Kick the Can (S03E21)

Obyvatel domova důchodců začne věřit, že objevil klíč k návratu do mládí. Podaří se mu o tom přesvědčit i své spolubydlící? A objevil ho skutečně? To se (možná) ukáže jedné letní noci. (- - - -) Nejdříve jsem viděl Spielbergův remake natočený pro Twilight Zone Movie z roku 1983. Spielberg přidal postavu černocha, který je zásadním hybatelem děje. Hraje ho charismatický Scatman Crothers, opilý noční dozorce z Přeletu přes kukaččí hnízdo. Právě to u mě při sledování originálu vyvolalo silný pocit spojitosti mezi Přeletem a Kick the Can. Samozřejmě tím původním Kick the Can. Spielbergova verze neobsahuje žádný konflikt. Tam jde jen o to, aby Scatman přesvědčil ostatní, že kouzlo funguje. Verze Serlingova už ale nejen naznačuje konflikt rebel versus autorita (Charles vs ředitel domova), ale i potřebu svobody, kterou je Charlesova touha po návratu do mládí především. Jak se nakonec ukáže, stejně tak je to i potlačovaná touha Charlesova oponenta Bena. ("Take me with you, Charlie. Take me with you.") Jenže osvobodit se, to chce mít koule. Tak jako má v Přeletu McMurphy - chodící to příklad existence lidské touhy po svobodě - vliv na ostatní pacienty, zdecimované systémem, představovaným Velkou sestrou, tak v Kick the Can zastává podobnou úlohu Charles. A Ben, "věřící" v pevně daný řád věcí, není (ačkoliv by mohl a v srdci touží být) jeho Indiánem. Je jeho Jidášem. (- - - -) Velice se mi líbí v Twilight Zone už několikrát nabídnuté dvojí vysvětlení případu. Zatímco Spielberg v remaku vůbec nepochybuje o funkčnosti nadpřirozeného motiivu, ba vyloženě se v něm ráchá, Sterling je sofistikovanější. V závěru, kdy hrající si chlapec (nyní už opravdu věřícího) Bena nepoznává, připouští, že vše může být jen iluze. Stejně jako může být iluzí i svoboda. Je ale lepší mít alespoň tuto iluzi, než jistotu ničeho (tedy řádu). Viz "kukačka" McMurphy a jeho "aspoň jsem to zkusil". (- - - -) Zajímalo by mě, zda by na mě ten příběh působil stejně, nebýt Spielbergova remaku. Ten mi možná (a možná taky ne) pouze díky v originále neexistující postavě (či jeho představiteli), vnukl všechny tyto souvislosti. Teď už se ale na Kick the Can nelze dívat jinýma očima. V podstatě tady ale určitě nejde o nabízející se paralely mezi zdejším domovem důchodců a Keseyho ústavem Velké sestry. Ty jsou (pokud si je takto implikujeme) sice silné a dobře fungující, ale hlavní myšlenka je ve skutečnosti mnohem starší než obě tato dila. Lidská touha po svobodě a štěstí (a je v podstatě jedno z jakých okovů se chcete vymanit) je silnější a důležitější než zdánlivý řád, udržovaný v chodu autoritativní mašinérií. Řád, ve kterém může být spokojený (a to ještě jen naoko) pouze zlomený člověk. Lidi jako Charles Whitley nebo Randle McMurphy zastaví jen smrt nebo lobotomie. Touhu po kouzle zvaném svoboda (máloco ji symbolizuje tak dobře jako mládí) nezastaví nic. Bude tady pořád, ať už je u kormidla Velká sestra, Adolf nebo Andrej. (15.03.2019)

Skutečně magické, pravdivé a povzbuzující. (05.12.2019)

Hru Kopni do plechovky neznám. Když jsem byla malá hrávali jsme Krvavé koleno. Nač čekat až do důchodu. Kdo se přidá? (09.07.2022)

Závěrečné slzy odpírajícího kolegy, zoufalství takříkajíc tváří v tvář zázraku, jsou jedinou věcí, která dává této epizodě právo na život. Totiž ještě i s tím související věc, že vpád zázračna (skutečný či iluzorní) nakonec není sám pointou, nýbrž toliko podkladem pro pointu. Proto je asi dobře, že jako hlavní postava je od začátku do konce prezentován někdo jiný. Serling se tak i tentokrát projevuje jako skutečný mistr pointy, i když celá povídka za moc nestojí. Škoda, že je onen moment skoro hned hloupě přerušen finálním zášlehem zcela přebytečného motivu "autorita pečovatelské instituce". (30.07.2019)

Já chci svoji plechovku! (09.01.2021)

"Vrásčitou stařenu s kosou... proháněj ranní rosou!" Hluboce lidské a mile optimistické, ovšem použitelné jen v Sunnyvale Rest, 478 Tranquility Lane. V domově plném čiperných, mobilních a soběstačných důchodců bez Alzheimera. Bohužel existují i hospice a eldéenky, kde se musí starouškům několikrát denně měnit plenky a otáčet je na posteli, aby neměli proleženiny, tam už je každá plechovková rada drahá. (08.07.2022)

Pre niekoho môže byť tento pohľad na starých ľudí žijúcich v dome dôchodcov a túžiacich opäť žiť ako za mladi emocionálnym vrcholom celého seriálu. Nie sme svedkami žiadnych zvratov, žiadneho humoru, ide o nostalgiu za starými časmi, o rozjímaní nad prežitým životom, na chuť opäť si "kopnúť do plechovky". Že sa nakoniec ocitneme v nejakej zóne súmraku, tak o to tu vôbec nejde. Mňa to ale presa len oslovilo menej ako to najlepšie zo seriálu, ale plánujem sa k tejto časti vrátiť o 30-40 rokov, ak to bude možné. (18.12.2018)

Nostalgicky laděný příběh o tom, že dětská duše nemusí zcela vyprchat se získáním občanky, dlouhými roky pestrého života, ba ani s umístněním člověka do domova důchodců. Někdy stačí jenom probudit kapku dávných choutek jen tak si něco zahrát, provést malou rošťárnu či prostě... kopnout do plechovky. (09.01.2021)

Jako chápu co z toho plyne a líbí se mi to, že by si člověk měl užívat života v každém věku a jen nečekat na smrt, ale v rámci samotného příběhu mi to prostě nedá a musím se zeptat - a co bylo pak? Kdyby se to rozvíjelo dál, tak by to rozhodně nemohlo přijít s tou myšlenkou, ani to rozvíjení po tom nechci a vliv na moje hodnocení to absolutně nemá, ale kdyby tu nešlo o ni a spíš o ten příběh, tak se to celé totálně rozpadne. Ale to je spíš jen taková zajímavost, která mě při sledování toho napadla, nicméně abych tu tak nějak vysvětlil své hodnocení - přišlo mi to hodně dobré, ale ne tak úderné, jak mohlo být. 4* (11.05.2022)

Námět a scénář: George Clayton Johnson. (Poprvé vysíláno: 9.2.1962.) (11.04.2020)