Služobníci

Je vidět, že režisér Ivan Ostrochov je původně dokumentarista. Černobilé  záběry jsou skvěle nasmínamé a často si i zajímavě hrají se světlem (například v jedné sekvenci rozhovoru Stbáka s kněžím, kdy kněží je vidět a Stbák je jako tajemné zlo zahalen do tmy.) Jsou tady i jiné zajímavé nápady (například když je znějící hudba utnuta zaklapnutím auta). Dokonce ani ta studená atmosfera mi tak moc nevadila,  protože se mi nějak k té době a přísné bohoslovecké fakultě hodila. Co mi už trochu vadilo  (nebo minimálně vytvořelo takové dilema) a rovněž to může souhlasit s dokumentaristickým zaměřením tvůrce, že pohled do prostředí je sice ucházející, ale do postav se moc nedostaneme, pracuje se s nima  spíše jako s loutkami a to morální dilema pak taky tak nevyzní. Na první pohled jsou tedy Služebníci vesměs dokonalé sošné dílo. Ze studeného materiálu, ale zbyde i trochu studený zážitek a takhle asi režisér Ostrochov vážně zaboduje hlavně u festivalého diváka. Dokázal bych si tu látku představit zpracovanou i plastičtěji.  Ale jako úmělecký film to určitě má něco do sebe a je dobře, že to i takhle  vzniklo.  Váhám nad hodnocením a nakonec si dovolím mírně nadhodnocovat. (10.08.2021)

Filmu sa nedá uprieť silná vizuálna stránka, čomu dopomáha čiernobiela kamera. Lenže tento obrazový narcizmus je natoľko prehnaný, že zmysel filmu odsúva do úzadia. Problém je v scenári, ktorý si síce zvolil silnú a nevšednú tému, jeho spracovanie je však laxné a skratkovité. Premárnená príležitosť. (31.07.2021)

Komorné dielo s čiernobielym nádychom, ktoré mu sedí. Duch doby dobre odrazený. Áno, toto sa dialo. A po páde režimu obrátili kabáty a fungovali ďalej, ako by sa nikdy nič nestalo. Nacistov aspoň odsúdili, komunistom stačilo prevrátiť kabát. Alebo si dožiť vo vile ako Biľak. Nesadlo mi však to artové zobrazenie, mnoho statických obrazov. Myšlienka ale sadla. (20.02.2022)

Vítězství formy nad obsahem, to bych napsal na úvod tohoto komentáře, věřit v nesouměřitelnost (protikladnost) obsahu a formy, takhle však – věře, že v těch nejlepších filmech formální prostředky zakládají (předurčují) obsah (fabulí), a naopak; vztah těchto dvou konceptů je pro mě tudíž komplementární – si musím postesknout, že je škoda, že ke krásným obrazům (záběrům) nepřibyl pozoruhodný (tj. emočně vzrušující a strhující) obsah. A musím říct, že se jedná o škodu přímo dvojitou, přihlédneme-li k tomu, že téma vztahu komunistické moci k církvi a jejím představitelům je tématem, který český/slovenský film doposavad příliš nevytěžuje (napadá mě pouze Zapomenuté světlo). Z odstupu přemýšlím pouze o tom, nakolik o tom, že tenhle film působí tak děsně unyle, distancovaně, akademicky (ano, teď to myslím pejorativně) rozhodlo to, že ho Ivan Ostrochovský natočil tak, jak ho natočil, totiž jako modelový evropský arthouseový film, a nakolik je chyba na straně scénáře. Tím, že zápletka na papíře nevypadá špatně (témata kolaborace s mocí, odvahy, vlastního svědomí jsou vždy nosná), mě to nutí do odpovědi, že to, co mělo být hlavním kladem filmu (a v jistém ohledu prostě je!), totiž příznaková kvalita obrazu, film „rozbilo“, odsoudilo obsah k úloze pouhého přívažku. Musím se opakovat, škoda. 60 % (21.02.2023)

Bohužel si myslím, že tenhle film až zbytečně moc křičí, jaké je umění. Tomu je podřízena obrazová koncepce většiny záběrů, až mi to přišlo otravné. Zatímco Ostrochovského Koza dýchala autentičností, tohle je všechno umělé (vyumělkované). Obávám se, že tohle nebyl ten pravý klíč ke zpracovávanému tématu. Herecky je tu nejzajímavější Milan Mikulčík. (23.04.2022)