O nekonečnosti

Můžete se vznášet nad troskami kdysi krásné civilizace nebo se trápit tyraniemi jakéhokoliv druhu. Otázka vůle. Andersson neztratil cit pro nenápadné groteskno, ale konečně se nebojí být opravdu tvrdý; poctivý k sobě i ke svojí tvorbě. Bez ohledu na to, zda to ocení oduševnělé studentky ve filmových klubech (s aplikací Tečka a nasazeným respirátorem). (26.11.2021)

Filmy, ve kterých znuděné existence lamentují nad životem, mi obsahově nejsou blízké, ale vizuálním pojetím mě Roy Andersson opět baví. Hravými detaily a vůbec vyvážeností všech prvků v obrazu, estetickým rámováním, maskami, výrazy postaviček i barevnou paletou, kde nejživější je bledě modrá. T.j. taky studená. (28.01.2023)

Lidské drama O nekonečnu se nese hodně v duchu předchozích Anderssonových filmů, jen s tím zásadním rozdílem, že téměř úplně zmizel humor a jednotlivé scény nemají výraznější spojitost. Což mě docela mrzí, protože bez vtipu a nadsázky v kombinaci s jistou příběhovostí už mi nepřipadá Anderssonova tvorba tolik atraktivní, jako tomu bylo dřív. (60%) (19.08.2023)

Furt je to tam. Už se pomalu vytrácejí postavy s nadějí, naopak zahořklých je stále více. Ve statické scéně chybí energie, kterou mělo Ty, který žiješ a navíc mám dojem, že Andersson teď mluví ke starším, a to především o osamělosti. Všechny tyhle nálady jsou pčítomny od začátků Anderssona, jenom tam teď chybí ty doplňující motivy s nadějí. (13.10.2020)

„Ztratil jsem víru, co mám dělat?" Čas plyne, odkapává po kapkách, lehce se sype zrníčko po zrníčku. Mozaika krátkých epizod, fragmentů ze života, které se tu prolinou, onde zůstanou samy jako žena čekající na nádraží. Přestávají doufat jako muž u popravčího kůlu, a přesto dál prosí. „Nevím, co chci!" A déšť padá bez ustání, mlha se válí po pláních a z vodních kapek jsou sněhové vločky. „Promiňte, spletl jsem se." A svět ve svých šedavých barvách přeci jen skrývá špetku naděje. (27.11.2020)