Nan fang che zhan de ju hui

Vypiplaný neo-noir, v němž se neóny nešetřilo ani na teniskách policie. Stejně jako v Černé uhlí, tenký led jsem postupně skoro přestal vnímat příběh (sic) a nechal se pohltit nápaditými scénami a hutnou atmosférou čínského podsvětí. Na čistých pět to sice není, ale nerad vidím takové poklady v modrých číslech. (24.09.2020)

Vizuálně super, ten neustálý déšť je hutně noirový a hned první záběr filmu je mňamka mňamkózní. Celkově ale zmatečná nuda s mnoha scénami a detaily, které ji mají dělat vypravěčsky originální a snad až artovou, ale naopak jenom rozmělňují focus na to, co je pro dějovou linku důležité. Ta pak postrádá dramatický drajv a působí stopážově zbytečně nafouknutě. [Cannes] (20.05.2019)

Sklamanie. Od režiséra atmosferickej hutnej neo-noir detektívky „Čierne uhlie, tenký ľad“ som rozhodne nečakal takúto zlátaninu. Ani psychologický rozmer postáv, ani parádna akčná jazda, len chladná štylistická póza bez poriadneho príbehu. A dokonca aj toho hutného dažďu a neónov bolo na mňa primálo. Príbehovo otrepané (hrdina psanec na úteku pred políciou aj konkurenčným gangom), roztiahnuté a bez dramatického náboja, herecky chladné, scenáristicky chaotické. Snímke sa síce nedá uprieť pár pamätných momentov (otvárací dialóg v daždi, jazda na motorkách, trh s neónovými teniskami, nočná plavba na jazere) a hru so svetlom (aj keď tu pár tieňov pôsobí príliš prvoplánovo), ale to na dobrý film zďaleka nestačí. Oproti ostatným, medzinárodne úspešným ázijským neo-noirom z ostatnej dekády (spomínané „Čierne uhlie, tenký ľad“ ako víťaz Berlinale 2014, poeticko-magické „Posledné večery na zemi“ ako senzácia z Cannes 2018 či „Vysnívaná zem“ ako víťaz z Locarna 2018), ide jasne o najslabšiu vec. 2,5* (28.09.2020)

Neo-noirová laskomina stvořená pro plátna, odehrávající se v místě bez zákona, kde mezi gangstery existují jen ty nejkřehčí aliance. Dějová přímočarost leckoho odradí, ale Diao sází jednu ikonickou scénu za druhou (low-budget akirovská honička v úvodu, trh neonových tenisek, projížďka na jezeře), které o současné Číně říkají víc, než by se na první pohled mohlo zdát, zejména o místní policii, vykreslené tak akorát nekompetentně a protirežimně, aby se film dostal do zahraničí. Only God Forgives bez Refnovy mánie (IFFR 2020). (30.01.2020)

Pre ázijskú kinematografiu mam veľkú slabosť, najmä ta kórejska patrí nie len z môjho pohľadu už nejaký ten rok medzi absolútnu svetovú špičku. Čo sa týka čínskej, tam už to je menej vyvážené, väčšinou sa to bije medzi hollywood like vizuálne našľapanými peckami s viac či menej skrytou pronárodnou propagandou, určenými pre masy s reálny život zobrazujúcimi a režim aspoň okrajovo kritizujúcimi surovými drámami. Tento počin viac menej spadá do tej druhej kategórie a osobne som sa naň dosť tešil a očakával aspoň z časti podobnú nálož ako vynikajúci Wrath of silence. A..............................nedočkal som sa. Film sám o sebe nie je zlý, má pár vizuálne a emočne silných scén, ale to je asi tak všetko. Pomalé tempo nevadí, skôr ta nuda a slabý, miestami chaotický scénar, ktorý ho sprevádza a za mňa nevýrazné postavy z ktorých si ma ani jedna nedokázala strhnúť na svoju stranu na toľko, aby som si k nej vybudoval aspoň akú takú citovú väzbu. (18.04.2020)