Kvinnodröm
Dreams
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Hilding BladhHrajú:
Eva Dahlbeck, Harriet Andersson, Gunnar Björnstrand, Ulf Palme, Inga Landgré, Benkt-Åke Benktsson, Sven Lindberg, Kerstin Hedeby, Ninni Arpe, Asta Backman (viac)Obsahy(1)
Komorní film o dvou ženách rozdílného věku, které podnikají cestu vlakem do jiného města, čímž se odpoutávají od svého běžného prostředí. Obě se oddávají snům, které jsou ale konfrontovány s realitou a rozčarováním. Tento snímek je Bergmanovým experimentem. Pokusil se zde skloubit vizuální a zvukovou složku při vyprávění příběhu a navození atmosféry, při vyjádření podtextu a nálady - a to bez hledání opory v hudebním partu. (Sista)
(viac)Recenzie (15)
troufalka ***** píše, že je vděčnou Bergmanovou divačkou, já bych mohl říct totéž, a říkám to. Podobně jako tento film, mám v zásobě ještě pár jeho (starších) filmů, kterými hodlám kořenit to, co se jiným filmům (novějším) nedostává: příběh prozářený mistrovskou režií a kamerou od samého počátku. Nemá přitom cenu zvažovat, zda příběh dvou žen, které vlakem odjíždějí do cizího města, aby tam konfrontovaly své sny s realitou, má nějaký vyšší nebo obecnější význam. Samozřejmě to nikam nevede, jelikož jejichž sny měly zůstat sny, a od reality zůstat odděleny. Na druhé straně se tyto sny stávají prožitkem, na který budou vzpomínat (nejspíš s radostí i jistým uspokojením) celý další život; až realita jejich sny zchvátí zcela. Všechny sny žen leží někde "uprostřed": někdy jsou radši, někdy i bojují za to, aby se neuskutečnily... Tak přece jsem se jen pustil do zevšeobecňování, nicméně tenhle Bergmanův film, o kterém se moc nemluví, je na čsfd poměrně spravedlivě ohodnocen. ()
Taká ľahšia Bergmanova dráma o konflikte romantických snov s neúprosnou realitou, snové vlny dvoch žien sa tu rozbíjajú na skalách reality. Herecké výkony dvoch hlavných ženských predstaviteliek sú vynikajúce. Eva Dahlbeck ako skúsenejšia žena Susanne, ktorá sa ale nedokáže vzdať svojich romantických predstáv, naproti tomu Harriet Andersson ako mladá a naivná Doris, ktorá pôsobí tak trochu ako veľké, rozmaznané dieťa. Predovšetkým Harriet Andersson ma svojim výkonom očarila, navyše mi v tomto filme vzhľadovo dosť silne pripomínala Audrey Hepburn (žeby inšpirácia Prázdninami v Ríme?). Hoci je to, ako je u Bergmana obvyklé, hĺbavé dielo, s výborným vykreslením vzťahov, nezaujalo ma to až tak ako jeho iné diela a v rámci jeho tvorby ho považujem za slabšie. Samozrejme, je to veľmi relatívne, čo by iní, menej schopní režiséri, za takýto film dali. ()
Bergmanův první náznak neverbální filmové tvorby směrem k divákovy. Jeho záměrná absence hudebního podkladu dává výrazný prostor vizuálním a zvukovým aspektům, které jedinečným způsobem podtrhují celkovou komorní atmosféru příběhu. Šablonový vývoj rysů jednotlivých postav je opakovanou ukázkou Bergmanova precizního psychologického rozboru, který působí přesvědčivě a tvrdě. Téma vnitřní emancipace žen formálně obsahuje poezii v mnoha podobách; nevybíravá, komická, skutečná, bezohledná a přesto každodenní. ()
Jeden z nejslabších Bergmannových snímků, které jsem zatím viděla. Stylizovanější a povrchnější než některé pozdější psychologické studie manželství a vztahů ženy a muže vůbec. Charaktery jsou příliš plytké, u mladé slečny sice dochází k deziluzi, ale za nějaký vnitřní vývoj se to považovat nedá. Vedle toho mne nudila i zápletka a prostředí modelingu... Bergmann se ale nezapře - je to mistr v umění vystavět napětí i zdánlivě banálním dialogem muže a ženy, zde např. rozhovor muže a jeho bývalé milenky v hotelovém pokoji. ()
Motto: "Vizte, mladá dámo. Jen hleďte. Každá z nich má svůj jedinečný charakter. A přece tvoří jednotu nesmírné síly. Je to malý orchestr excelentních virtuózů. Kolikrát se setkáme s takovou výborností? Hleďte, hleďte na tu absolutní dokonalost." Nemůžu se ztotožnit s tím, co zde bylo dosud napsáno. Nejde o 'jeden z nejslabších Bergmanových snímků', ani o nějaký 'experiment'. Jsem připraven vyjmenovat dvacet Ingmarových filmů, které byly horší (a pořád zůstávaly filmy prvního řádu). Sny žen jsou typickým, bytostně známým, až téměř identickým počinem v režisérově "synoptickém" období před Sedmou pečetí. Nic více, nic méně. Nic nechybí, nic nepřebývá. Vlastně jde o poslední takové drama, určitý návrat k Čekání žen, okořeněný Večerem kejklířů (opět tentýž neznámý kameraman Hilding Bladh, přičemž tentokrát není nad horskou dráhu). Právě v těchto filmech vidím jeho zdroje. Jako v předchozím ženském snímku není vyprávěn jediný příběh, ale z více je tvořena propojená skládačka. Stejně tak je podobně lehký (to naznačí už plnotučný herec z úvodu - prokurátor z Prší nám na lásku; totožnou pohodu vyjadřuje i vysmátý Bergman procházející s pudlíkem kolem hrdinek, když vejdou poprvé do hotelu; obsazení většiny herců evokuje další souvislosti, Nelly z Krize, agent Atka Natas, a samozřejmě Eva Dahlbecková, co by alter ego Bergmanovy manželky Gun, a Harriet hrající sebe samu; naopak Gunnar se tu po vedlejších, až epizodních rolích konečně ukazuje v celé kráse: zestárlý konzul, který dva roky nato bude hrát zbrojnoše v plné síle, a v Personě téměř playboye). Z Večera kejklířů ("Kéž bys byl tak malý, abych tě vzala do ruky a odnesla ve své kapse.") přichází zvířecí symbolika - Harriet jako dobrácká medvědice (nebyla opilá, jenom uklouzla) a konzulova dcera 's vlčí hlavou a vlčími tesáky' v souboji o velkou kořist (v obou příbězích jde o kořist, v prvním už jen o peníze, ve druhém o "opotřebované spotřební zboží", "starého umolousaného medvídka"). Všimni si především, že oba "sny" žen jsou přerušeny stejným způsobem. Zazvoní (budíček!) a vejde jiná žena. Jako by Bergman naznačoval, že žena ženě vlkem. Krásně je to vyjádřeno v druhé, hotelové scéně, k níž se Bergman už nikdy nemusel vracet, aby ji dopracovával. I v hutných Scénách z manželského života se věnuje jiným aspektům. "Víte, že děti jsou klíčový faktor. Proto chcete s Henrikem dítě. Ano, chcete dítě jako pouto. Nebo jako suvenýr ztracené lásky. (...) My ženy si idealizujeme své motivace. Vy nejste žádná výjimka." Anebo: "Přepočítala jste se. Myslela jste, že mě opustí kvůli vám. Ale on zůstal se mnou. Ne že by mě miloval. Ale proto, že je unaven. Nemůže začít znovu. Je příliš svázán se vším, co je naše. Chápete to? Být s vámi znamená žít. Silné emoce a všechny druhy nároků. A výčitky svědomí. (...) Život se mnou znamená mír, pokoj a klidný spánek." To k první, vlčí scéně se Ingmar navrátil svým úplně posledním snímkem, jenž je vskutku o tom, co by se stalo, kdyby Harriet dala do gramofonu Sarabandu od Bacha. "Proč mě nenávidíš, Marianne? Řekni." - "Co si pamatuju, byl tenhle dům naplněn hádkami o peníze. Je to tvá zvláštní úchylka. To tvoje skrblení je nemoc. Není pravda, že tě nenávidím. Pro mě vůbec neexistuješ." - "Když pomyslím na halucinace tvé matky, v něčem jsou pravdivé. Za tvou krásou se skrývá duše šelmy." - "Patrně jsem ji zdědila. Ale ne po matce." - "To je možné. Jsme si hodně podobní." No, ano, ve Snech žen si jsou všichni nějak náramně podobní. Modelky a manželky z obrazů, kupříklad. () (menej) (viac)