Démanty noci

První setkání poznamenané pověstí – hodnou chvíli mi trvalo vůbec najít to správné rozpoložení (místo meditačního vplynutí mi běhaly hlavou věci jako á, tak tohle je ta slavná kamerová jízda), příště už budu vědět líp, jak na to koukat, ale už teď vím, že tohle je za mě Němcův vrchol, čisté hledačství prosté pozdějších póz a strojeností, baštím mu tu nerozpletitelnou (k rozplétání neurčenou) směs různých verzí reality, vzpomínek, představ, strachů i tužeb, sázených na plátno napřeskáčku tak, jak se vyčerpanému člověku střídají v mysli, a jsem zvědavý, kam mě zavede, až se do ní pořádně ponořím. (20.02.2019)

Scény útěku obou mladíků před fašisty a následnou smrtí byli velice působivé. Jenže režiser Němec se neustále vyžíval také v opakovačkách a hlavně prolínal dramatické okamžiky prchání s útržkovytými vzpomínkami hlavních postav z předválečných časů. Mě tohle hodně rušilo a podle mě taky strašně zabíjelo atmosféru celého filmu. A navíc nemám rád ten hrozný naturalismus režiserů nové vlny šedesátých let. Koukat se na šíleně dlouhé scény jakýchsi ožralých bavících se gestapáckých "dědečků" je na mě jednoduše moc. (07.09.2007)

Upřímně řečeno, vůbec nechápu všechny ty superlativy na tento film, ale nikde není psáno, že každý musí chápat všechno. Pro mě to byla hodina nudy, kdy jsem sledoval cosi, co jakž takž dávalo smysl, ale vůbec nic mi to neříkalo, bylo to prázdné, žádné emoce to u mě nevyvolalo, neustálé flashbacky do "nikam" nedávající smysl, opakování záběrů absolutně nefunkční. Asi jsem jeden z mála, kdo tento film nepovažuje za něco dobrého či snad až výjimečného, ale říkám upřímně, jak to je. Snad jsou i pochvalné komentáře stejně tak upřímné jako ten můj a není to jen póza, když je ten film tak uznávaný filmovými kritiky. (17.05.2009)

Několikadenní útěk dvojice židovských chlapců z transportu je sice fyzický výkon, což zdůrazňuje neustálý pohyb kamery, ale režisérovi šlo o duševní pochody svých hrdinů. Vzpomínky, představy, sny, to všechno neustále narušuje tok jednoduchého příběhu a povyšuje ho na další úroveň. Jan Němec si nepomáhá žádnou hudbou a nechává film syrovější. Spolu s krátkým Soustem nejlepší adaptace Arnošta Lustiga (a nejlepší filmy Jana Němce). (09.04.2015)

Zahřívací cvičení s prvoplánově zádrhelovým příběhem, zbytečné flashbacky a iritující jednoduchost. Hlavní hrdinové v sobě nemají jedinou věc, pro kterou by stálo za to se s nimi ztotožnit a já už je raději nikdy nechci vidět. Tahle Němcova "hodina strachu" je pro mě hodinou ztracenou a chválené Démanty pak neuchopitelnou prázdnotou. (27.01.2006)