Mimikry – 1972 (S03E09)

Jediná epizóda od Zemana ktorú som videl od začiatku až do konca. Išlo tu o silnú komunistickú propagandu proti hudobným skupinám a charte 77. Propaganda bola jasne vedená proti Plastic People of the Universe. Netvrdím, že všetko tu bolo zlé, herecké výkony boli celkom slušné ale sledoval som to z hrôzou v očiach. (08.11.2016)

Bič boží je jedním z nejlepších dílů celé série. Příběh undergroundové kapely, která kromě hraní obchodovala s drogami, je zajímavý. Zvláště když se mezi ně infiltrovali i Zemanova dcera a její chlapec. O co jde v díle ještě? O nezákonné opuštění republiky s pomocí únosu letadla, o které se celá kapela a pár dalších lidí pokoušelo. (30.09.2020)

Ze začátku tohoto dílu těžká nuda, okořeněná snad jen tou mrtvou holkou. Když potom vyslovili Lábusovu přezdívku, ihned jsem si vzpomněl na onu legendární Náhlovského hlášku „Chozé nepřijel…“. Mimikry a ta jejich píseň – no to bylo něco (není to absolutně můj styl) a samotný text Bič boží stál leda tak za vyliž prdel. Únos letadla alespoň částečně vylepšil renomé této jinak hodně ale hodně průměrné podívané. Skutečný únosce a vrah Adamíra byl pěkný magor, ale Vlach si taky nevedl vůbec špatně…To Plastic People asi zaplakali… (18.07.2019)

"Kdy vyzkoušíme včeličky?" Nahrávky skupiny Plastic People of the Universe jsem za totáče na nepříliš povolených akcích poslouchal poměrně pravidelně, ale musím se přiznat, že kromě té aury zakázanosti jsem se v jejich hudbě moc nenašel. Když se však objevily Mimikry, tak jsem byl nadšený, protože jsem na obrazovce slyšel hudbu a viděl interprety, kteří do estrád tak nějak nezapadali. Čas ve mě to původní nadšení poněkud uhasil, ale přesto se na Mimikry kdykoli znovu rád podívám a ani si neberu osobně, že zobrazuje máničky jako feťáky, únosce a vrahy. To je problém propagandy, mě zaujal Bič boží. (30.11.2016)

Genialita umělce nespočívá ve schopnosti jednou za život vytvořit něco výjimečného, ale dělat to soustavně, nejít s dobou, ale předbíhat ji. Hudbou k tomuto dílu majora Zemana dokázal Zdeněk Liška svoji genialitu bez jakýchkoliv pochyb. Underground je zde překvapivě zobrazen v roli oběti, jediným pranýřovaným zůstává překupník a uživatel drog v jedné osobě Kájík. V době vrcholící normalizace je toto gesto smíření dosti šokující. Důvodem takové shovívavosti vůči undergroundovým umělcům bude patrně potřeba zdůraznit drogy jako ultimátního nepřítele. A toto poslání se podařilo naplnit. (06.08.2020)