Rammstein in Amerika

Sebeoslavný snímek Rammstein, dokonalý marketingový produkt, který funguje proto, že je v něm nejen kus marketingové vypočítavosti, ale i kus srdce. To je ostatně vlastní i hudbě Rammstein a také důvod, proč i po dlouholeté odmlce dokázali v US vyprodat Madison Square v rekordním čase. Už dlouho jsem neviděl tak skvělý vhled do duše současné Ameriky, jak ji ukazují záběry z amerického turné, včetně trefných postřehů jednotlivých členů kapely, nebo zasvěcené komentáře Mobyho o tom, jak brutální mlýn na maso je "umění" provozované na tak rozsáhlém trhu. V těchto souvislostech dostávají komentáře různých "nezávislých" umělců z US často až sebeparodický nádech, když z daného vyplývá, že nejsou nic jiného než snaživými nevolníky systému. Poslouchat rozumy takového člena Rammons, který si pochvaluje, že je super mít černého prezidenta a všechny ty výdobytky liberalismu (myslel tím snad násilí a nepokoje v Baltimoru v době natáčení dokumentu?), ale je prý potřeba ještě víc liberalismu, protože Amerika je pořád ještě moc konzervativní, bylo už nad mé síly. Co tím myslel, těžko říct, zřejmě se dovolává ještě černějšího prezidenta a ještě víc násilí, tohle je snad ukázkový příklad neoliberální demence. Rammstein nezřídka překračují díky své teutonské neotesanosti hranice vkusu a stříkající penis v Tillově poklopci opravdu není nic umělecky hlubokomyslného, ale jen pubertální úlet a pětihodinové vězení, kterého se jim dostalo mi přijde jako adekvátní ohodnocení takové trapné blbinky. Rozhodně to není důvod vytahovat hned celý lidskoprávní jaderný arzenál a květnatě řečnit, jak to předvedli různí američtí umělci. Ostatně členové kapely sami se omezili jen na sdělení svých dojmů a zdrželi se na rozdíl od svých US souputníků laciných moralistních soudů. Komu čest, tomu čest. (14.01.2017)

Až s tímhle dokumentem jsem si vlastně uvědomil, jak moc mě tahle kapela ovlivnila a jak moc jsou její písničky skvělé a mám je hluboce zakořeněné. Při sledování dokumentu jsem začal litovat, že jsem je nikdy neviděl naživo. Tohle je zkušenost, která by rozhodně stála za to. Ale i kdybych je naživo neměl vidět, ty písničky v hlavě budou pořád. (13.01.2016)

Jako dokument film funguje jen částečně. Dokument jako tento hodně ukazuje průběh Rammstein v Americe a o tom by asi i měl být i dle názvu, ale spíš mi drásá nervy fakt, že se asi hodinu filmu řeší jenom první dvě alba a ty nejlepší se přeskočí a nebo jenom obkecaj pár slovy. A poté závěr v Madison Square Garden. Hodně to člověku přinese o historii kapely, ale je to tak strašně zbytečně zaměřené na americkou část, že vám to jen dá to, že Američané dokáží být stejně vděčný jako i nevděčný a dělá to dojem, že by Rammsteini srali na své evropské a celkově mimo americké fanoušky. Což není pravda. Dvojí koncert v květnu na Letné to plně dokazuje. (21.01.2017)

Určitě povinnost pro fanoušky, ale nic super převratného. "Standardní" záznam koncertu, který ti šťastnější viděli naživo v Praze a nebo v Ostravě (nebo asi kdekoli jinde, že), Making of LIFAD je dvacet minut úplně o ničem s polovinou záběrů použitých v dokumentu Rammstein in Amerika. Kterýžto byl zajímavý, hlavně začátky kapely, ale nic, bez čeho by se nedalo žít... 80% (22.01.2017)

„Wer wartet mit besonnenheit. Der wird belohnt zur rechten zeit. Nun, das warten hat ein Ende. Leiht euer ohr einer Legende. RAMM-STEIN!“ Trošku si sypu popel na hlavu, že dodnes jsem neviděl Making of des Albums "Liebe Ist Für Alle Da". Ale samotný dokument mně uhranul. Postupujeme od začátků těchto kluků z NDR. Chtěli dělat hudbu, chtěli dělat kontroverzi a chtěli prorazit. A takto dobývají USA. Polovinu věci z dokumentu jsem už jako fanoušek měl načteno, ale druhou várku informací jsem uvítal většinou s úsměvem na rtech. (Lámání zářivky o Tillova záda, nemožnost se domluvit s Policií a sem tam ožehlé ucho nebo vlasy) Dokument je po všech stránkách propracovaný a baví každým coulem. Těžko by mě bavilo dvou hodinové povídání o hudební kapele na scéně nebo mimo ní. Ale tohle je prostě pecka. Na účet kapely mluví další velká zvířata hudby a všichni prakticky Rammstein obdivují. Historky z roku 1997 až 2010. Plus fotky, videa a další střípky ze života těchto borců. Ten dokument mně skutečně bavil každou chvílí. / Koncert je samozřejmě jiná káva. Éra LIFAD je skutečně jedna z nejlepších turné a záběry z Madison Square Garden jsou prostě dokonalé. Ano i Live aus Berlin (1999) bylo naprosto úžasné a Ahoi! ve Völkerballu (2006) taky parádní. Ale obojí nemělo tak perfektně složený tracklist. Tenhle koncert je totiž složeným toho nejlepšího co Rammstein složili a nechybí mi k dokonalosti ani kousíček. Koncert je nabušeným příchodem na scénu pomocí svářečky a krumpáčů. Následují lasery, plamenomety, ústní pochodně i gejzíry jisker. Vše zakončuje obří penis s pěnou a ohromná křídla při Engelu. (Škoda té zkrácené verze koncertu v kině) Netřeba dodávat, že pro fanouška je tohle doslova nebe. Často jsem se přistihl, že podupávám nohou do rytmu a pusa mi odříkává všechny texty nazpaměť. Holt fanoušek se ve mně prostě nezapře a celá tahle tříhodinová show mně pouze perfektně natěšila na letošní květen. Zas a znovu jsem si uvědomil, proč je tohle moje zdaleka nejoblíbenější kapela. Je to totiž Rammstein a Ich Liebe euch. Husí kůže, slzy v očích a bouchání srdce… Zkráceně – R+. „Gott weiss ich will kein Engel sein!“ [Kino] (100 %) (13.01.2017)