Ze života loutek

Podřadná techno hudba 80. let. „Jsem unavený,“ šeptá muž prostitutce. Řada rychlých střihů, lehká dívka leží mrtvá a obraz ztrácí barvu. Děj se vrací o 4 měsíce zpět, kdy se potenciální vrah svěřuje svému psychiatrovi, že má touhu někoho zabít. Líčí svůj výborný vztah s manželkou, jenže i ona se může stát obětí jeho potřeb. Záhy se ze skrýše ordinaci dozvídá, že psychiatr vede s jeho ženou tajný vztah, což manželství mnoho nepřidá. Bergman si stanovil rámec a jde o to, jakou cestou musejí protagonisté projít. To je samozřejmě voda na jeho mlýn, protože on je především výborný scénárista a díky jeho schopnostem se dá bez nadsázky říct, že postavy skutečně žijí. Může jít o sáhodlouhé dialogy, které známe ze Scén z manželského života, či hlubokomyslné hledání své vlastní identity a jsoucnosti, vše působí naprosto přirozeně. Díky režisérově skvělému vypravěčství a slušné kameře Svena Nykvista jsem měl při rozhovoru manželky s tchýní pocit, že jsem s nimi v jedné místnosti, ale ony o mně nevědí. Výbornou nepřímou charakteristikou se postavy vcelku logicky "nenásilně" vyvíjejí, a divák tak nemá problém s jejich určitým ztotožněním a pochopením. Příběh není servírován lineárně, ale vybírá si různé časové úseky – dobu před vraždou, ale i po ní. Samozřejmě se s ubíhajícím časem stále více přibližujeme oné tragické události, vztahy se vyhrocují a film graduje. Nenechte se mýlit – střihačovy nůžky konají svou práci stále ve stejném tempu, ale vnitřní náboj a hutná atmosféra je cítit všude kolem. Vlastně se po celou dobu snímek nese v jakémsi snovém oparu, kdy sami hrdinové pochybují, zda se jedná o realitu, či jejich pouhý sen (Čtený dopis psychiatrovi patří vůbec k tomu /nejen vizuálně/ nejlepšímu, co film nabízí) . A na závěr abych nezapomněl: Ze života loutek je určený dětem nad 18 let. No není se co divit, když v klubu rozevírá německá prostitutka stehna přímo proti kameře. Na druhou stranu se nejedná o nijak zvlášť erotický film, nahota zde pouze slouží svému účelu. (14.04.2006)

Poměrně zklamání. Závěrečná pointa je vyloženě trapná, ať už Bergman vědomě klamal, nebo (a to je můj názor) si prostě jenom odporoval. Možná je to jenom můj osobní problém, jak tak koukám na ta výborná hodnocení, ale já se nedokázal vcítit do hrdinů filmu. Jejich emoce třeba nakrásno vřely uvnitř jích samých, avšak já je necítil. Některé z postav mluvily, jak kdyby ani nebyly přítomné, nevyjadřovaly se k věci (případu), nýbrž si jen vylévaly srdce (zvláště Tim). Jednání hlavního hrdiny se těžko dalo jakkoliv vysvětlit, natož pochopit (hlavní motiv navíc zůstal zcela nedořešen). Ze života loutek není špatný film, ani snímek, u kterého by se člověk nudil, ale já jsem do něho prostě nedokázal proniknout a naladit se na jeho atmosféru. Za mě proto pouze průměr. (04.05.2014)

Nelineární struktura vyprávění oscilující okolo fatálního okamžiku slouží nejen k oživení příběhu a prohlubování našich znalostí o charakteru postav. Stejně jako nabourává naše chronologické vnímání děje, narušuje a relativizuje subjektivní výpovědi zúčastněných hrdinů. Narážím zejm. na přítele-psychiatra, jehož na první pohled objektivní posouzení celé tragédie se až příliš snadno zamění za klíč k celému filmu. Léty dušená frustrace a komplexy z minulosti i tajené přirozenosti jsou hezké schéma pro vysvětlení některých krizí současného života, ale v tomto případě by se nemělo zapomínat ani na osobnější a podle mě hlavní linii příběhu hlavního hrdiny – jeho dysfunkční vztah s manželkou. Láska, snaha po splynutí dvou identit a touha po úplném nazření do druhého člověka na jedné straně, věčné puzení pryč, snaha zraňovat na druhé straně. A řešení? Odpověď najde hrdina ve svém snu (spoiler: "Otočila se k zrcadlu. Pozoruje mě v zrcadle. Je ponořená do svých myšlenek, ale dýchá těžce. Stojím za ní, v šikmém úhlu...a držím břitvu v pravé ruce. Celou tu dobu mě sleduje. A nyní mě opravdu vidí." A nyní mě opravdu vidí. Oba se mohli "opravdu vidět" jen za cenu smrti, kterou nakonec náhodou zaplatila nevinná oběť). (19.03.2014)

Kombinácia Bergman-televízia-Nemci ma nedokázala nadchnúť. Zaujať, to áno, ale na to, aby ma nadchla by som potreboval viac Bergmana a menej Nemcov. Nepociťoval som žiadnu empatiu k hercom (často prehrávali alebo naopak odrecitovávali určený text), ani k príbehu a je pravdepodobné, že na tento televízny film po krátkej dobe zabudnem. (03.03.2016)

Snímek se sotva rozeběhl a i mně svým stylem připomněl dílo Reinera Wernera Fassbindera. Psychologická sonda do neutěšeného manželského vztahu Petera a Katariny Egermannových. Pro jejich lásku je charakteristický neustálý boj o vůdčí pozici ve vztahu, promyšlené pohrávání si partnerem, snad znuděni jednotvárností hledají povyražení v nevěrách a v alkoholu. Z tohoto zkaženého podhoubí pak vyrůstá v Peterovi, navenek klidném, vyrovnaném a úspěšném chlapíkovi, obrovská touha svou ženu zabít. Svěří se kamarádovi psychiatrovi, ale ten Peterův problém nebere vážně, zlehčuje jej, protože nevěří, že by byl schopen naplnit své hrůzné představy...Další z filmových skvostů Ingmara Bergmana, tentokrát zasazen do prostředí Západního Německa. (08.01.2010)