Děti moře

Už jste si takhle někdy dali parádního jointa a pak přemýšleli nad smyslem bytí, propojením života a vesmíru? Kdo jsme, odkud pocházíme a kam kráčíme? Jak je všechno propojené? Během působení omamných látek přicházíte na nejrůznější komplikované teorie a vize, které vám dávají smysl, ale kdybyste je říkali někomu jinému, pak by asi jen nevěřícně zíral. Je však stále mnohé co nevíme a čím víc víme, tím si uvědomujeme, že nám stále víc uniká = vím, že nic nevím... A jako jedna takováto omamná vize plná filozofie a symbolismu se mi jeví i tento film. Ano, je tu jistá kostra běžného příběhu, ovšem na ní je toho nabaleného tolik, že jen zíráte a nemáte šanci vše plně pobrat. Ale smyslem filmu není, abyste vše chápali, naopak - použijte představivost, smiřte se s tím, že opravdu nikdy nebudete vědět a chápat všechno, vnímejte smysly a zapojte hlavu - ono vám z toho něco vyjde... A nebo jen budete koukat na podivné cosi, kde si odnesete jen něco o tom, že dívka potkala dva divný kluky a pak se děli jenom divnější a divnější věci, zabalené do místy naprosto úžasné animace, kdy některé sekvence působí neskutečně dynamicky a vše je v pohybu, jindy je to zase barevné, okouzlující, impozantní. Je to zkrátka vizuální zážitek! Zajímavé, divné, hodně filozofické, abstraktní - pro Jeoffreyho je asi toho všeho až příliš a tak nějak nejsem vnitřně přesvědčený o tom, zda jsem si to vlastně užil. 6,4/10 (19.02.2020)

The world we live in... may just be the dream of the shellfishes that live in the abyss. Když mě sledování filmu otráví jako v případě v tomto případě, kladu si otázku, co mě ke sledování filmu vedlo. U Kaidžú no kodomo odpověď snadná - v žánru japonských animovaných filmů se nevyznám, těžko se mi odhaduje, jakému publiku je určen - mohou to být děti, hikikomori, sadisté, dospělí bílí muži, godzilla. Z Dětí moře se vyklubala lovecraftovská aluze pro třináctileté dívky, případně osoby identifikující se tak. Na příběh dívky se slabostí pro mořský život, trávící po vyloučení z házenkářského družstva prázdniny ve společnosti chlapců vychovávaných dugongy, který postupně přechází v pubertální kosmologický traktát, jsem se přes značné úsilí nedokázal naladit. I když jsem v jistém diváckém komfortu zvládl první, civilnější hodinu na vlně fantastického obrazu a dokonale evokativního zvuku, jen trochu otráveného hyper-roztomilostí charakterů, bylo by mi celkově lépe, kdybych druhou polovinu filmu, nesoucí se v ultra doslovném symbolickém blábolení mikrokosmos=makrokosmos → moře=vesmír → vesmír=my, vůbec neviděl. (24.05.2023)

Páčilo sa mi to ako myšlienka. Tešil som sa na ďalší skvelý soundtrack od Hisašiho a Watanabeho mám rád od jeho krásneho seriálu After the Rain. Children of the Sea je bohužiaľ filmom, ktorý nevie čo chce povedať. Prvá hodina pôsobí ako typický film o vzťahoch uprostred leta, len aby bol v zápätí nahradení filozofovaním a transcedentnou premenou, ktorá všetko, čo hlavná hrdinka zažila predtým dáva do úplnej atmosféry a kazí tým daný efekt. Paradoxne práve tá druhá polovica sa mi páčila viac ako prvá. Film, ktorý načrtne vzťahy ktoré sa neuzatvoria mi príde zbytočný. Hlavne ak neprejde hlavný hrdina výraznou zmenou. Ten koniec považujem trochu za samoúčelný. Aby som to skrátil. Nebyť tam príbehu jednalo by sa o nádhernú a emocionálnu jazdu v štýle Fantázie. Tým že tam príbeh je, kazí mi to dojem z toho úžasného a vizuálneho. Pretože ak je jedna vec, ktorá sa filmu naozaj nedá uprieť, tak je to fantastická animácia. (18.03.2020)

V jedné rovině docela zajímavě pojatý příběh prázdnin jedné lehce asociální dospívající školačky, která se v oceanáriu seznámí se dvěma v moři narozenými výrostky. Ve druhé rovině tu pak jde o propojenost moře, Vesmíru a života, který se na Zemi dostal právě odtud. Závěrečná část mi trochu připomemenula 2001 Vesmírnou odysseu, nebo Star Trek - film. Hezká animace, dobře padnoucí soundtrack a absence otravných postav. (19.10.2019)

Asi od polovice sa film o dievčine a jej dvoch nových zvláštnych kamarátoch mení na poriadne vizuálne ohromujúci surreálny zážitok kladúci otázky o pôvode života. Priznám sa, väčšinu týchto scien som moc nepochopil keďže film na vás hádže stále väčšie a nepochopitelnejsie psycho. No i tak si snímka pána režiséra Watanabeho urcite zaslúži vašu pozornosť. (26.02.2020)