hogue). (23.08.2023)

"Řeknu ti kde je Billy, ale to budou posledni slova, který kdy uslyšíš ...," řekne jedna z postav, přítel Billyho Kida, chvíli před tím než ho Pat Garrett nemilosrdně prostřílí. Do toho začně hrát výborná hudba Boba Dylana, která v tomhle filmu tolik zvýrazňuje mnohé hodnoty jako přátelství, oddanost apod., které v Peckinpahových snímcích možná vyhlížejí upozaděně, ale jsou tam a možná jsou tím nejduležitějším, co lze z jeho filmů nabrat. PAT GARRETT A BILLY THE KID není jen obyčejný western a není to jen výborný film, je to něco mezi a víc. (04.09.2007)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 100 nejlepších westernů - 100 Greatest Western Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Neskutečně pohodový film. Všude kvokající slepice, případně slepice s ustřelenou hlavou. Kam se podíváš láhve s alkoholem a muži nalévající se před každou slovní i palnou akcí. A taky je pořád kolem nás hudba, Dylanova krásná hudba. Poté co nějaká sympatičtější postava umírá, zazní nápěv Knocking on the Heavens Door. A do toho přátelství, přátelství umírající jako muži kolem. Mladý pistolník Billy chce žít bez zábran a bez bázně, starší Pat již myslí na zadní kolečka a nechá se najmout za šerifa. Jejich střet je nevyhnutelný. Zatím se oba mazlí s vnadnými ženami v pelíšcích a likvidují své nepřátele s až nesnesitelnou lehkostí... Mám rád Sama Peckinpaha a jeho skvělou režii, speciálně v akčních scénách je geniální. Trailer: http://www.csfd.cz/film/7178-pat-garrett-a-billy-kid/videa/ (22.02.2011)

Tohle je víc o tom vizuálu a o hudbě, než o příběhu, který je velmi jednoduchý a moc se tam toho neděje. Ale zato ten vizuál a ta hudba, to je krása. A k tomu Bob Dylan, to bylo takové milé zpestření. (08.06.2008)