Posledná štácia

Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce. (23.05.2008)

Aj po takmer storočí super doják. A ten záverečný akt tomu nasadzuje korunu. Krásna hra s divákom aj samotnými možnosťami média. Milujem sledovať ako frajeri typu Murnaua, Langa, Griffitha alebo Ejzeštejna v nemej ére posúvali každým filmom hranice kinematografie. Bez nich by sme neboli tam, kde sme (22.07.2017)

Nedá se, nedá se. Ne a ne. Hodina a půl němého utrpení se senilním Jannigsem, jednou vesele na hotelových oslavách (skromně) řádícím, jindy stejně tak na opuštěné toaletě trpícím, nebyla opravdu pro mne. Nepopírám, že snímek oplývá zajímavou formální stránkou, díky jejíž propracovanosti nebylo určitě pro vybranou diváckou skupinu potřeba ani toho slova (překvapivě na němý film ani toho psaného v mezititulcích). Ale bohužel se nedokážu radovat nad precizností dobové techniky, na úkor poměrně nezáživného a zdlouhavě podaného obsahu. Nakonec s odstupem pár dnů od zhlédnutí filmu dávám symbolické tři hvězdičky, snad pro tu povedenou estetickou stránku, snad pro občasné záblesky emocí, které snímek nakonec nepostrádal (ač se u mne rozprchly v postupné znudění), snad pro možný tvůrčí záměr nechat prostor na fantazii diváka domyslet si nějaký ten kontext příběhu. Apropo, jsem jediný, komu připadalo, že závěrečný epilog (zmiňovaný jako nepatřičný happyend) by se mohl odehrávat klidně jenom ve snu? (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.12.2019)

Alternativní název - Bez slitování, nu, ale takový je život... Já bych navrhovala snímek propašovat do parlamentu a promítnout jako protiargument k návrhům na ustavičné prodlužování důchodového věku (podvratné přeobsazení obsluhy v parlamentním bufetu, sekretářek, vládních řidičů a prezidentovy ochranky sedmdesátiletými osobami považuji už za trochu extrémní krok), i když je pravda, že portýr trochu přehrával - když nebyl právě v práci, byl navzdory své sešlosti mrštný dostatečně. Na druhou stranu chápejme majitele hotelu a jeho opatření nutná k udržení klientely, tím pádem i k zabezpečení mnoha pracovních pozic... No, to jsem se trochu rozvášnila, takže - už schopnost téměř sto let starého němého filmu udržet divákův zájem je sama o sobě úspěchem, k tomu skvělé snové sekvence, kouzlení s kamerou, hra se světlem a stínem, herecké výkony... i když na můj vkus bylo věnováno až příliš pozornosti k vyjádření vnitřního pnutí a v neposlední řadě i k stupňování napětí, kdy se portýr vyvrátí, případně kdy ho klepne... A mám ještě další postřeh (kruci, ten film mě normálně obohatil :-)), po dnešku mám důvod si myslet, že svět není stále horší, jak se to tak říká, naopak, už se tolik nenaparujeme, nelísáme se tak do přízně úspěšnějších a ani nedokážeme ostatními úplně nepokrytě opovrhovat... a nebo jsme se jen naučili všechno lépe skrývat? Líbil se mi i rafinovaný prostor pro dvojku, maskující se happyendem, jelikož s novou životní filosofií, jakož i stylem, náš hrdina nemohl dlouho vydržet, patrně byl nakonec zamordován některým z potulkářů, jo jo... Chtěla jsem dát tři hvězdy, za zub času a tak, ale abyste neřekli, že nemám žádné sociální cítění, jdu na čtyři, ani nemrknu :-) (14.03.2015)