Evanjelium sv. Matúša

Hvězdičkově nehodnotím, opravdu nevím, jak se k tomu postavit. Vizuálně velmi působivé dílo, ale celkově jsem byl zklamán. Čekal jsem víc než strohé, statické předvedení textů Matoušova evangelia. Začátek filmu se mi velmi líbil (jakoby se snažil postihnout hranici mezi realističností a snovou legendárností příběhu o Ježíšově narození, Mariina až provokativní obyčejnost, Josefova nedůvěra, zoufalství, pak přijetí andělova vysvětlení, potom silné setkání Ježíše s Křtitelem). Pak už to byla strašná nuda (nehodnotím slovní obsah, který znám z četby Bible) a nedokázal jsem přijít na to, proč to Pasolini vlastně točil. Některé scény (např. činnost Jana Křtitele) jakoby záměrně kopírovaly kýčovitou katolickou svatoobrázkovost, někde je impozantní zveličení statického stylu tradičních "pašijových her", ale ani s těmito dojmy si nevím rady. Posledních pár vteřin celého filmu na mě působilo strhujícím dojmem a věřím tedy tomu, že chtěl autor vyobrazit Ježíše především jako sociálně burcujícího kazatele. To se mu celkem povedlo a nemá cenu o tom s filmem diskutovat, je to prostě jeho pohled. Ale celé to přebíjí nuda, která mě po celý film mučila. I přesto považuji tento film za poctivou, umělecky zajímavou osobitou výpověď o dávném kazateli, který se stal jediným Bohem naší civilizace - a "bezbožník" Pasolini mu prostě jen dává slovo, protože si myslí, že stojí za to ho slyšet. Ostatně domnívám se, že tak pokorný a tak účinný "mediální servis" poskytl tomtuto Slovu za celá staletí jen málokdo - ať už byl Pasoliniho záměr jakýkoli. A jako kuriozitu se nestydím přiznat, že nejsem ani schopen rozhodnout, jestli chce tento film Ježíše, případně křesťanskou zvěst o něm, předvést jako "to zlé" nebo "to dobré" nebo obojí ve vzájemné opozici. Tuto svou neschopnost ovšem neváhám přičíst filmu na vrub jako jeho velký klad. Určitě si to někdy pustím znova. Záměrnou strohou doslovnost trochu kazí český překlad názvu (správně "Evangelium podle Matouše"). (24.03.2011)

Nemám rád křesťanství a Pasoliniho. A přitom jim to dohromady tak sluší! Pasolinimu se musím omluvit. V komentáři ke Kytici tisíce a jedné noci jsem ho přirovnal k Troškovi. To jsem se hodně sekl, Evangelium sv. Matouše je totiž věřte nevěřte jedno z nejlepších zpracování novozákonního textu. Jednoduché, nenásilné, nepatetické... Dlouho jsem byl rozhodnutý dát pět hvezdiček, ale to by film musel být důkladně prostříhán o takových dvacet nudných minut. Pasolini se měl ve střižně zamyslet nad Saint-Exupéryovým výrokem "dokonalé není to, k čemu se nedá nic přidat, ale to, od čeho se nedá nic odebrat" a měl odebrat, aby stvořil dokonalé dílo. Ale jinak člověk pomalu ani nechce věřit, že to skutečně spáchal on (představte si, ani jedno nahé tělo, žádné zvracení, prdění ani jiné tělesné projevy, mininimum tělních tekutin!). (08.04.2007)

Tady Pasolini projevil zajímavé zpracování látky: nechal text Evangelia bez výrazných změn strhujícím způsobem doslova přednášet hercem, který představaoval Ježíše Krista. To vše podtrhuje imaginativní kamera a výběr ze slavné klasické hudby. Celek je obdivuhodý a dopadá na diváka s o to větším výsledkem, než jiné, více "vybavené" filmy. (18.04.2003)

Spirituální kánon Piera Paola Pasoliniho, jenž si po právu vydobyl přízvisko nejslavnějšího pašijového filmu všech dob. Ježíš je zde v souladu s revoluční náladou 60. let vyobrazen jako výbušný mladík s buřičskými ideály, který káže: Kdo nejde se mnou, jde proti mně! Autenticitě prožitku a dodnes strhujícímu tempu vyprávění vypomáhá zejména ruční, dokumentárně laděná kamera Tonina Delli Colliho, rovněž jako přehlídka neherců včetně Pasoliniho matky v roli Panny Marie. (24.11.2023)

Plno ticha, plno hudby, plno slov, plno obrazu. Dohromady je to prostě evangelium. Hodí vám ho a dělejte si s ním, co chcete. Je jen na vás, co si v něm najdete, nikdo vám nic necpe. A v tom spočívá kouzlo tohoto snímku. Zásluhu na něm mají rozhodně všichni ti herci neherci, kteří hraný film proměnili téměř v dokument. Pasolini si uměl vybrat. Výborný výkon tu podává i jeho matka, které prý při natáčení závěrečné scény připomínal smrt vlastního syna, aby v ní probudil co nejpřesvědčivější a nejlidštější zoufalství. Není to zkrátka žádný středověký nebo barokní obraz. Ježíš se nevznáší metr nad zemí s beránčíma očima k nebesům, není to ani Buňuelův kámoš. Je to docela drsný chlapík. (21.01.2006)