Réžia:
Pier Paolo PasoliniScenár:
Pier Paolo PasoliniKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Luis BacalovHrajú:
Enrique Irazoqui, Margherita Caruso, Susanna Pasolini, Marcello Morante, Mario Socrate, Alfonso Gatto, Luigi Barbini, Paola Tedesco, Rossana Di Rocco (viac)Obsahy(1)
Jeden z nejznámějších snímků Piera Paola Pasoliniho patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou. Kontroverzní italský autor v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul), ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku). V době uvedení však snímek vyvolal rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil marxisticky smýšlející homosexuál. Tvůrce tak vzbudil nedůvěru u ateistické části publika i v náboženských kruzích (kde však bylo dílo nakonec přijato). Pasolini byl znám jako odpůrce církve, avšak jeho (milovaná) matka byla oddanou katoličkou; dílo je navíc věnováno papeži Janu XXIII. Ten prosazoval mj. reformy uvnitř církve a dialog se socialistickými státy.
Pasoliniho pojetí nemá nic společného s výpravnými biblickými eposy, jež v padesátých a šedesátých letech produkovala hollywoodská studia. Navzdory tvůrcovým postojům však není ani kritikou či polemikou s jakýmkoli náboženským chápáním Krista. Pasolini neváhá inscenovat andělská zjevení či zázraky; interpretuje ovšem Ježíše jako mladého (vzezřením jemného a krásného) netrpělivého revolucionáře, jenž věnuje veškerou energii naplnění svého poslání a jemuž patří významné místo v duchovním vývoji lidstva. Proto se v dlouhých sekvencích objevuje doslovné znění Ježíšových kázání. Náboženské pojmy (Syn Boží, křest ohněm, království nebeské) zde mohou být dobře chápány i v přeneseném smyslu, jako metafory pojmů z marxistické filozofie (ideologický vůdce, revoluce, spravedlivé společenské zřízení). Pasoliniho dílo je však především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité, zejména v dokumentárním zachycení rozmanitých lidských typů (každý protagonista je charakterizován zpravidla "pouze" výmluvným portrétem). Tvůrce přitom částečně odkazuje na zobrazení příslušných postav v italském výtvarném umění (Giotto, Donatello, Botticelli aj.).
Pasoliniho neorealistický styl jeho prvních děl je zjevný i v tomto filmu, natočeném s přísnou prostotou a čistotou historického koloritu. Pro režiséra nejsou prvořadé peripetie biblického syžetu či biblická podobenství, ale vroucí kázání prudkého, nesmiřitelného a odvážného Krista, který se jako osamělý "revolucionář" snaží vzbudit duch odporu v utlačené, ustrašené mase otroků, ale neuspěje. Starobylá Judea tu není zobrazená jako legenda; vyprahnutá země, ubohé chatrče pastýřů a kamenný palác ohromují svojí prvotní divokostí. Kristus je nad tento ubohý svět povznesen, je to člověk, přicházející v roztrhaném plášti a sandálech na zaprášených nohách napravit svět plný předsudků, krve a strachu. Použitím dokumentarizujícího stylu, dynamické ruční kamery, neherců (jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v úlohe Krista) a současných oděvů ukazuje Pasolini Krista jako živou, skoro současnou postavu. V hudební rovině a obrazové kompozici cituje mýtus a přirovnáváním zpřítomňuje a mýtizuje "realitu". Pokouší se o vytvoření bezprostředního obrazu mravní krásy asketicky čistou černobílou tonalitou, zdůrazněnou znakovým použitím ticha, detailů tváří a linie krajiny.
(oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (88)
Na příslušníka radikální levice a člena komunistické strany jde o poněkud netradiční námět, se kterým se ale Pasolini popral se ctí. Na můj vkus pojal své biblické vyprávění až příliš komorně a poněkud mi vadila i přepísklá stopáž filmu, takových 110 minut by bylo adekvátních. Na druhou stranu, je dobré porovnat tenhle 45 let starý kousek s nepopiratelnými filmařskými kvalitami s mnohem známějším a médii propíraným Umučením Krista a hned je znát, jak zoufale povrchní a prázdný film Mel Gibson natočil. Celkový dojem: 65 %. ()
Na svoju dobu revolučný počin, takto civilné spracovanie danej tématiky muselo nutne vzbudiť celý rad protichodných reakcií. Žiť v tej dobe, určite plesám radosťou... Z dnešného pohľadu je v tom minimum nových pohľadov, ktoré ale divák ako ja presne pri tomto type filmov nutne potrebuje, ak sa má nasýtiť. Takto to ide mimo mňa... ()
Nemám rád filmy o víře, které považují svůj námět za tak samospásný, že necítí potřebu cokoliv budovat a pouze před diváka pohodí Ježíše a nechají ho trousit moudra. Ale musím uznat, že Pasoliniho s mým vkusem velmi nekompatibilní styl mě tu poprvé neiritoval. Jediné, co nechápu, že jako ateista natočil tenhle otrocky křesťanský a naprosto nepřemýšlivý film. Asi kvůli té prvoplánové (i když docela funkční) poetice, co nás velmi okázale fackuje nesnesitelné dvě a půl hodiny. A takové je i moje hodnocení - 2 a 1/2. ()
65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) ()
Plno ticha, plno hudby, plno slov, plno obrazu. Dohromady je to prostě evangelium. Hodí vám ho a dělejte si s ním, co chcete. Je jen na vás, co si v něm najdete, nikdo vám nic necpe. A v tom spočívá kouzlo tohoto snímku. Zásluhu na něm mají rozhodně všichni ti herci neherci, kteří hraný film proměnili téměř v dokument. Pasolini si uměl vybrat. Výborný výkon tu podává i jeho matka, které prý při natáčení závěrečné scény připomínal smrt vlastního syna, aby v ní probudil co nejpřesvědčivější a nejlidštější zoufalství. Není to zkrátka žádný středověký nebo barokní obraz. Ježíš se nevznáší metr nad zemí s beránčíma očima k nebesům, není to ani Buňuelův kámoš. Je to docela drsný chlapík. ()
Galéria (18)
Fotka © Carlotta Films
Zaujímavosti (15)
- U příležitosti 50. výročí filmu na filmovém festivalu v Benátkách řekl Mauro Leonardi, italský kněz a spisovatel, že v první verzi filmu Pier Paolo Pasolini ztvárnil Ježíše bez vzkříšení a bez zázraků. V souladu se směrodatným úsudkem tehdejšího ředitele Katolického kinematografického centra, dona Francesca Angelicchia, se režisér po natočení filmu vrátil do kulis a přidal scény, které byly od té doby přítomny ve finální verzi filmu. (classic)
- V létě 1963, aby hledal místo pro natáčení filmu, podnikl Pier Paolo Pasolini výlet do Svaté země, aby se připravil na natáčení filmu. Doprovázel ho Don Andrea Carraro z Pro Civitate Christiana z Assisi. Na cestě vznikl dokument Obhlídka exteriérů v Palestině a první projekce byla provedena ve Spoletu během Festivalu dei Due Mondi 11. července 1965. Navštívená místa byla: Tiberiadské jezero, hora Tábor, Nazareth, Kafarnaum, Baram, Jeruzalém, Beeršeba, Betlém, Damašek. (classic)
- Pasolini využil nehercov do hlavných úloh. Matka Susanna Pasolini v úlohe Márie, španielsky študent ekonómie v úlohe Krista, šofér nákladiaku z rímskej židovskej štvrti v úlohe Judáša. (MFJD)
Reklama